Automaty a počítače by nás mohly vrátit zpět na „zem“

Možnost budoucnosti bez práce by nás mohla přimět, abychom se namísto pracovitosti začali omezovat. Roboti by mohli dodat důstojnost starostem o domácnost, manuální práci či výchově dětí. Možná se ukáže, že člověk, který vložil veškerý smysl do sebe samého a svého výkonu, byl slepou uličkou. Možná však nikoli. Píše Tereza Matějčková.

Stroje, 1974. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stroje, 1974. | foto: www.naceradsky.czČeská pozice
Stroje, 1974. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Německý filozof Karel Marx (1818–1883) shrnul rodící se modernu následovně: „Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje.“ Zachytil však jen část pravdy. Svět sice, jak jej člověk znal, technologické vymoženosti pohltily, ale objevila se nová společenská třída, jež si vzala za úkol vybudovat nový svět na troskách starého.

Tento svět se sice nevyznačoval jistotami předmoderní společnosti, ale v určitém ohledu byl stálejší než ten, který zmizel. Byl-li předmoderní svět založen na řádu daném „zvnějšku“ ať už náboženstvím, tradicemi či ustrnulou společenskou hierarchií, upevnil si moderní člověk svůj svět řádem, který sám vytvořil a jemuž se z vlastní vůle podvolil.

Práce a smysl

Nový řád byl nejvíce spjatý s prací, která získávala v rodící se moderní společnosti nevídaný význam. Zatímco do té doby byla považovaná za nutnost pro nemajetné, případně za boží trest, moderní člověk ji bere jako poctu. Spatřuje v ní totiž možnosti, jak získat vládu nad světem, druhými i nad sebou samým. V tomto obratu se rodí nová páteř společnosti – pracovní morálka, již občané uvalují na sebe. Toto dobrovolné znevolnění pak moderní člověk nazývá svobodou.

Stejně jako práce je i smysl v moderní době vždy nehotový, nezavršený a předběžný. Člověk se neustále ptá po smyslu stejně, jako neustále hledá práci.

Cenu za svobodu vlastním ukázněním označil německý sociolog Max Weber (1864–1920) jako „odkouzlený svět“, přičemž tento pojem nemusí představovat pouze ztrátu náboženského smyslu. Každý smysl se stává ve společnosti pracujících problematickým. Vkládáme-li totiž smysl pouze do práce a jejích produktů, získá formu práce.

Stejně jako práce je i smysl v moderní době vždy nehotový, nezavršený a předběžný. Člověk se neustále ptá po smyslu stejně, jako neustále hledá práci. Dokud však bude pracovat a usilovat o smysl, bude se mu stále jen přibližovat. A paradoxně s každým přiblížením si bude i více uvědomovat nedosažitelnost posledního smyslu a spoustu práce před sebou.

Robinson Crusoe

Italský literární vědec Franco Moretti ve své knize The Bourgeios: Between History and Literature (Buržoazie. Mezi dějinami a literaturou) ukázal, proč se archetypálním hrdinou pro „moderního člověka“ stala hlavní postava románu anglického spisovatele Daniela Defoa (1660–1731) Robinson Crusoe.

Robinson Crusoe svou prací zabydluje pustý ostrov, jenž je mu nástrojem k vybudování lepšího světa, ve kterém je nejvyšší hodnotou užitek. Chce být užitečný, čímž se stává, jen pokud pracuje.

Ten svou prací zabydluje pustý ostrov, jenž je mu nástrojem k vybudování lepšího světa, ve kterém je nejvyšší hodnotou užitek. Robinson Crusoe chce být užitečný, čímž se stává, jen pokud pracuje. Práce pro něho znamená, že nežil zbytečně. Celý svět se proměnil v nástroj, přičemž ve světě, v němž existují pouze nástroje, nezbývá než neustále pracovat.

Od samotného zrodu společnosti pracujících se ozývaly hlasy považující vítězství hodnot spjatých s prací za prohru. Například Paul Lafargue (1842–1911), Marxův zeť, odpověděl na schválení práva na práci žádostí o právo na lenost. Ve svém díle Le Droit à la paresse (Právo na lenost) z roku 1880 poznamenává, že by vznešení staří Řekové museli zakusit alespoň 20 let kapitalistické civilizace, aby byli schopní porozumět právu na práci – bezpříkladnému ponížení lidské přirozenosti.

