Arabský svět nevypadá, jak si představuje Washington

Co pohledávají USA v krvavé válce chalifátu, Islámského státu, šíitských milicí, Kurdů a pravidelné armády? Zdá se, že Západ není schopný pochopit, že východní národy mají ponětí, kým jsou, i čím by chtěly být.

Radikálové z hnutí Islámský stát (ilustrační fotografie). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Radikálové z hnutí Islámský stát (ilustrační fotografie). | foto: ČTK
Radikálové z hnutí Islámský stát (ilustrační fotografie). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Extremistická sunnitská ozbrojená skupina Islámský stát (IS) na videonahrávce zveřejněné na internetu 20. srpna 2014 veřejně popravila setnutím hlavy amerického novináře Jamese Foleyho, jenž před dvěma lety zmizel v severozápadní Sýrii. Jeho kat USA pohrozil, že pokud neukončí bombardování Iráku, popraví dalšího novináře zmizelého ve stejné oblasti Stevena Sotloffa. „Vina za jeho smrt ulpí na tvé duši, Obamo!“ Svou hrozbu mezitím bojovníci IS naplnili.

Před deseti lety, 20. srpna 2004, zmizeli na silnici nedaleko iráckého Nadžafu, kde byl nedlouho předtím unesen italský novinář Enzo Baldoni, dva francouzští novináři. Ve Francii se v té době rozhořela „šátková válka“. Organizace Irácká islámská armáda chtěla výměnou za oba rukojmí dosáhnout, aby Francie neschválila zákon zakazující nošení náboženských symbolů.

Nikdo nechápal, proč byli uneseni právě tito dva novináři, neboť již dlouhá léta pracovali v arabském světě. Georges Malbrunot žil v Jordánsku, psal knihu o problémech Blízkého východu se zásobováním vodou a stejně jako Christian Chesnot byl veřejně známým sympatizantem Arabů.

A vůbec: Co je nějaké irácké skupince do vnitřních záležitostí Francie? Ta byla vždy proti válce v Iráku, za což ji USA potrestaly. Tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraka anglosaský tisk několik měsíců nazýval hmyzem.

Nové odvětví

Iráčané se však dlouhá léta nemuseli bát jen amerických vojáků a cílených či zbloudilých střel. V okupované zemi se totiž vyvinulo přímo nové odvětví – unášení lidí. Mezi únosci byli bandité, kteří chtěli jen peníze, zločinci, kteří se dostali na svobodu díky amnestii vyhlášené před válkou Saddámem Husajnem, a k nimž se přidali ti, jež nechali Američané utéct po skandálu okolo mučení ve věznici Abú Ghrajb.

Iráčané se dlouhá léta nemuseli bát jen amerických vojáků a cílených či zbloudilých střel. V okupované zemi se totiž vyvinulo nové odvětví – unášení lidí.

Další odhodlaná skupina vznikla z lidí, kteří působili v Husajnových tajných službách. Třetí fanatická teroristická skupina se zformovala z Arabů vyhnaných Kurdy ze severu. K nim se připojili džihádističtí bojovníci původem ze západních zemí.

Únos dvou francouzských novinářů v roce 2004 a nezdar akce na jejich osvobození, přestože bylo přímo příkladné, jak se za jejich životy ve francouzských chrámech modlili společně křesťané i muslimové, jasně ukázaly, že proti „terorismu“ nelze bojovat tradiční cestou. Z okolností únosu a útrap s ním spojených rovněž vyplynulo, že „arabský svět“, který mají v hlavě experti z Pentagonu, neexistuje. Není takový, jak jej vidí Washington.

Země ponechaná svému osudu

Irácká islámská armáda sestávala zpočátku z několika desítek ozbrojenců. Poprvé se přihlásila v únoru 2004. Tato nemilosrdná skupina během několika měsíců unesla a zabila několik set lidí.

Američtí vojáci odešli z Iráku a ponechali zemi utápějící se v chaosu svému osudu. Jaké památky po sobě zanechali? Co mají Iráčané ze „svobody“?

