Andrej Babiš: Nový typ vůdce české společnosti?

Latentní potřebu i možnost vstupu nějakého „Babiše“ do zbytnělé a vyčerpané české politické scény přinesly vývoj a stav společnosti. O vůdce si řekla sama doba a čerstvý šedesátník s ďábelským pracovním tempem a s nebojácností kombinovanou s rozvahou se šance rozhodl pevně chytit. Píše Bohumil Studýnka.

Andrej Babiš | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Andrej Babiš | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Andrej Babiš | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V úterý 2. září Andrej Babiš oslavil 60. narozeniny. Do té doby stihl vybudovat agrochemický holding Agrofert, stát se druhým nejbohatším občanem Česka, založit politické hnutí ANO 2011, dostat se do poslanecké sněmovny a získat post ministra financí. Může se stát i novým typem vůdce na českém společenském nebi?

Absence skutečných vůdců našeho národa je v posledních osmdesáti letech skličující. Vždyť ani neumíme bezskrupulózně používat slovo vůdce! Není to nic zapáchajícího. Anglosasové, například, se vypuštění slova leader ze své slovní zásoby obratně vyhnuli, poněvadž slovo „führer“ prostě nepřekládali – ponechali jej jen a jen té jisté osobě. U nás je tomu jinak, se slovem vůdce si spojujeme železnou pěst, a dokonce jsme v dnešní novočeštině dospěli až ke kvazimultikulturnímu hovadismu – slovu „lídryně“.

Právě to mě napadlo, když jsem byl dotázán na možnost (schopnost, ochotu) napsat text na téma: Andrej Babiš slaví šedesáté narozeniny.

Kým není a kým právě je?

Tento slovesný útvar nemá být pajánem na Babiše. Spíš konstatováním, že doba, vývoj a stav společnosti přinesly latentní potřebu i možnost vstupu nějakého „babiše“ do zbytnělé, vyčerpané a znehybnělé české politické scény. Její představitelé postupně ztráceli schopnost prostě občerstvovat svěřenou ekonomiku, společnost i stát. Množství aktuálně existujících „babišů“ je přitom zanedbatelné.

Tři poznámky autora

  1. Autor tohoto textu se s Andrejem Babišem osobně setkal jen jednou, a to formálně při banální společenské akci v roce 1997.
  2. Z autorských odměn vydavatelství MAFRA, a. s., které ovládá Andrej Babiš, externista nezbohatne. Kdyby si chtěl vydělat stejnou částku jako za čistý čas strávený u klávesnice, mohl by pracovat jako přidavač u míchačky s betonem.
  3. Za kuponové knížky z kuponové privatizace, které měly každá reprezentovat ekvivalent zhruba 200 tisíc korun národního majetku, obdržel autor jediné poctivé a důstojné vypořádání (vše ostatní šlo do stoky anebo bylo směšné), a to při odkupu akcií zbylých kuponových akcionářů firmou DEZA – jejím majoritním vlastníkem byla firma Agrofert. 

Zda právě Andrej Babiš je tím potřebným „babišem“, v této chvíli nevíme. Mohu na úvod, ze svého hospodářského a politického pohledu, jen shrnout, kým není a kým právě je. 

  1. Především není „kde se vzal, tu se vzal“, není Afroditou zrozenou náhle z mořské pěny. Byl stvořen po dvaceti letech kreativní práce v ekonomické sféře, kde se mu podařilo vystavět produktivní kolos v nejméně dvou stěžejních odvětvích ekonomiky – potravinářství a chemii. Nebyl však venture kapitalista ani spekulant, spíše zkušený, nadaný a energicky nevyčerpatelný selfmademan.
  2. Podnikatelsky a majetkově vyrostl již v 90. letech, připusťme nikoli čistých, nikoli transparentních. Obratně využil daných možností – ekonomických, právních, i poměrně častého amatérismu a nezodpovědnosti politických vedení.
  3. Není ale oligarchou východoevropského typu, desetiletí tunelujícím hospodářskou podstatu vlastní země a nakonec jen fixujícím své majetkové zisky mocenským a militaristickým zabetonováním.
  4. Nikdy nebyl, pokud je mi známo, kmotrem žádné partaji. Ztělesňoval základní podnikatelskou podmínku schopných: být jen sám sobě společníkem.
  5. Jako český občan a podnikatel s domicilem právě v Česku odváděl v tuzemsku daně, tvořil pracovní místa a vyspravoval chátrající ekonomickou suverenitu země – na rozdíl od jiných nejbohatších Čechů s domicily v Nizozemsku, na Kypru či jinde.
  6. Co se kumulace kapitálu týká, jde o původní český kapitál, a to kapitál rozvojový, nikoli jen spekulativní. Babišovy akvizice nebyly jen jádrově privatizační, neakvíroval, aby jen ovládl a prodal. Cílem zjevně bylo rozšířit objem a posílit schopnost přežití v globálních dimenzích. Nyní je politikem, jen politikem. A to ze dvou závažných důvodů.

Především se rozhodl jím být. Nezůstat v kritické době pouze pozorovatelem nesystémového a bezcílného eratického komíhaní české společnosti sem a tam.

