Arabské jaro změnilo pouze vedení zemí. Režimy zůstaly stejné.

Bylo pouhým snem Evropanů, že masové demonstrace organizované prostřednictvím Facebooku a Twitteru dodají islámskému světu západní formát.

Arabské jaro dokázalo pouze přivést davy do ulic, nebylo však schopné postavit do jejich čela vůdce. Otázkou však je, zda jsou noví Kaddafíové, Násirové, noví revoluční vůdci třeba. Svět nemá ani ponětí, co se stalo po návratu mladých mužů domů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Arabské jaro dokázalo pouze přivést davy do ulic, nebylo však schopné postavit do jejich čela vůdce. Otázkou však je, zda jsou noví Kaddafíové, Násirové, noví revoluční vůdci třeba. Svět nemá ani ponětí, co se stalo po návratu mladých mužů domů. | foto: © REUTERSČeská pozice
Arabské jaro dokázalo pouze přivést davy do ulic, nebylo však schopné postavit do jejich čela vůdce. Otázkou však je, zda jsou noví Kaddafíové, Násirové, noví revoluční vůdci třeba. Svět nemá ani ponětí, co se stalo po návratu mladých mužů domů.

Rok 2011 nebyl zrovna rokem USA, ačkoli jím dost dobře být mohl. Podařilo se přece něco takřka nemožného – byl zneškodněn Usáma bin Ládin. Clintonovi utekl, George Bush se o to pokoušel, ale až Barack Obama ho skutečně dostal, přestože se to od něho čekalo snad nejméně. To je však spíš problém vnějšího světa, který stále není schopný USA pochopit. Není schopný pochopit, kdy, proč a díky čemu jsou silné a v čem je jejich slabina.

USA konečně zvítězily a zase prohrály, neboť rok 2011 nebyl rokem USA. Útok vymyšlený s inženýrskou přesností přímo na míru úkrytu v Abbottábádu dal sice konečně zapomenout na dlouhý stín vietnamského fiaska, Carterův nezdar v Íránu i na otazníky okolo Afghánistánu a Iráku, ale nestačil k tomu, aby se rok 2011 stal rokem USA.

Kdyby byl Usáma bin Ládin zabit před deseti lety v jeskyních Tora Bora, bylo by to v pravý čas. Jeho loňské zavraždění je však asi jako mezihvězdná komunikace, při které uplyne mezi každou otázkou a odpovědí pěkná řádka světelných let. Opožděná pomsta by mohla být dodatečně aktuální pouze v případě okamžité odpovědi al-Kájdy.

Al-Kájda za zenitem

Pokud by al-Kájda skutečně udeřila, mohl být rok 2011 rokem USA. Po velké likvidaci jako by celý vyspělý svět „hladověl“ po pomstě. Toužil, aby se něco stalo. Objevila se domněnka, že al-Kájda skrývá v jedné newyorské čtvrti odjištěnou miniaturní atomovou bombu. Rozšířily se zvěsti o stovkách spících fundamentalistických agentů, zombie a ufonů.

Okamžitá odpověď nepřišla. Rovněž vzpomínkové akce okolo 11. září se odehrály v naprostém klidu. Vyspělý svět od té doby zírá jako Jonáš, že Ninive nehoří. Pomsta se nekoná. Tento nápadný klid je samozřejmě s největší pravděpodobností také prací amerických a evropských tajných služeb, jak se však zdá, al-Kájda je už za zenitem i v arabském světě.

Kalifské sny o světovládě paradoxně ohrožovaly poklidný stav rodinného fundamentalismu

Al-Kájda se pokoušela o návrat k dávné myšlence světovládného, expanzivního islámu. Z hlediska vztahu k okolnímu světu je však pro dnešní islám vzorem spíš čínský model. Nikdo by neměl od nikoho nic chtít, a zároveň nebránit ničemu dobrému. Vnější vztahy by neměly spočívat na morálním, ale čistě obchodním základu. Kalifské sny o světovládě paradoxně ohrožovaly právě poklidný stav „rodinného fundamentalismu“. Zdá se, že islámský svět si nyní místo velkého západního výboje přeje pouze uzavřít do sebe, je izolacionistický.