Americká armáda, která Irák okupovala, zpočátku, kdy ještě bylo možné něco dělat, teroristické skupinky paradoxně nebrala na vědomí. Přitom je v historii spousta příkladů, kdy skupiny považované za bezvýznamné přerostly ve strašlivou sílu. Ještě letos v lednu se Obama pohrdavě vyjadřoval o Islámském státu: „To, že si členové středoškolského basketbalového týmu obléknou dresy Los Angeles Lakers, ještě neznamená, že z nich budou Kobe Bryantové.“

Američtí vojáci odešli z Iráku a ponechali zemi utápějící se v chaosu svému osudu. Jaké památky po sobě zanechali? Co mají Iráčané ze „svobody“? Voják, jenž evidentně nezná kliku a uměl pouze vykopávat dveře, dokázal oknem házet pouze granáty. Ponižování vězňů, zneucťování mrtvých. Rozvrat života. Rozkrádání muzeí a knihoven považovaných za poklady lidstva, odcizování přírodního bohatství, samolibá brutalita a neuvěřitelná a nepochopitelná lhostejnost k osudu iráckého lidu.

Triumfální tažení Islámského státu

Od loňského června dobyli bojovníci Islámského státu území o velikosti Jordánska s šesti miliony obyvatel. Jejich triumfální tažení doprovázely masakry, přibíjení na kříž, hlavy připíchnuté na kůl, vypálené vesnice, vyhnaní křesťané – jako by se odehrával fantasy film Hra o trůny.

Říše IS se pomalu rozprostírá od Damašku k Bagdádu – 430 milionů dolarů z mosulské banky skončilo v rukou chalífy Abú Bakra al-Bagdádího, stejně jako spousta amerických zbraní, které za sebou po bezhlavém útěku zanechala armáda USA.

Triumfální tažení Islámského státu doprovázely masakry, přibíjení na kříž, hlavy připíchnuté na kůl, vypálené vesnice, vyhnaní křesťané – jako by se odehrával fantasy film Hra o trůny

Nepopulární politika bývalého iráckého premiéra Núrího Málikího, jež stranila šíitům, zvýšila u sunnitů popularitu Islámského státu. Bojovníci chalífátu totiž nesestávají jen z krvelačných příslušníků. Jsou mezi nimi nejen bývalí vojenští důstojníci Saddáma Husajna, ale i ze severu vyhnané kmeny, které svého času financovali a vyzbrojili Američané.

Spící buňky džihádistů už jsou také v Bagdádu, kde organizují atentáty v šíitských čtvrtích. Získají-li zbraně rovněž lidé připravení bránit svůj majetek a rodiny, pak je před námi ještě krvavější občanská válka.

Úpadek veřejného pořádku

Zakázáním strany Baas Američané rozbili společenství, která v Sýrii zajišťovala pořádek. Již tehdy bylo evidentní, že dohoda mezi různými kmeny není možná. V situaci, kdy byla rozpuštěna irácká armáda, policie i úřednický sbor, podpalována ministerstva a veřejné úřady a nastal naprostý úpadek veřejného pořádku, nebyli Američané schopní ovládnout chaos, který sami způsobili.

V situaci, kdy nastal naprostý úpadek veřejného pořádku, nebyli Američané schopní ovládnout chaos, který sami způsobili

Podle jejich předpokladů měl odpor po zajetí Saddáma Husajna pohasnout. Opak byl pravdou – rozšířil se na celou zemi. Irácká armáda totiž nevykrvácela. Důstojníci, kteří pro lid zosobňovali irácké vlastenectví, za Husajnovy diktatury sice trpěli, navzdory tomu nemohli připustit, aby na ně bylo v jejich vlasti pohlíženo jako na nepřátele.

Důstojníci se sice vypařili, ale vzali si s sebou zbraně, děla, přenosné rakety i samopaly a vydali se tam, kde doufali nalézt oporu – ke svému kmeni, kde je lidé znali a odkud pocházeli. Vznikající odpor zpočátku organizovala bývalá armáda a těšil se masové podpoře, přestože to USA nebyly ochotné uznat. Bojovníci ze zahraničí dorazili později.

Někteří marně upozorňovali, že v „pohusajnovském“ Iráku, ve vakuu, jehož bylo dosaženo za cenu životů mnoha nevinných obětí, začíná boj o moc. Celý Irák je totiž založen na kmenech, strukturovaných společenstvích, která jsou schopná mobilizovat lidské masy, pokud si to žádá zájem kmene nebo jeho čest. Znovurozdělení statků, vody, půdy a přírodního bohatství bude plodit konflikty.

Odmítnuté varování

Co pohledávají USA v krvavé válce chalífátu, džihádistů, šíitských milicí, Kurdů a pravidelné armády? V tomto takřka neproniknutelném kmenovém a náboženském krveprolití?

