Až se zhroutí platební systém eurozóny

Kdy evropští politici ze zemí s enormním počtem nezajištěných pohledávek za státy s nejistou platební schopností začnou volat po změně?

Michal Zděnek 16.11.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, IPHONE4Česká pozice

Záměr i technické provedení Evropské měnové unie (EMU) mají mnoho slabých míst včetně vyslovených chyb, přehmatů a omylů. To se ví. Jednou z kritických slabin eurozóny, o které se však dosud veřejně příliš nemluví, je platební systém. Dnes používaný Transevropský expresní automatizovaný systém zúčtování plateb v reálném čase (Trans-European Automated Real-time Gross Settlement Express Transfer Systém, TARGET) bohužel obsahuje nežádoucí prvky, které mají potenciál eurozónu v blízké budoucnosti ještě víc výrazně destabilizovat.

Právě prostřednictvím systému TARGET byly členské země EMU nejvíc ohrožené dluhovou krizí – Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko (PIIGS) – schopné až dosud do značné míry financovat své deficity na běžném účtu platební bilance. Zdrojem financování bylo zvýšení zásoby elektronických peněz příslušnými národními centrálními bankami. V odborných kruzích se o problémech platebního systému již diskutuje, součástí politické agendy však zatím nejsou.

TARGET

Platební systém, jejž používají členské státy eurozóny k vypořádání transakcí mezi Evropskou centrální bankou (ECB), národními centrálními bankami a komerčními bankami. Účast v tomto systému je pro centrální banky členských zemí eurozóny povinná, pro komerční banky dobrovolná. TARGET byl spuštěn 1. ledna 1999. Od konce roku 2007 funguje druhá generace systému – TARGET 2. Platební systém TARGET, respektive pravidla a principy, na kterých je založen, a nerovnováhy, jež dlouhodobě vykazuje, mohou mít pro eurozónu dalekosáhlé důsledky.

Nerovnováhy

Bilance platebního systému TARGET dlouhodobě – od roku 2007 – vykazuje velkou nerovnováhu, jejíž struktura nepřekvapuje. V systému drží centrální banky Německa, Nizozemska, Lucemburska a Finska velký objem pohledávek za ECB, zatímco centrální banky Itálie, Španělska, Irska, Řecka, Francie, Portugalska, Belgie a Rakouska mají vůči ECB odpovídající závazky. Zdrojem nerovnováh jsou deficity běžných účtů a převod bankovních depozit z jihu na sever.

Německo akumulovalo v systému TARGET pohledávky ve výši 730 miliard eur. Vzhledem k jejich povaze se vystavuje riziku, že už své peníze nikdy neuvidí.

Zejména z hlediska Německa může mít růst peněžní zásoby značné negativní důsledky. Podle údajů, které jsou k dispozici, Německo v současnosti akumulovalo v systému TARGET pohledávky v celkové výši 730 miliard eur. Vzhledem k jejich povaze se tím vystavuje velkému riziku, že už své peníze nikdy neuvidí.

Nerovnováhy systému TARGET jsou přímým důsledkem politiky ECB. Navíc je férové říct, že na rozdíl od takzvaných záchranných balíčků eurozóny o těchto – svého druhu možná transferech – demokraticky zvolení zástupci daňových poplatníků nikdy nediskutovali.

Brettonwoodský systém

Intuitivní a netechnické vysvětlení vzniku nerovnováh v systému TARGET není bez komplikací. Nejlépe lze tento mechanismus pochopit a ukázat na Brettonwoodském systému fixních měnových kurzů, který byl výsledkem dohody USA a spojenců po druhé světové válce.

USA garantovaly plnou směnitelnost dolaru vůči zlatu ve fixním kurzu. Kurzy ostatních měn pak byly pevně stanovené a definované vztahem k dolaru. Každý členský stát Brettonwoodského systému měl povinnost zajistit, aby se směnný kurz jeho měny pohyboval v koridoru plus minus procento od tohoto fixního kurzu.