V Bagdádu explodovalo den po odchodu amerických jednotek hned několik bomb. Jako by chtěl kdosi vzkázat Američanům: odešli jste, ale my jsme zůstali a žijeme si ve svém vlastním pekle, jak to vyhovuje nám. Toto masové zabíjení se rovná prohlášení nezávislosti. My chceme žít takhle. Nepotřebujeme váš mír.

Zhroucení arabského nacionalismu

Rok 2011 však patřil arabskému jaru. Arabský řád se zhroutil tam, kde byl zdánlivě nejméně anachronistický. evoluci přežili králové a padli při ní představitelé republiky – prezidenti, revoluční vůdci.

Středověké high-tech ropné dynastie Arabského poloostrova zůstaly a v revolučním jaru se nezachvěl ani trůn jordánského nebo marockého krále. Právě naopak, arabskému jaru padly za oběť revoluční režimy. Režimy, které se zrodily před desítkami let ve znamení boje proti imperialismu. Kdysi se jevily moderně, jenže postupem času začaly připomínat spíše kdysi rovněž zdánlivě moderní rumunská sídliště.

Arabský řád se zhroutil tam, kde byl zdánlivě nejméně anachronistický. Revoluci přežili králové a padli při ní představitelé republiky – prezidenti, revoluční vůdci.

Zhroutil se násirovský arabský nacionalistický sen. Ten znamenal v jazyce reality korupci a byrokracii s příslušným kultem osobnosti v každé zemi. Tuniský prezident Zín Abidín bin Alí, egyptský prezident Husní Mubarak a libyjský vůdce Muammar Kaddáfí se usadili v mysli svého lidu každý jiným stylem. Bin Alí shlížel s naprostou samozřejmostí z obrovských billboardů na domovních zdech a mávali mu dokonce turisté. I proti prezidentu Mubarakovi se však začaly ozývat negativní hlasy až v předposlední hodině. O podivném vládci Tuaregů ani nemluvě! Kaddáfí byl od začátku klonem Caliguly. Někdy mu to promíjeli, jindy ne. Nakonec ne, na což také doplatil.

Z hrdinů kontrarevolucionáři

Svržení prezidentů v Tunisku, Egyptě a Libyi se tedy povedlo. Někteří odešli, ale kdo přišel? Na arabském jaru je zvláštní, že nemá pro vnější svět žádné konkrétní vůdce. Žádná velká jména, žádné velké osobnosti, které by mu dodávaly punc. Žádné revoluční vůdce, jež by si bylo možné s událostmi spojit a které by spontánní dav vyzdvihl alespoň v danou chvíli na ramena s pokřikem: toho chceme za prezidenta! V Egyptě to pár dnů vypadalo, že by se tímto mužem, jejž dav vyzdvihuje na ramena, mohl stát Muhammad Baradej, šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jenže i on zabředl zpět do blahodárné prázdnoty.

Dnes nikdo přesně neví, kdo jsou rozhodující postavy současné arabské revoluční generace. Je tam osobnost, jako byl Mahátma Gándhí, Lech Walęsa nebo Václav Havel? Velké revoluce se většinou pojí s velkými jmény. Arabské jaro dokázalo pouze přivést davy do ulic, nebylo však schopné postavit do jejich čela vůdce. Otázkou samozřejmě je, zda jsou noví Kaddafíové, Násirové, noví revoluční vůdci třeba. Faktem je, že svět nemá ani ponětí, co se stalo druhý den, poté, co se mladí muži vrátili domů. Ve skutečnosti nastala pouze dekapitace neboli změna vedení, nikoli změna režimu.

V listopadu demonstrovaly na káhirském náměstí Tahrír, kultovním místě demonstrací za změnu režimu, opět stovky tisíc lidí. Tito lidé už podle anonymní vojenské rady nejsou národní hrdinové, kteří svrhli Mubarakovu vládu, ale kontrarevolucionáři a nepřátelé Egypta. A jsme doma.