Svého času se našli lidé, kteří tehdejšího prezidenta USA George W. Bushe varovali, aby nezačínal válku v Iráku, ale prospěch z ní byl až příliš lákavý

Svého času se našli lidé, kteří tehdejšího prezidenta USA George W. Bushe varovali, aby nezačínal válku v Iráku, ale ropné rafinerie u rodových statků, farmaceutický byznys rodiny Cheney a zisky výrobců zbraní, které v průběhu druhé světové války, po velké hospodářské krizi a programu New Deal blahodárně zapůsobily na americkou ekonomiku, byly až příliš lákavé.

Zprávy o válkách a sankcích přinášeli tenkrát i nyní mluvčí, experti a „zvláštní zpravodajové“, kteří nerozumějí ani slovo z jazyka dotyčné země, neznají její literaturu ani historii, papouškováním dávno neplatných klišé démonizují národy a prostřednictvím mezinárodních soudů je prezentují jako někoho, kdo by měl bezodkladně nastoupit léčbu.

Skličující kulturní nadřazenost

Profesor Kolumbijské univerzity, Palestinec Edward W. Said (1935–2003) po 11. září 2001, kdy byl zahájen boj proti „terorismu“, ve svých článcích USA opakovně varoval, že se oddávají klamným nadějím, pokud si myslí, že rozumí arabskému světu.

Ve své knize Orientalismus přesvědčivě dokazuje, že americká politická elita pracuje s abstrakcemi, jejichž politický žargon není schopný popsat realitu, a na základě vypracovaných ideologických fikcí a dogmat nelze pochopit, co se ve skutečnosti děje.

Podle zesnulého profesora Saida přistupuje Západ k Východu se skličující kulturní nadřazeností, kterou lze přičíst darwinismu, v rámci níž rozděluje kultury a lidská společenství na vyspělé a zaostalé

Podle Saida přistupuje Západ k Východu se skličující kulturní nadřazeností, kterou lze přičíst darwinismu, v rámci níž rozděluje kultury a lidská společenství na vyspělé a zaostalé. V tomto paradigmatu východní člověk nemá tvář, vlastně to ani není člověk, ale problém, úkol, jenž si žádá řešení. Západ musí do jeho nehybných a neplodných všedních dnů, do jeho bezčasovosti vnést život a dynamismus. Slabé a nerozvinuté oblasti si takřka vyžadují zúrodňující přítomnost Západu.

Toto vnímání Východu není v první řadě výsledkem snah východní svět popsat, ale touhy porobit jej. Orientalismus, forma uvažování o Východu, je ve skutečnosti ideologií – odborník, jenž se nazývá „orientalista“, je vyslancem Západu, který považuje za svůj úkol, aby pro tyto „divné národy“ zatraktivnil jeho duchovní vyzařování a prosadil západní technologickou, politickou a kulturní nadřazenost.

Romantický plán

Obyvatelé Východu nedokážou racionálně uvažovat (Élie Faure), a proto jim Západ musí pomoci osvojit si techniky získávání znalostí a naučit je, jak žít. Západní svět je již dlouho uváděn v pokušení „tajuplným“, bohatým Východem, ale tento obraz Východu, jak píše už německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860), je pouze naší vůlí, naší představou.

V době romantismu byla oblíbenou ideou rovněž fantasmagorie, podle níž bude Asie představovat obnovení Evropy. Asie však byla mnoho století spokojená, jak byla, a vědomí jejího poslání ji nijak netížilo, alespoň ne stejně jako západní svět, jenž pociťuje neustálé civilizátorské nutkání vůči jiným světům.

V dobových popisech se východní svět objevuje jako součást romantického plánu na spasení světa

V dobových popisech se východní svět objevuje jako součást romantického plánu na spasení světa. Veřejné mínění považovalo kohokoliv, kdo horoval pro Východ a jakžtakž se naučil některý z východních jazyků, za rytíře šlechetného srdce a stejně přistupovalo i k někdejším křižákům, bojovníkům se svatým posláním.

U Marxe nenajdeme ani stopu romantiky. Co se týká Indie, například věděl, že Anglie musí splnit dvě poslání – zničit starou, aby mohla vybudovat novou. Byl však ještě schopný aspoň nějakého lidského citu – při zmínce o asijském výrobním způsobu mu „krvácelo srdce“, ačkoliv radikální přeměnu společenských poměrů v Asii považoval za historické poslání.

