Ať každý slaví Vánoce podle svého

S článkem Petra Bahníka „Nad křesťanskou civilizací se smráká. Ale náhrada za ni není“ polemizuje překladatel Zdeněk Zacpal. Dle něho, spojuje-li někdo snahu o uchování Vánoc s osudem nějaké doktríny či organizace, může natropit škodu. Mají totiž spojovat všechny lidi dobré vůle, aniž by na ně měla jakákoli skupina přednostní právo.

Panna Marie a Ježíš. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Panna Marie a Ježíš. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Panna Marie a Ježíš. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Petr Bahník uvádí v úvodu svého článku Nad křesťasnkou cilizací se smráká. Ale náhrada za ni není píše, že „důležitost křesťanství roste“, jak se Evropané tváří v tvář masívní migraci tážou po vlastní kulturní a civilizační identitě. Křesťanství je ale v krizi. Mnozí lidé či nevstřebané důsledky technologického rozvoje je tak či onak pohřbívají. A pokusy o oddělení státu a náboženství v teorii i praxi prý vedou jen ke svévoli a mravní zkáze. Evropa prý bude křesťanská, nebo nebude vůbec.

Bahník se drží především směrnic Josepha Ratzingera, předchozího papeže Benedikta XVI., a tradičních dogmat – Ježíš je „Christos, Král králů, Pantokrator. Teprve tento údajný fakt má činit křesťanskou zvěst důležitou a všelidskou a dávat smysl novozákonním symbolům a epizodám... Proto je o Vánocích co slavit.“

Evropští tradicionalisté

Některé drobnosti či souvislosti Blahníkova článku jsou úsměvné, kdyby nebyly tragické. Lidé, po většinu evropské historie usmrcovaní za to, že nechtěli přijmout z mocenského kalkulu ustavené nicejsko-cařihradské vyznání víry (definitivně od roku 451 našeho letopočtu), toto často jediné oficiální krédo sotva mohli považovat za „všelidské“.

Evropští tradicionalisté často polemizují s revolučními výstřelky, které dnes prakticky nikdo nebere vážně. Mimo jiné tím umně zakrývají, že v evropských dynastických válkách vedených monarchy z boží milosti zahynulo zbytečně mnohem víc lidí než při dnes tolik vyzvedávaných excesech jakobínů za Francouzské revoluce.

Proto není jisté, že Ratzingerova zmínka o křesťanských kořenech Evropy neuráží Židy, jak tvrdí Bahník, když si ještě mnozí z nich připomínají, že většinu středověku i novověku se těšili větší svobodě či možnosti přežít v islámském světě, zatímco v Evropě, pokud vůbec v té či oné „křesťanské“ zemi mohli žít a zrovna nebyli vražděni či vyháněni, bývali více diskriminováni.

Evropští tradicionalisté, jako je Petr Bahník či Tomáš Halík, často polemizují s revolučními výstřelky, které dnes prakticky nikdo nebere vážně. Mimo jiné tím umně zakrývají, že v evropských dynastických válkách vedených monarchy z boží milosti zahynulo zbytečně mnohem víc lidí než při dnes tolik vyzvedávaných excesech v článku zmiňovaných jakobínů za Francouzské revoluce.

Jen osudy ubohých prostých lidí na zapadlejších bitevních polích neměl na rozdíl od pařížské elity kdo zaznamenat. A nezmiňují ani rádi historické události, například reformy ve Francii roku 1905, při nichž byla moc kléru omezena ve prospěch svobody myšlení a svědomí.

Nejen křesťanství

Titíž lidé si dnes vybírají za své údajné odpůrce ty, s jejichž vyřízením na papíře či v posluchárně nebudou mít příliš práce. Vyhýbají se tak kulišácky důkladnější polemice se svými mnohem solidnějšími odpůrci zabývajícími se křesťanstvím, než byl notoricky známý Friedrich Nietzsche (1844–1900). Dělají, jako by se nedalo najít mnoho serióznějších, a nikoli povrchně postmodernistických, nýbrž etickým problémům se nevyhýbajících myslitelů v této oblasti, s nimiž by se jim nepolemizovalo natolik snadno.

Proč se může člověk legitimně dovolávat nehmotných metafyzických a přirozených hodnot jen v duchovně-kulturním rámci křesťanství?

Měli by spíše polemizovat s myliteli, jako je Søren Kierkegaard (1813–1855), Émil Durkheim (1858–1917), Simone Weilová (1909–1943), Bertrand Russell (1872–1970), Ludwig Wittgenstein (1889–1951), Elaine Pagelsová, Luce Irigarayová či Jacques Derrida (1930–2004).

