Až nám algoritmy budou vybírat partnera...

Algoritmy nás budou možná znát lépe, než známe sami sebe. Otázkou tedy je, zda bychom jim v budoucnu neměli přenechat výběr partnera, s nímž si budeme rozumět, popřípadě počneme dítě.

Hlavní město Číny od včerejška hostí Světovou robotickou konferenci | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hlavní město Číny od včerejška hostí Světovou robotickou konferenci | foto: Reuters
Hlavní město Číny od včerejška hostí Světovou robotickou konferenci

V pohádce o Sněhurce funguje kouzelné zrcadlo jako algoritmus, který má přístup k veškerému poznání. „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší, nejhezčí a nejkrásnější?“ A to muselo s pravdou ven: „Jsi krásná má paní, však na světě i v zemi zdejší Sněhurka je ta nejkrásnější!“Kouzelné zrcadlo ale již máme.

Asistenti, jako je Cortana či Siri, jsou napojeni na internetovou síť a na dotaz, kdo je na světě nejkrásnější, dokážou rychle vygooglovat vítěze soutěží o nejkrásnější muže či ženy. To ale není vše. Pokud jim umožníme přístup k našim datům, budou možná schopní odpovědět i otázku, kdo je pro nás nejlepší partner.

Vytrácení společného jazyka

Žijeme v době rozpadu společenských institucí a struktur, v důsledku čehož se přetrhávají i vztahy. Jednotlivec opouští uzavřenou společnost a vstupuje do otevřené, v níž má větší svobodu a možnost se rozhodovat. Otvírá se mu nový svět. Nemusí nikoho poslouchat a stává se pánem svého života. Začíná se sám rozhodovat, co bude dělat, a s kým žít. Záhy ale poznává, že svému okolí nerozumí, a cítí se opuštěný. S druhými si totiž často nemá co říct, neboť se vytrácí společný narativ.

Dříve lidé žili v uzavřených společnostech, v nichž panoval řád, a rozuměli si, protože měli témata k hovoru. Ve městě či na vesnici chodili do stejné hospody, znali výčepního i starostu a mohli o nich s kýmkoliv mluvit a pomlouvat je. Před nástupem internetu byla kultura poměrně homogenní. Všichni četli stejné články, dívali se na stejné pořady v televizi, a když vyšla nová kniha, znali ji a mohli o ní diskutovat.

S nástupem globalizace, a zejména internetu mizí společný jazyk. Každý čte jiné zprávy, přes Facebook komunikuje s jinými přáteli, popřípadě se dívá na seriály z celého světa. Na stejná slovní spojení se mu tudíž vybavují odlišné asociace, často přemýšlí jinak než lidé, s nimiž žije.

S nástupem globalizace, a zejména internetu však mizí společný jazyk. Každý čte jiné zprávy, přes Facebook komunikuje s jinými přáteli, popřípadě se dívá na seriály z celého světa. Na stejná slovní spojení se mu tudíž vybavují odlišné asociace, často přemýšlí jinak než lidé, s nimiž žije.

Pokud v minulosti lidé žili ve stejném městě či státě, ovlivňovalo je společné kulturní prostředí. Přemýšleli o stejných věcech a dospívali ke stejným závěrům, což internet změnil. Dnes často ani manželé nevědí, jaký obsah konzumuje, a o čem přemýšlí jejich partner. V digitálním prostředí neexistují dva uživatelé, kteří se chovají stejně.

Každý konzumuje jiný obsah a lajkuje jiné webové stránky. Technologie tedy může vztahy oslabovat. Lidé si jsou stále vzdálenější a mají malou šanci potkat někoho, s kým si rozumějí. To může změnit algoritmus, který ví, kdo je nám nejbližší.

Rezignace na partnerské vztahy

Svobodný výběr partnera není daný. Dříve se lidé podřizovali rodičům, kteří jim vybrali partnera s ohledem na rodinné zájmy, popřípadě poslechli dohazovačku. A náboženský obřad jejich svazek posvětil. Kněz v kostele říká: „Co Bůh spojil, člověk nerozdělí.“A manželé mají pocit, že je spojila boží prozřetelnost, a nikoli pouze hormony či rodinný handl.

Posvátnost manželství se ale vytrácí a v současnosti se jich rozpadá okolo 50 procent. A lze pochybovat, že většina z těch, která se nerozpadnou, je šťastná, či se nerozpadá pouze z pohodlnosti. Svobodná volba partnera tedy příliš nefunguje. Dnes si můžeme vybírat z obrovského počtu partnerů. A aplikace, jako je Tinder, výběr ještě rozšiřují. Komu ale napsat, s kým jít na rande?