Povinnost exportu

Podle Saida přistupuje západní člověk k Východu s romantickým spasitelským vědomím, které je živeno charakteristickým imperiálním vědomím. V 19. století byl arabský svět, vlast divů, atraktivním cílem cest. Francouzští romantičtí spisovatelé Gustave Flaubert ((1821–1880), Gérard de Nerval (1808–1855), Alfred de Vigny (1797–1863), britský státník Benjamin Disraeli (1804–1881) a další se vydávají po stopách „obrazů“ francouzského spisovatele-cestovatele Françoise Reného de Chateaubrianda (1768–1848) a v jejich knihách se Východ zobrazuje jako atrakce.

Francouzi truchlí nad ztrátami, zatímco cestovatel anglický, poté co Anglie přemohla Napoleona, projíždí Východ se sebevědomím vítěze. Ať už Francouz nebo Angličan, každý světoběžník má za to, že východní člověk nemá vůbec ponětí, co je svoboda, takže západní dobyvatelé Východ neujařmují, ale obdarovávají svobodou.

USA, jež se prohlašují za nadřazené, se domnívají, že je jejich povinností exportovat jimi definovanou a interpretovanou demokracii a hodnotový řád nastavený jako pluralitní a bezpředsudečný

USA, jež se prohlašují za nadřazené, se domnívají, že je jejich povinností exportovat jimi definovanou a interpretovanou demokracii a hodnotový řád nastavený jako pluralitní a bezpředsudečný, který papouškuje kulturní prostředí zvané liberální, ale ve skutečnosti je strnulým řádem duchovních předsudků. V zájmu tohoto cíle mají USA právo ovlivňovat a řídit politická hnutí jiných zemí. Bílý muž má civilizační poslání.

Toto mínění sdílí i francouzský prezident François Hollande, když požaduje, aby svět zakročil proti teroristům, obzvlášť v Sýrii (někdejším francouzském protektorátu) – ta je ve francouzském světě představ „Východem Francie“. Již v roce 1923 píše francouzský novinář a politik Maurice Barrès (1862–1923): „Na Východě představujeme právě my duchovno, spravedlnost, následováníhodný příklad.“ Francie loni dopravila zbraně „hrdinné syrské opozici“, vždyť co by člověk neudělal pro svou duši. O této opozici se mezitím ukázalo, že jde o džihádistické teroristy.

Imperiální vědomí

Vedle romantického spasitelského vědomí a civilizační mise si lze také všimnout charakteristického imperiálního vědomí. Západ má vysloveně právo a je jeho svatou povinností Východ řídit – jeho národy toužebně očekávají, až se jejich osud obrátí k lepšímu a dostanou se do magického kruhu Západu. Tyto vznešené snahy jsou živeny nijak neskrývanou touhou udržet si vlastní blahobyt.

Cheneyho zpráva v květnu 2001 přesně odhalila, odkud mohou USA čerpat chybějící ropu pro svou spotřebu a vyjmenovala budoucí zdroje energie: Irák, záliv a region Kaspického moře. Profesor Said však již v roce 1978 upozornil, že arabské příjmy z ropy proudí do USA a že arabské země bohaté na ropu, státy Perského zálivu, Libye, Irák nebo Alžírsko, patří k největším trhům pro odbyt amerického zboží.

Západ má vysloveně právo a je jeho svatou povinností Východ řídit – jeho národy toužebně očekávají, až se jejich osud obrátí k lepšímu a dostanou se do magického kruhu Západu

Západní obraz Východu je dozdoben intelektuálním patosem. Britský spisovatel Rudyard Kipling (1865–1936) popisuje bílého člověka jako někoho, kdo je veden vyššími cíli, a stal se jím, protože je k tomu povolán. Je učiněný zázrak, píše Said, do jakých ontologických výšek pozvedl bílý člověk pouhou barvu své kůže. Je veden svou hvězdou. Nezdolným vědomím svého poslání.

Bílý člověk by se bez problémů mohl zadumat, co vůbec pohledává se zbraní v ruce v cizích krajích, jaký pohár musí „vyprázdnit až do dna“. Kipling na to však hned má odpověď: „Svobodu nám i našim synům / a pokud ne, tak tedy válku.“

Povolání misionáře

Východní ideologie a mocenská nadřazenost jsou spojené s chloubou. Anglický historik Paul Johnson 18. dubna 1993 v The New York Times Magazine prohlásil, že „civilizované“ národy na sebe musejí vzít v zájmu zajištění svobodného a rentabilního obchodu znovukolonizovaní třetího světa (používá tento plochý marxistický termín!).