Kde přišel Petr Bahník na to, že se může člověk legitimně dovolávat nehmotných metafyzických a přirozených hodnot jen v duchovně-kulturním rámci křesťanství? To důkladně prostudoval všechny ostatní metafyzické či duchovní systémy tvořící dříve či nyní širší rámec, tedy všechna jiná náboženství, nejlépe v příslušných originálních jazycích? Pokud ano, zaslouží si obdiv a je divné, že o něm veřejnost téměř nic neví.

Myslitelé mimo Evropu

V posledních letech často převažuje větší starost o Evropu než o celý svět. Také Bahník ji zdůvodňuje tím, že evropská křesťanská tradice prý „do sebe vstřebala poselství ze Sinaje, řecké sókratovské myšlení i římské právo“. Ale s římským právem je potíž, a to i v systémech, které evropští tradicionalisté, rozhořčující se nad excesy Francouzské revoluce, adorují, nebo mlčky přecházejí.

Generace nezávislých myslitelů mimo Evropu byly po staletí a tisíciletí zběhlejší a Sókratovi podobnější než každodenní evropská ideologická praxe. Za příliš nezávislé a svobodné myšlení hrozila většinu evropských dějin příliš šťouravým myslitelům smrt na hranici i za myšlenky, které se ve starověké Indii nebo Číně běžně svobodně probíraly.

Pokud krutá klerofašistická diktatura ve Španělsku před pouhými desítkami let kromě masových poprav ukradla nebo uloupila matkám asi 300 tisíc dětí, protože nepocházely z dobrých katolických rodin, lze jen obtížně mluvit o vstřebání římského práva, ba jakéhokoli práva v silnějším smyslu. A nemenší problém je i s podivně vstřebaným sókratovským myšlením, jež obnáší svobodné tázání a kritické vyhodnocování.

To se však nevyvinulo jen ve staré Evropě, nýbrž již zhruba od „osové doby“ německého filozofa Karla Jasperse (1883–1969) nebo o něco později i ve staré Indii, Číně a následně ve starších vrstvách islámské kultury, tedy i po Asii na některých místech Afriky a ještě později v Americe nebo Austrálii. Ne všude se natolik vyvinulo v týchž směrech či oborech jako v Evropě, zato v jiných leckde lépe.

Generace nezávislých myslitelů mimo Evropu byly po staletí a tisíciletí zběhlejší a Sókratovi podobnější než každodenní evropská ideologická praxe. Za příliš nezávislé a svobodné myšlení hrozila většinu evropských dějin příliš šťouravým myslitelům smrt na hranici i za myšlenky, které se ve starověké Indii nebo Číně běžně svobodně probíraly.

Sókratovo kritické myšlení

Sókratovo kritické myšlení a svobodné tázání se liší nejen od Bahníkem kritizované vědeckotechnické praxe či lidí poddávajících se emocím, ale i od dogmatických doktrín. Je připraveno nestranně zkoumat archeologické doklady a nekanonizované spisy o Ježíšovi neméně než posléze kanonizované biblické spisy či mocensky prosazená dogmata, jež dnes navíc znamenají něco jiného než před 1600 lety.

Sókratovo kritické myšlení a svobodné tázání se liší nejen od Bahníkem kritizované vědeckotechnické praxe či lidí poddávajících se emocím, ale i od dogmatických doktrín

Vydávat dogmatické tvrzení za fakt, jak činí Bahník, by nebylo přijatelné nejen pro Sókrata, ale i pro Buddhu nebo některé čínské myslitele již před 2000 lety. Když se v roce 1907 v parlamentu ve Vídni T. G. Masaryk stavěl za svobodu myšlení a proti totálnímu ovládnutí univerzit v rakousko-uherské říši katolickou církví, musel svým kolegům objasňovat, že to, co učil Sókratés, je vědění, čili to, co člověk ví a co neví.Je tokritika sebe samého i ostatních, s níž ujasňujeme důkazy svého vědění, netvrdit nic, co nemohu dokázat.

Lze pouze připustit, že mnoho zemí Evropy se nacházelo v té době na vyšší civilizační úrovni než Rakousko-Uhersko, jak ukazuje i kritika F. X. Šaldy cenzury Kierkegaardova Okamžiku: „Konfiskovat argumentaci světového myslitele, rvát listy z knihy, která je arcidílem světové literatury, která se čte a prodává bez závad v zemi, v níž vznikla a proti jejímuž státu je namířena, – ano, to je Rakousko! Takové věci, jako jest konfiskace Kierkegaarda, jsou možné dnes již jen v Rusku a Rakousku – nikde jinde v Evropě.“

Odmínutá likvidace tradice

Málokdo dnes, snad kromě několika radikálních revolucionářů, zpochybní Bahníkovo tvrzení, že „každá společnost, má-li být soudržná, potřebuje dějinnou kontinuitu a hodnotový rámec“. Zde asi neuspěje alternativa jednoho z jím zminěné Frankfurtské školy, Jürgena Habermase, aby legitimitu ve společnostech zakládaly mocensky neovlivněné rozhovory v rámci nikoli účelově manipulované, nýbrž komunikativní praxe.