Ani Lafargue však nepochybuje, že práce je nezbytností, odmítá však pokusy zbožštit práci a vyhlásit pracovitost za nejvyšší ctnost. Neutuchající zaměstnanost a věčný pocit, že člověk je štvancem času nepovažuje Lafargue za znamení jeho vyrovnanosti a moudrosti. Naopak je přesvědčen, že étos pracovitosti je hrobem všech ctností. Ztracena je nejen laskavost k druhému, ale i schopnost přemýšlet či tvořit – k tomu je totiž třeba volný čas, jehož se však pracovitému člověku zoufale nedostává.

Potřeby a touhy

Lafargue nebyl jediný, kdo se domníval, že závislost společnosti na placené práci není pozitivní. Ctitelem zahálky, „matky všech ctností a umění“, byl i britský ekonom John Maynard Keynes (1883–1946). Z jeho díla Economic Possibilities for Our Grandchildren (Ekonomické možnosti našich vnoučat) z roku 1931 pak je zřejmé, že byl i velkým optimistou. Vyjádřil v něm totiž přesvědčení, že jeho vnoučata budou výrazně méně pracovat.

Zatímco potřeby jsou relativně stabilní, touhy lze rozšiřovat do nekonečna – a právě v tom tkví důvod, proč moderní člověk nepřestal pracovat, přestože mu automatizace práce vycházela vstříc

Přitom za nižší počet pracovních hodin budou vděčit strojům, díky nimž nezůstane na lidi příliš práce. Nezaměstnanost však tito potomci nebudou považovat za nepřízeň osudu. Budou totiž žít v natolik bohaté společnosti, že i při omezení pracovní doby nebudou trpět hladem ani nepohodlím. Co budou tito materiálně uspokojení lidé zbytek doby dělat? Věnovat se umění a filozofii – tedy oblastem, které se utilitární otázce „k čemu je to dobré?“ vzpírají, a proto jsou hodnotnější.

Naši společnost tvoří Keynesova vnoučata či pravnoučata, a proto můžeme jeho prognózu vyhodnotit. Nedávno se o to pokusili britský profesor politické ekonomie Robert Skidelski a jeho syn, filozof Edward, v knize How Much is Enough? Money and the Good Life (Kolik je dost? Peníze a dobrý život). A dospívají k závěru, že Keynesova prognóza byla v lecčems velmi přesná.

Ve většině oborů je dnešní zaměstnanec schopný vykonat během jednoho až dvou pracovních dnů totéž, co v první polovině 20. století za pracovní týden. Keynes se však také značně zmýlil. Domníval se totiž, že od určité úrovně uspokojení základních potřeb i pohodlí nebude člověk další pohodlí a luxus vyžadovat.

Základ tohoto omylu tvoří nedostatečné odlišení potřeb a tužeb. Zatímco potřeby jsou relativně stabilní, touhy lze rozšiřovat do nekonečna – a právě v tom tkví důvod, proč moderní člověk nepřestal pracovat, přestože mu automatizace práce vycházela vstříc.

  • Za prvé, mu jeho touhy přerostly přes hlavu, přičemž neví, jak je krotit.
  • Za druhé, si v sebebohatší společnosti připadá jako chudák. Nikoliv naplněné, ale nenaplněné touhy na sebe upoutávají pozornost, a člověk, jehož touhy jsou nekonečné, toho nekonečně mnoho postrádá. Tudíž se právem považuje za chudáka.

Ztráta starověké moudrosti

V případě Keynesovy prognózy však poslední slovo dosud nebylo vyřčeno. Lidé sice ztratili starověkou moudrost, dle níž není bohatý ten, kdo nejvíce vlastní, ale ten, kdo co nejvíce omezil své touhy. Možná je však k této moudrosti přimějí stroje. Právě ty se totiž derou na jejich pracovní místo.

Lidé sice ztratili starověkou moudrost, dle níž není bohatý ten, kdo nejvíce vlastní, ale ten, kdo co nejvíce omezil své touhy. Možná je však k této moudrosti přimějí stroje.