Johnson říká vlastně to samé, co americká média a zahraniční politika, která se agresivně vměšuje do života národů Blízkého východu, Latinské Ameriky a východní Evropy a libuje si v povolání misionáře, obzvlášť v postsovětských zemích.

Americká zahraniční politika vměšuje do života národů Blízkého východu, Latinské Ameriky a východní Evropy a libuje si v povolání misionáře, obzvlášť v postsovětských zemích

Odvolaný irácký šíitský premiér Málikí (který byl mimochodem 30. dubna opět zvolen) hovoří o porušení Ústavy a svolává věrné proti současné vládě. Náboženští vůdci volají po džihádu a vyzvali k vytvoření šíitské milice. Irácká armáda ve svém současném stavu není schopná čelit chalífátu. Kurdové bojovníky nedokážou zastavit.

Premiér Hajdar Abádí, jmenovaný s podporou americké vlády letos 11. srpna, mluví o „vládě národní jednoty“, což zní vzhledem k takřka neproniknutelné kmenové a náboženské mozaice Iráku téměř surreálně.

Utkvělé představy

Francouzští politici a „intelektuálové“ požadují okamžitý zásah v Iráku, je-li to nutné, pak okupaci. Vystoupilo rovněž „mezinárodní společenství“, že je třeba založit a podporovat „pokrokovou a světskou“ místní sílu, „světovou demokracii“. Mezi fanatickými lidmi, v samém středu islámského světa?

Když člověk slyší představy ignorující veškerou realitu, má dojem, že se mu to jen zdá. Byli jsme a jsme svědky, jak to vypadá, když „mezinárodní společenství“, pokrokové síly, zavádí v Afghánistánu, Libyi, Egyptě, Sýrii a naposledy na Ukrajině demokracii.

V abstraktním světě vlastních představ a veden civilizátorským hněvem je Západ nadále zajatcem svých utkvělých představ

Západ, jak se zdá, není schopný pochopit a přijmout, že národy mají ponětí, kým jsou, i představu, čím by chtěly být. „Skutečnost nenastala,“ říká francouzský filozof Michel Onfray o fantazírování Dona Quijota. V abstraktním světě vlastních představ a veden civilizátorským hněvem je Západ nadále zajatcem svých utkvělých představ.

„Je čas silněji udeřit!“ chvástá se americký senátor John McCain. Stephen Biddle, poradce pro obranu v americké Radě pro zahraniční vztahy, však upozorňuje: „Ve válce takového typu bývají první údery vždy účinné, neboť jsou namířeny proti méně chráněným či zcela nechráněným cílům.“ Ale jakmile se bojovníci přizpůsobí, rozloží své síly a vmísí se mezi obyvatelstvo, je všechno jinak.

Změna v nenávist

„Islámský stát nemá v 21. století místo,“ prohlásil nedávno sebevědomě prezident USA Barack Obama. Jemu a jeho poradcům, kteří dodnes věří, že lze historii nějaké země vymazat a jako na prázdný list napsat novou, by možná neškodilo přečíst si Sylvaina Léviho (1863–1925).

Profesor sanskrtu na College de France v roce 1925 napsal, že věda odhaluje podstatu a každodenní život nějaké civilizace proto, aby objevila její základní hodnoty a nadčasové rysy, a nikoliv proto, aby se zděšeným domorodcům pokusila vnutit výdobytky evropské civilizace:

„Tyto národy jsou záštitou historické, umělecké a náboženské tradice sahající daleko do minulosti, jež dosud neupadla plně v zapomnění a ve které by rády samy pokračovaly.

Zoufalství plodí na celém Východě opovržení, o němž se lze obávat, že se v blízké budoucnosti změní v nenávist. A nenávist se, nastane-li příhodný okamžik, odhodlává k činu.

V místech, kde se objevil evropský člověk a začal místním mluvit do jejich každodenního života, začali původní obyvatelé vidět vlastní osud v čím dál zoufalejších barvách, což je tím otřesnější, protože kapitál představující základ blahobytu místního obyvatelstva – a jde mnohem více o duchovní než o materiální statky – začíná namísto toho, aby vzrůstal, nebezpečně ubývat. Podstata jejich společenského života je oslabena.

Zoufalství plodí na celém Východě opovržení, o němž se lze obávat, že se v blízké budoucnosti změní v nenávist. A nenávist se, nastane-li příhodný okamžik, odhodlává k činu.

My všichni jsme svědky této nenávisti odhodlané k činu. 

Počet příspěvků: 27, poslední 9.12.2014 11:59 Zobrazuji posledních 27 příspěvků.