Již sociolog Émile Durkheim přílišným individualistům připomínal, že lidé nemohou, nedokáží a ani nechtějí vlastní tradice stoprocentně pozměnit, zlikvidovat

Takové, v níž nejde v první řadě o úspěch, nýbrž o obecné porozumění a harmonii mezi jejími účastníky. To pak hrozí nebezpečí, že i dobrovolná akce se sebelepšími záměry navodí změny větší, než jsou její účastníci schopní zvládnout. Již sociolog Émile Durkheim přílišným individualistům připomínal, že lidé nemohou, nedokáží a ani nechtějí vlastní tradice stoprocentně pozměnit, zlikvidovat.

Bahník pak pokračuje dvěma problematičtějšími větami: „Tím (hodnotovým rámcem) se stalo pro evropské národy křesťanství. Náhradu za ně, jež by se blížila křesťanské civilizaci, nemáme.“ A Bahník před pokusy v tomto směru spíše varuje.

Ani přijetí křesťanství však nestačí – samotné křesťanství nemůže člověk interpretovat ledasjak, nýbrž správně na základě katolického dogmatu, k němuž se mimochodem ani evangelické tradice, zejména u nás, příliš nehlásí. Zejména se prý musí vyhnout karikatuře, jejíž základ tvoří názor (v článku neuvedeného) T. G. Masaryka, „která klade důraz na lidskou stránku Ježíšova působení“, což je „totální nesmysl“.

Otázka rychlých změn

Přijatelnější je například anglický konzervativní politolog Michael Oakeshott (1901–1990), který se podobně jako Bahník a více než Habermas příliš rychlých změn obával. Netvrdil však, že k obhajobě konzervatismu musí člověk zastávat jakýkoli náboženský světonázor, tím méně „křesťanské“ dogma.

K obhajobě stabilní a slušné lidské společnosti stačí argument, že není dobré provádět příliš mnoho rychlých změn najednou, neboť mění pravidla hry, matou řádné občany a vytvářejí zmatky a rozbroje

K obhajobě stabilní a slušné lidské společnosti stačí argument, že není dobré provádět příliš mnoho rychlých změn najednou, neboť mění pravidla hry, matou řádné občany a vytvářejí zmatky a rozbroje. Proto se mají, pokud možno, provádět pomaleji a v omezeném rozsahu. Reforma, tvrdí Oakeshott, bývá vhodnější jako omezená odpověď na specifické nedostatky než totální pokus přivést lidstvo k dokonalosti.

Pouze vláda, která upustila od hledání pravdy a je indiferentní k „pravdě“ i „mylným názorům“, a pouze usiluje o mír, nepředstavuje překážku pro nezbytnou loajalitu lidí. To je obstojná alternativa Bahníkova přístupu.

Udržení řádu ve společnosti

Může tedy křesťanství hrát roli kontinuity a dějinného rámce? Přispívat k ní může spíše tehdy, kdy v něm udávají tón lidé s širšími a vstřícnějšími přístupy. Pokud jeho představitelé šmahem odmítají jiné poctivé interpretace evangelií včetně apokryfních, pokud někdo trvá na svém výlučném, nevstřícném a nesmiřitelném pojetí, pak lze očekávat, že nebude společnost sjednocovat, jak tvrdí Bahník, ale nadále vytvářet zbytečné konflikty, jaké známe z historie i současnosti.

Nepostradatelnost a výlučnost dogmatické formy křesťanství pro udržení řádu ve společnosti lze obzvlášť zpochybnit u národa, jehož pouhých 14 procent se hlásí k oficiálním náboženským vyznáním a 70 až 80 procent se vyslovovalo proti restitucím církevního majetku

Anglický politický myslitel Thomas Hobbes (1588–1679), žijící ve víru válek, připomínal, že ve starověku (a ani ve starší Indii či Číně) náboženské války téměř neexistovaly. Nenávist mezi lidmi jitří lpění na vždy pravých a jedině platných článcích víry. Aby záminky pro náboženské války omezil, Hobbes navrhoval ustoupit jak od nicejsko-cařihradského, tak apoštolského vyznání víry a stát pouze za prvotní křesťanskou formulí, že Jesus Christus–Ježíš je pomazaný.

