Čtěte také

Až bude celý svět odlitkem v bronzu – Zdeněk Tománek (1958), 1. díl

Až bude celý svět odlitkem v bronzu – Zdeněk Tománek (1958), 1. díl

(umělecký rodokmen, dílo, monografie)

Zapadající slunce žhavilo útroby nebe, mraky ponořené do zlata tály, tavily se a padaly, pulsující západ rozšířil do ruda i jinak černé číhající obrysy Barborky a Buchlova – pozadí Mařákova Velehradu v Národním –, proudy bronzu se s hukotem řítily, řinuly a valily bukovým úbočím Chřibů, syčíce přelezly první viničky i vinice, minuly Velehrad, nakoukly do ateliéru v Břestku – sochař zrovna spravuje vařič – zapálily park v Buchlovicích, ožehly zadnice žen skloněných nad sazenicemi tulipánů a cibulkami mečíků a pokračovaly již mírnými svahy dolů do údolí Moravy, dostihly je, vzdouvajíce se protipohybem kypěly dále až ke Zlínu a Uherskému Ostrohu, kde lidé právě rozsvěceli doma lampy a pálíce po zahradách suchého listí a trávy od loňska, za zvuku jarních písniček psího svolávání a křovinořezu hospodařícího v živém plotě, vyhlíželi kometu větvovím dubnově napučených hrušní – jú, ta je ale maličká, prachsakra, a v noci kurňa bude určitě ještě mrznout, tož!

Jezero bronzu zatím bezezbytku vyplnilo kotlinu, no zdarec, a než vychladne a budeme je moci obrátit a zpracovat reliéfní otisk utvořený vespodu, podívejme se zatím do Zlína.

Impulsy a inspirace

Sochaři jsou chlapáci, makají rukama, je vidět, že dřou

Čertví kdo, snad selský rozum, nakukal tenkrát Baťovi, že věda i kultura jsou ruku v ruce s výrobou, no spánembohem, tak tady je máte, tu školu průmyslového designu a svěříme ji mladým! Zdeněk Kovář. A Vincenc Makovský... Huncút z Nového Města na Moravě. Právě tak jako Jan Štursa. Sochaři jsou chlapáci, makají rukama, je vidět, že dřete – tak vypadala největší pochvala božského J. V. Myslbeka určená jeho žákům. Sochař se ničeho nebojí, má ruce jako lopaty a konečně – dřina se přece musí také pořádně zapít, tož hezky do dna a radujme se bratři. A jak to vlastně bylo, když Jan Lauda pod záminkou, že bude modelovat Toaletu mladé dívky, zasádroval modelce ruce do lavóru a s bezbrannou si zezadu pěkně užil?

„S Makovským jsme pobývali v Paříži,“ vzpomíná Hana Wichterlová, „on pořád flámoval a chlastal, zatímco já jsem dělala na jeho portrétu – jak se holí. Jednou ráno, když se jako obyčejně kocour, krhavý a zmuchlaný zjevil po tahu opět doma, popadl mě vztek. Vzala jsem břitvu a na portrétu mu ten jeho ksicht seřízla od čela až k namydlené bradě. A vidíte, i tohle nakonec ukradl.“

Znáte-li klíčové dílo českého moderního sochařství – totiž Makovského hlavu Prométhea – zde máte impuls vedoucí k jeho vytvoření. Inu, kdyby Flemingovi nezplesnivěly tenisky, neměli bychom penicilínu... Makovského práce z dvacátých a třicátých let mají zásadní význam. O sochařově narůstající prestiži svědčí mimo jiné i fakt, že mu, ač se jednalo o jednoho z čelných představitelů avantgardy u nás, bylo svěřeno sejmutí posmrtné masky T. G. Masaryka. Od poloviny čtyřicátých let se Makovského výtvarný názor přesouvá od objevných prostorových a plastických řešení k oficiálnějšímu realističtějšímu pohledu na svět (viz vývoj politické situace u nás), avšak i ve zcela tradičním pojetí se prosazuje silný tvůrce – dramatik hmotové gradace s neomylným citem pro monumentalitu a napětí tvaru zneklidňovaného zevnitř.

V tomto duchu pokračuje i Makovského žák Stanislav Hanzík. Jeho prostřednictvím vstupuje do české plastiky impuls Mostecka – krajiny skutečně máchovské. Hory s narušenými kořeny, takže se mohou každou chvíli utrhnout a zastavit až na náměstí v Žatci. Jámy, co šmahem zhltly celá města. Reálie novodobých archeologů. Překrývky, skrývky, zakopávky, paže i chřtány velkorypadel. Jezera fenolu, kouřící pleskance dehtu kanoucí v pošmourných dnech na dětské hračky v lesích. Přesličková krajina doutnající v modré, červené, černé a bílé. Drátovaná neustále překládanými kolejnicemi, blázinci i rourami odnikud nikam, kudy protékají tajné řeky. Máchovská krajina stigmatizovaná, drápaná, rychlolátaná a znovutrhaná. Šílená výzva acetylénu propíraného kočičí močí a zároveň genetický kubismus generací proměněných v tažné trilobity střemhlavě mhourající čpavkem a žlutozelenými benzény ke zkamenělé smršti breughlovského masopustu na počest betonové Lůny.

Kamenosochař z královského města

Zatímto Hanzík miluje olovnatou křišťanovskou žulu, Tománkovým srdečním materiálem se stává bronz

Josef Sudek, Bohdan Kopecký, prokletí magistra Kellyho, Emil Juliš... A Stanislav Hanzík – Muž s rychlosponou, Rapsód, Kuros, Ezop, Šachy a samozřejmě portréty: B. Smetana, akademik Kunc, Jaroslav Frágner... a v neposlední řadě ve foyeru Národního divadla – R. Hrušínský  a J. Kemr. Dramata. Socha jako pašije hmoty! Paměť otisku k neunesení. Kde galerka pečuje o maskota – debilní dívku zastlanou v peřinách – zanášejíc jí bonbony a medvídky, talismany z nočních lupů. Kde cikáni kladkostrojem zdvíhají koně do šestého patra paneláku, neboť si mezitím spálili schody. „Bylo to často o přesdržku, málem jsme se zabili,“ říká Zdeněk Tománek o svých studiích u St. Hanzíka na pražské Akademii.

Žádný jelimánek s ovečkou, proutkem a cimbálem v podpaží, ale kamenosochař z královského města Uherské Hradiště, pevnosti v bažinách, Éj od Buchlova do Prahy, kde po studiích zůstává na AVU jako Hanzíkův asistent. Zatímto Hanzík miluje olovnatou křišťanovskou žulu – diorit třpytící se v místech čerstvých odseků jako přemrzlý černý sníh, Tománkovým srdečním materiálem se stává bronz. A nežli kočička snese vajíčko a ve stráni vykvete bílý devětsil, Tománek se znovu vrací do rodného města, aby zde působil (žili byli jedli pili a jestli neumřeli... dodnes) jako vedoucí kamenosochařského oboru Střední uměleckoprůmyslové školy (Baťova setba), školy, kterou kdysi sám absolvoval.

Jak se zdá, bronz už konečně vychladl. Pokusíme se náš reliéf 30 x 30 kilometrů nyní obrátit (neptejte se jak) a trochu se popereme s jeho povrchem.

Přečtěte si: Až bude celý svět odlitkem v bronzu – Zdeněk Tománek (1958), 2. díl