Až Lady Gaga začne zpívat své písně česky...

Na článek Eduarda Petišky Česko by se mohlo stát jedenou z nejžádanějších zemí na světě zareagoval Štěpán Hobza. Podle něho by si čeští občané měli především vzít za příklad dvě české autority. Vyvarovat se „lhaní si do kapsy“, jak upozorňoval Václav Havel, a „nebát se a nekrást“, jak se jim snažil vštípit Tomáš Garrigue Masaryk.

Česká republika | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká republika | foto: Lidové noviny
Česká republika

Eduard Petiška ve svém článku napsal: „Pokud bude současný trend pokračovat a v západní Evropě sílit napětí mezi migranty a původními obyvatelstvem, je možné, že se Česká republika stane přitažlivou k přestěhování i pro obyvatele zemí, do nichž jsme v minulosti emigrovali.“ Obdiv k životním standardům v Česku v tomto případě hraničí s fetišismem.

To, že si v ČR žijeme dobře – a to i v historickém kontextu, jehož kontury Petiškovi zmateně tančí před očima –, je nezpochybnitelná pravda. Správným postřehem je i vysoký počet cizinců, jenž do ČR každoročně přichází. Také nezaměstnanost je v ČR nízká, byť nikoli druhá nejnižší v Evropě.

Problém nastává, začne-li Petiška velkoryse soudit a prognózovat. Zmíněné sdělení, že v budoucnu budou do Česka emigrovat Němci, Francouzi a Američané, se blíží Kollárovu obrozeneckému blouznění, jak bude celý svět mluvit česky. Píše-li pak, že náš klid a stabilita „zřejmě budou v blízké době pokračovat“, když ani nejvěhlasnější analytici nevědí, co bude za půl roku, lze se jen podivovat nad jeho naivitou nebo mu závidět křišťálovou kouli.

Historické lapsy

Se stejnou vášní, s níž věští budoucnost, se věnuje Petiška minulosti. A v ní už proti němu nestojí jen selský rozum, ale i fakta. Vykládat rok 1526 jako konec české samostatnosti a počátek „habsburské okupace“ je názor zastaralý zhruba o 150 let, popřípadě na úrovni výuky na nižším stupni základní školy. Vždyť Ferdinanda II. o sto let později musely za českého krále zvolit české stavy.

Vykládat rok 1526 jako konec české samostatnosti a počátek „habsburské okupace“ je názor zastaralý zhruba o 150 let, popřípadě na úrovni výuky na nižším stupni základní školy. Vždyť Ferdinanda II. o sto let později musely za českého krále zvolit české stavy.

Když Petiška píše, že „v minulosti patřily české země k hospodářsky prosperujícím oblastem – v Rakousku-Uhersku se podílely na dvou třetinách průmyslové výroby“, má pravdu, ale jeho tvrzení je třeba upřesnit. Po ztrátě ekonomicky mnohem silnějšího Slezska za Marie Terezie se v 19. století průmyslové srdce podunajské monarchie přesunulo do jejích severoitalských držav.

Lombardsko však bylo ztraceno roku 1859 a Benátsko sedm let poté. Až následně přišla řada na rozsáhlé investice do rašící průmyslové výroby v českých zemích a k opětovnému přesunu hospodářského těžiště. To vše z vůle a za vydatné finanční podpory Vídně, a nikoli díky „zlatým českým ručičkám“.

Petiškovo historické filozofování dosahuje vrcholu tvrzením, že „takzvané srdce Evropy těžilo již ve starověku z obchodních cest ze severu na jih a ze západu na východ.“ Opomiňme, že v kontextu středo- a východoevropské historie je „starověk“ pojmem s nulovým obsahem, a proto se nepoužívá a nikdy nepoužíval.

Kdy a jak „srdce Evropy“ z těchto obchodních cest těžilo více než jeho sousedé? Jediné, co mohl mít Petiška na mysli a dávalo by trochu smysl, je civilizace keltská, ale i v tomto případě by česká kotlina ležela spíše na její periferii. Její centrum se nacházelo především v dnešním jižním Německu, kde oppida přesahují rozlohou to největší české Závist dvakrát až desetkrát (lokalita Heidengraben s 1700 hektary).

Modernizace armády

Petiška není silný nejen v historii a budoucnosti, ale ani v logice. Libuje si, že „ve srovnání se zbytkem světa v České republice prakticky neexistují etnické či náboženské konflikty“, což však sotva obstojí. Migrantů jiných náboženských vyznání a ras do ČR nepřichází ani zdaleka tolik jako do západních zemí, poněvadž ji nepovažují za dostatečně vyspělou a příhodnou k emigraci. Až začnou přicházet, což je takřka nevyhnutelné, pak se objeví i etnické a náboženské konflikty. Tím tato „česká výhoda“ rázem zanikne.

Značnou část bájného pokladu bude z našeho Eldoráda třeba odčerpat na nikoli nejlevnější záležitosti, například na modernizaci armády, jejíž stav je v nové bezpečnostní situaci alarmující

Erupce statistických úspěchů je jen jejich seznamem – chybí pouze pochvalná óda na české pivo a holky. Přitom značnou část bájného pokladu bude z našeho Eldoráda třeba odčerpat na nikoli nejlevnější záležitosti, například na modernizaci armády, jejíž stav je v nové bezpečnostní situaci alarmující.

Abych dokázal, že jsem také Čech a že svou kritiku nepíšu ve zlém úmyslu, uvedu premisy dvou bytostně českých a obtížně zpochybnitelných autorit. „Lhaní si do kapsy“, které podle Václava Havla bývá škodlivější než podceňování se. Podle Tomáše Garrigua Masaryka je zase třeba „nebát se a nekrást“, což je lepší než čekat až Barrack Obama uteče z hladovějících USA a zvolí za útulný příbytek pro důchod náš český ráj či až Lady Gaga začne zpívat své písně česky.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.