Nepostradatelnost a výlučnost dogmatické formy křesťanství pro udržení řádu ve společnosti lze obzvlášť zpochybnit u národa, jehož pouhých 14 procent se hlásí k oficiálním náboženským vyznáním a 70 až 80 procent se vyslovovalo proti restitucím církevního majetku.

Možná lépe než kanonizované biblické či teologické doktríny jsou v českém prostředí známé Osudy dobrého vojáka Švejka. Pokud je Švejk, řečeno s kritikem F. X. Šaldpu, „příliš neuvědomělý, příliš blátivě beztvarý, aby stačil na reka, byť pasívního“, má alespoň tu přednost, že svým humorem odzbrojuje a zesměšňuje fanatiky, kteří u nás naštěstí také díky němu mjí o něco menší pole působnosti a slabší pozici k zastrašování jednotlivců i společnosti než jinde ve světě.

Spíše humanismus než krédo

Motivací značné části odbojářů a vojáků nasazujících životy v boji proti nacismu nebylo kromě milých děvčat, které předvedl film Anthropoid, církevní krédo, nýbrž humanismus První republiky a spíše masarykovské či čapkovské nedogmatické a laskavější pojetí křesťanství. Ostatně ikonického Karla Čapka nacisté (zbytečně) přišli zatknout hned druhý den okupace.

Motivací značné části odbojářů a vojáků nasazujících životy v boji proti nacismu nebylo církevní krédo, nýbrž humanismus První republiky a spíše masarykovské či čapkovské nedogmatické a laskavější pojetí křesťanství

Je příznačné, že jeho odpůrce, římskokatolický umanutec Jaroslav Durych, jemuž byla dřívějšími Čapkovými prorockými slovy „odepřena koruna mučednická“, dožil svých dní a ani nacistům nevadil. A ani jeho kolegové, katoličtí literáti, kteří po Mnichovu společně útočili na představitele někdejší svobodnější a demokratičtější První republiky.

Naopak Josef Čapek, který obdobně jako mnozí političtí vůdci a Sokolové německý koncentrák nepřežil, si po Mnichovu povzdechl: „Kde se ve jméně Kristově bere tolik surovosti a krvežíznivosti mezi katolickým literátstvem? Asi určitému typu věřících nestačí jen jeho krev. Mrzcí až běda, napořád si vyplachují hubu Pánembohem, aby jim z ní tolik nesmrdělo.“

Myšlenkové stereotypy

V uplynulých letech svědčily výmluvné statistiky patologických jevů ve společnosti o tom, že mnohé zásady, k nimž se hlásí nejoficiálnější církve Evropy, se dodržují lépe jinde, třeba ve zcela jiném východoasijském kulturním prostředí. Pak se ale zdá logické, že by se Evropa místo vlastního sebepotvrzování, měla spíše podle vzoru Bahníkem vynášeného, leč nepochopeného Sókrata nad sebou vážně zamyslet, neselhává-li. Zda se nemá inspirovat lecčím odjinud.

Pokud v Evropě nastává pádem toho či onoho kréda anémie, není to ani tolik vinou lidí či Asijců jako spíše evropských myšlenkových stereotypů. Není asi náhodou, že se východoasijským myslitelům zamlouvají myšlenky německého filozofa Immanuela Kanta s jeho autonomní etikou.

Asijci dnes poukazují na to, že jejich etické systémy fungují lépe, protože mají silnou estetickou motivaci a nejsou vázané na kontroverzní světonázorové představy. Etika tam nestojí a nepadá s tou či onou náboženskou doktrínou. Pokud v Evropě nastává pádem toho či onoho kréda anémie, není to ani tolik vinou lidí či Asijců jako spíše evropských myšlenkových stereotypů. Není asi náhodou, že se východoasijským myslitelům zamlouvají myšlenky německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) s jeho autonomní etikou.

Oficiální krédo ortodoxnějších církví kvůli jeho účelovosti a druhotnosti u nás zpochybňoval již Mistr Jan Hus. Někteří lidé kléru mu stále důvěřují, ale v případě zklamání mu mohou přestat věřit. Zejména u nás však mravní páteř možná ještě více podlamuje míchání vznešených ideálů se světskými, majetkovými a politickými ambicemi těch, kteří se považují za strážce duchovna.

Spojuje-li někdo snahu o uchování Vánoc s osudem jakékoli doktríny či organizace, natropí škodu asi jako Kierkegaardova tlustá paní, která zalehla své dítě. Tyto krásné svátky mají spojovat všechny lidi dobré vůle, aniž by na ně měla jakákoli skupina přednostní právo. Nesahejme lidem na Vánoce a nechme je každého slavit podle svého.



Autor

Zdeněk Zacpal

Zdeněk Zacpal. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články