Američtí badatelé z Massachusettského technologického institutu Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee ve své knize The Second Machine Age: Work, Progress, and Prosperity in a Time of Brilliant Technologies (Druhý věk automatů. Práce, pokrok a prosperita v době skvělých technologií) píší, že si lze pro zaměstnance jen obtížně představit horší dobu, než je ta dnešní. Počítače a automaty jsou totiž stále schopnější zvládat i velmi složité úkony, jako je diagnóza nemocí či operace. A paradoxně dobře zvládají vysoce abstraktní myšlení.

Podle takzvaného Moravcova paradoxu pojmenovaného podle rakousko-kanadského odborníka na umělou inteligenci Hanse Moravce, který jej zformuloval společně s australským odborníkem na automatizaci Rodneym Brooksem a americkým vědcem Marvinem Minskym v osmdesátých letech 20. století, vyžaduje vysoce abstraktní myšlení relativně málo propočtů, zatímco si počítače nevědí rady s jednoduchými motorickými dovednostmi spojenými s řemesly. Zahradníci, kadeřníci a kuchaři mají tedy zatím svá pracovní místa jistá.

Moderní sklon spatřovat hodnotu pouze v jedincích s výjimečnými kognitivními schopnostmi trefně popsal kanadský lingvista Steven Pinker: „Všechno je jinak. Obtížné problémy jsou snadné, snadné obtížné.“

Změna činností

Podle nejsmělejších scénářů by do roku 2025 mohly inteligentní stroje nahradit lidskou sílu až na třetině pracovních míst. Důsledkem by byla výrazná změna ekonomického systému, jež by však byla pouze kosmetická ve srovnání se tou uvnitř člověka. Možnost takové společnosti však vyvolává velké obavy včetně katastrofických scénářů. Co si ti nebozí lidé počnou? V lepším případě zdegenerují nicneděláním, v horším propadnou drogám a zločinu.

Osvobození od placené práce by nemělo vyústit v nečinnost, ale ve změnu činností. Lidé by se například mohli více věnovat svým rodinám.

Mnozí jsou evidentně přesvědčeni, že klíčem k přežití větší části populace je dostatek peněz a málo času. V takovém případě se zdá, že je pro nás samotná práce a následný konzum určitou drogou, bez níž jsme ochotni žít, jen bude-li dostupná vhodná náhrada. Je tedy načase, aby si lidé začali „trénovat“ alternativní hodnoty a budoucnost bez práce může posloužit jako myšlenkový experiment.

Pointa přitom spočívá v tom, že osvobození od placené práce by nemělo vyústit v nečinnost, ale ve změnu činností. Lidé by se například mohli více věnovat svým rodinám, na něž buď nemají čas, nebo je nemají vůbec, protože rodinu považují za přílišný luxus. Možná jím je, ale nikoliv proto, že by dnes šlo obtížněji uživit děti než před sto lety, ale protože od člověka vyžaduje, aby se vzdal (ne)ctnosti výkonnosti a probudil ctnosti, jako je trpělivost a laskavost.

Vlastní omezování

Nevíme, zda budoucnost bez práce nastane, ale tato možnost by nás mohla přimět, abychom se namísto pracovitosti začali omezovat. A to nikoli kvůli budoucímu zbohatnutí, ale kvůli uvědomění si přítomného bohatství, třeba i toho, které poskytuje každodennost a obyčejnost.

Začít omezovat bychom se neměli kvůli budoucímu zbohatnutí, ale kvůli uvědomění si přítomného bohatství, třeba i toho, které poskytuje každodennost a obyčejnost

Automaty a počítače by nás nemusely zavést do přetechnizovaného světa, ale vrátit na zpět „zem“. Mohly by dodat důstojnost každodenním starostem o domácnost, manuální práci, výchově dětí či trpělivosti s druhým. Možná se ukáže, že člověk, který vložil veškerou smysluplnost do sebe samého a svého výkonu, byl slepou, nesmyslnou uličkou. Možná však nikoli.

Pro jistotu se proto připravujme na to, že jednoho dne přijdeme do práce a stroj nám oznámí: „Umím to lépe, rychleji a za méně peněz. Jen překážíš. Raději jdi domů a hraj si s dětmi“ Pak bychom především neměli poněkud nepatřičně odpovědět: „Spíše bych ti pomohl.“