Výběr partnera může paralyzovat natolik, že na partnerské vztahy rezignujeme, což se již děje. Přibývá lidí, kteří žijí sami, v Čechách je téměř třetina domácností singles, ve Švédsku dokonce polovina. A zdá se, že mladší generace začíná ztrácet zájem o partnerské vztahy.

Výběr partnera může paralyzovat natolik, že na partnerské vztahy rezignujeme, což se již děje. Přibývá lidí, kteří žijí sami, v Čechách je téměř třetina domácností singles, ve Švédsku dokonce polovina. A zdá se, že mladší generace začíná ztrácet zájem o partnerské vztahy. Japonsko kvůli tomu vymírá. Vybrat si partnera je příliš obtížné. Naše láska může zemřít hlady jako Buridanův osel. Velká data by však mohla usnadnit rozhodování a poradit, s kým žít.

V nepříliš vzdálené budoucnosti budou všichni používat internet a umožní algoritmům umělé inteligence přístup ke svým datům, jako jsou emaily, telefonní hovory či konverzace a lajky na Facebooku. Již dnes podle několik stovek lajků zná algoritmus člověka lépe než jeho nejbližší přátelé. Tyto algoritmy budou mít ale přístup i k dalším našim datům, například o pohybu či zdraví díky senzorům na těle.

Algoritmy nás budou možná znát lépe, než známe sami sebe, což platí pro všechny lidi na světě. Neměli bychom jim proto přenechat výběr partnera, s nímž si budeme rozumět, popřípadě počneme dítě? I to by mohly totiž algoritmy zjistit analýzou DNA a genů. V současnosti firma 23andme.com propojuje člověka s těmi s podobnou DNA. Každý chce mít co nejlepší děti.

Harariho komfort

Výběr partnera algoritmem ukazuje izraelský historik Yuval Noah Harari ve své knize Homo Deus: „,Poslouchej Google,‘ řeknu mu, ,mám ráda Honzu i Pavla, každého trochu jinak a nemohu se rozhodnout. Co bys mi radil, když toho tolik o mně víš? A co na to Google? ,Znám tě od narození, četl jsem všechny tvé e-maily a slyšel tvé telefonní hovory, znám tvé záliby, DNA i biometrické dějiny tvého srdce.

Podle Harariho se za komfort výběru partnera algoritmem budeme muset zbavit představy, že máme osobnost, svobodnou vůli a jsme schopní poznat, co je správné, krásné a smysluplné. Nebyla by to ale adekvátní cena za šťastný a spokojený život?

Mám přesná data, mohu ti ukázat grafy tvého srdečního tepu, krevního tlaku a hladinu cukru, když jsi měla rande s Honzou nebo s Pavlem. A je-li to nutné, mohu vyhodnotit rozdíl tvé sexuální zkušenosti s oběma. Pochopitelně, že vím všechno i o nich, a mé perfektní algoritmy využívající databázi se statistikou milionů mezilidských vztahů mi říkají, že z dlouhodobého hlediska budeš na 78 procent spokojená s Honzou. Znám tě tak dobře, že vím i to, že se ti má rada nelíbí.

Pavel je pohlednější než Honza, a protože dáš více na vzhled, chtělas, abych ti řekl: vezmi si Pavla. Vnější podoba ale není příliš důležitá. Tvé biochemické algoritmy se vyvíjely desetitisíce let na africké savaně a přisuzují vzhledu tvého potenciálního druha 35 procent, zatímco mé algoritmy vycházejí ze současných studií a statistik a hodnotí vnější krásu jen na 14 procent. Takže i když vezmu v úvahu, že je Pavel hezčí, musím ti říct, že lepší vyhlídku na dlouhodobý vztah máš s Honzou.“

Podle Harariho se za komfort takového výběru budeme muset zbavit představy, že máme osobnost, svobodnou vůli a jsme schopní poznat, co je správné, krásné a smysluplné. Nebyla by to ale adekvátní cena za šťastný a spokojený život?Podřídit se velkým datům a výpočtům algoritmů může být stejně lákavé jako náhrada Boha coby autority. Pro nový partnerský svazek by pak mohlo platit: Co algoritmus spojil, člověk nerozdělí.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.