Západní kontrola demokracie se nekoná

Annus mirabilis, úžasný rok 1989, velký převrat ve východní Evropě, a arabské jaro v roce 2011 mají společnou jen naději, nikoli však výsledek. Bylo pouhým snem Evropanů, že masové demonstrace organizované prostřednictvím Facebooku a Twitteru dodají islámskému světu západní formát. V Libyi bylo pár dnů po Kaddáfího smrti zavedeno islámské právo šaría a mnohoženství. O tom piloti NATO pomáhající revolucionářům nad libyjskou pouští nejspíš nesnili. Co však naděláme, my také musíme přijmout dozrávající čínské řešení.

Islámský svět říká ne terorismu, a my za to musíme přimhouřit oči nad takovými prvky islámské společnosti, které západním rozumem nelze tolerovat. Jedna jedna. Spolupráce anonymních libyjských revolucionářů a Západu už spočívá na tomto novém, obchodním základě. Západní kontrola demokracie se v Libyi nekoná. Každý ať si pokračuje v tom, co umí.

Islámský svět říká ne terorismu, a my za to musíme přimhouřit oči nad takovými prvky islámské společnosti, které západním rozumem nelze tolerovat

Může se zdát, že arabské jaro skončilo. Ten největší a nejnebezpečnější příběh se však protahuje až do roku 2012. Socialistické režimy ve východní Evropě se v roce 1989 vzdaly takřka bez odporu. Nicméně revoluce, která dokázala bez odporu zvítězit ve východní Evropě, narazila v Číně na odpor.

Sýrie a Bašár Asad

Čínou arabského jara je Sýrie. Ta už téměř rok připomíná náměstí Nebeského klidu. A svět mlčí. Jako by si nevšiml, nebo si netroufal všimnout, co se v Sýrii děje. V Sýrii je u moci tatáž strana Baas, která vládla v Iráku až do svržení Saddáma Husajna. Ten byl předsedou irácké strany Baas, zatímco otec současného prezidenta Háfiz Asad stejné strany v Sýrii.

Nynější syrský prezident Bašár Asad po svém otci zdědil zemi úplně stejně jako Kim Čong-il po Kim Ir-senovi. Evropsky vyhlížející Bašár Asad, jenž se objevuje jen v elegantním vyžehleném saku, však navzdory tomu není přirovnáván ke Kim Čong-ilovi, Husajnovi nebo Kaddáfímu. Brodí se po kolena v krvi, jeho tanky srovnávají se zemí vesnice, na jeho příkaz bylo zmasakrováno několik tisíc lidí, a přesto není žádným diktátorem. Žádnou démonickou postavou, které by bylo třeba se obávat. Pořád je „dobromyslný a konstruktivní“.

Zajímavé je, nakolik diktátorské „vzezření“ nesouvisí s počtem obětí. Nezapomínejme, že generalissimus byl často sympatický i vlastním obětem, jež k němu vzhlížely s bezmeznou důvěrou. Stalin se schovával za štít žoviálního tatíčka, Bašár Asad za dokonalého proevropského gentlemana. Pro svět je však lehkým hříchem nejen z charakterových důvodů.

Rusko, Čína, USA

Tento politik se totiž ve velké mezinárodní partii těší hned trojí ochraně, a proto ho nelze vyšachovat. Chrání ho především Rusko, které ho zásobuje zbraněmi. A podporuje ho Čína, která podobně jako Rusko nadále hraje a uvažuje podle antiimperialistické logiky. Zeď mu však na principu „menšího zla“ paradoxně stavějí i USA. A důvod?

Bude rok 2012 rokem íránské atomové bomby? Mayský, arabský nebo perský kalendář?

Syn Háfize Asada Bašár je sice v duchu otcovské tradice velký machiavelista, nicméně nedělá nic proti Izraeli. Prakticky akceptuje izraelskou okupaci Golanských výšin. Bašár Asad, který se pře a bojuje s vlastním lidem, je tedy pro USA, které se přou a bojují s ním, pořád lepší než další, tentokrát íránský popírač holocaustu Mahmúd Ahmadínežád.

Rok 2011 byl rokem arabského jara. Bude rok 2012 rokem íránské atomové bomby? Mayský, arabský nebo perský kalendář? Ani rok 2012 podle všeho nebude rokem USA.