Brettonwoodský systém však neobsahoval žádné restrikce vůči růstu peněžní zásoby na úrovni jeho členských států, což fungovalo relativně úspěšně až do roku 1958. Zhruba v této době se však začínají vytvářet významné systémové nerovnováhy, které se časem zvětšovaly. Co bylo příčinou?

Nízká míra preventivních opatření

USA v tomto období začaly financovat podstatnou část svých deficitů obchodní bilance zvyšováním peněžní zásoby. Vyšší množství globální měny – dolarů – pak příslušný fixní kurz konvertoval do měn lokálních. Centrální banky členských zemí Brettonwoodského systému tím kumulovaly stále vyšší množství rezervních aktiv denominovaných v amerických dolarech.

Nerovnováhy systému TARGET jsou přímým důsledkem politiky Evropské centrální bankyPo určité době bylo jasné, že dolarové rezervy již nelze interpretovat jako „kryté zlatem“, protože celkové rezervy v dolarech dramaticky převyšovaly množství zlata drženého USA. Tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle situaci vyhrotil prohlášením, že Francie bude požadovat směnu svých dolarových rezerv za zlato. Americký prezident Richard Nixon však v srpnu 1971 této žádosti nevyhověl, čímž de facto Brettonwoodský systém ukončil.

Co má Brettonwoodský systém se systémem TARGET společného? Podobně jako v rámci Brettonwoodského systému mohou i členské země eurozóny držet pohledávky a generovat závazky ve vzájemném vztahu. Na rozdíl od doby Brettonwoodského systému je však dnes drtivá většina měnových transakcí prováděna elektronicky a registrovaná v databázi systému TARGET.

Když ECB začala systém TARGET používat, nepočítala podle všeho s tím, že by v něm mohly nastávat výrazné nerovnováhy. Statistiky týkající se bilancí v rámci systému TARGET totiž vůbec nejsou součástí reportingu ECB. Problémy s nerovnováhou se prostě neočekávaly, čemuž odpovídala i nízká míra preventivních opatření a potřeba informovanosti.

Zásadní prvek nestability

Historická zkušenost s Brettonwoodským systémem ukazuje, že samotná možnost členských zemí akumulovat vzájemné závazky nemusí v systému fixních měnových kurzů představovat žádný problém. Ten nastává, až když se zjistí, že některé závazky nejsou dostatečně zajištěné. Tím se dostáváme k pointě.

Právě zajištění je totiž kritickým bodem systému TARGET, čímž se současně liší od systému používaného americkým Fedem. Zjednodušeně řečeno, v případě Fedu musí být dluh po krátké době vyrovnán aktivem, které je na trhu běžně prodejné (technické detaily vynechávám). V případě evropského systému v čele s ECB však jsou elektronicky generované závazky nezajištěné, bez jakékoli formální možnosti požadovat splacení.

Jediným možným řešením současného stavu je požadavek postupného zajišťování dluhu, který generují národní centrální banky

To je přesně ta vlastnost platebního systému eurozóny, již jsem avizoval na začátku a na kterou se evropští politici bojí byť jen pomyslet, chápou-li její ekonomický, a zprostředkovaně i politický význam. Platební systém TARGET lze totiž interpretovat jako zásadní prvek nestability EMU. Umožňuje totiž generovat velké množství nezajištěného dluhu, a tím maskovat ekonomickou realitu před veřejností.

Jediné možné řešení

Současná, velmi nešťastná forma platebního systému eurozóny není bez důsledků pro její vývoj a budoucnost. A je jen otázkou času, kdy evropští politici ze zemí s enormním počtem ničím nezajištěných pohledávek za státy, jejichž platební schopnost je přinejlepším nejistá, začnou volat po změně.

Jediným možným řešením současného stavu je požadavek postupného zajišťování dluhu, který generují národní centrální banky – podobně jako v případě Fedu. Problémem však může být tempo provádění takového opatření. Bude-li příliš striktní a rychlé, můžou země PIIGS začít uvažovat stejně jako americký prezident Nixon v roce 1971.