Druhým důvodem je rozhodnutí voličů. A nikoli jedno. Vyhrál i při krátké politické prověrce v eurovolbách. Nad kým? Dovolte mi definovat: nad salonními europeisty z TOP 09, nad amorfními sociálními demokraty, nad pragmatickými balanciéry z ODS, o zadýchané antievropské prý-pravici nemluvě.

Ale byl by dobrým vůdcem? A ještě dříve otázka: Potřebujeme vůdce?

Česká deziluze

Česká společnost od listopadového obratu v roce 1989 prošla několika fázemi představ i deziluzí o svém ekonomickém i společenském vývoji, výjimečnosti či standardnosti. Ano, jsou i horší ekonomiky a režimy – to však není omluva pro českou nečinnost, pokrytectví či sebemrskačství. Hrdinové padli, předváleční členové strany a přímí účastníci SNP to dotáhli až na poválečné ročníky. Totalitní režimy nejpředněji dbaly, aby nikdo nevynikl, a když už, pak byl eliminován společensky i majetkově a proklet na generace. To se nezměnilo ani po roce 1989 v nátuře, zvycích ani prostředcích.

Český národ rád hledá mesiáše a tatíčky, aby na ně mohl shodit tíhu spoluodpovědnosti za budoucí národní existenci, suverenitu a osud příštích generací.

V krajině po orkánech zůstávají stát jen nahodilé stromy, a ne vždy ty nejschopnější a nejdůvěryhodnější. Český národ přitom rád hledá mesiáše a tatíčky, aby na ně mohl shodit tíhu spoluodpovědnosti za budoucí národní existenci, suverenitu a osud příštích generací. Jde o národní odpovědnost, jakkoli to může znít starosvětsky, žádné přimknutí ani k „dubiskům“, ani k „dubovým ratolestím“ nepřinese zemi ani chlup.

V době historických zvratů jako v roce 1918 a 1989 pak lidé rádi uvěří svým aktuálně se prezentujícím vůdcům, že jsou to ti praví mesiáši a současně beránci boží snímající předchozí hříchy z českého světa. Zejména pak, když se tito vůdci v takové roli cítí velmi komfortně, blahosklonně a rádi plují na auře monarchistických zkušeností, pocitů i poct.

Vznikají pak iluze o nepolitické politice, užitečnosti národních a občanských front a fór a také o dosažení ráje, konce dějin. V bezbřehosti nepolitické politiky se pak rychle zorientují ekonomické a mocenské zájmy, subjekty, osoby a nakonec i strany. Vše končí u opozičních smluv, loutkoherců, viditelně vystrčených zdánlivých kmotrů (i když jde jen o prostředníky s marží).

V pozadí jsou pak v mlze vládnoucí „rodiny“. Nejsou to jen ty, které konkrétně vyjmenoval Američan Eric Best. A navíc – jména českých oligarchů mohou být jen krytím jiných skutečných vlastníků a jiných hybatelů neautonomních českých dějin.

Havel na konci dějin

Příběhy českých politických vůdců za posledních sto let jsou příběhy českých iluzí. Tomáš Masaryk se narodil na Slovácku a teprve ve svých 64 letech, v roce 1914, se oprostil od názoru austroslavistického, pohodlně zbavujícího vší odpovědnosti. Přešel na ideu národní, byť roubovanou na čechoslovakismus pro Čechy, Slováky, Maďary, Němce i pro Rusíny. Stát spoluvytvořil při vhodné konjunkci vůle velmocí ve věku 68 let. A byl skutečným vůdcem státu, vůdcem s nezanedbatelnými výsledky. Rád ale také žil na svém polštářku vševědoucnosti, názorové jednoznačnosti a chvály nejen svých pátečníků. A přestože byl v reálpolitice pragmatický, a nejen diplomaticky schopný, dlouhé žití první republiky nezajistil. Tím méně pak jeho nástupce. Nemluvě o dlouhé řadě mdlých předválečných předsedů vlád.

V roce 1989 přišel k vůdcovství Václav Havel, a to dosti podobně, významnou souhrou rozhodnutí velmocí. Napřed jen „do prvních demokratických voleb“. Pak se mravní vůdcovství konalo tři funkční období. Stal se světovou ikonou nového světového řádu na zdánlivém fukuyamovskému konci dějin.

Ano, bylo to velkolepé. Prostřednictvím Havla jsme nadchli svět. K usměrňování českých dějin to ale nestačilo.

Stačilo už jen pozvat papeže a dalajlámu a holdovat s duchovními vůdci na fórech moudrých. Ano, bylo to velkolepé. Prostřednictvím Havla jsme nadchli svět. K usměrňování českých dějin to ale nestačilo. Mezitím se totiž každým dnem nevratně vytvářel formou nezásadních a polovičatých rozhodnutí (stejně jako v těch naivních a nezodpovědných) náš morální marasmus, ekonomická a mocenská nesuverenita. Projevy na mezinárodních fórech a světská sláva hmatatelná vítězství nepřinášejí. Idea tatíčkovství, národního otcovství, definitivně vzala za své při Havlově takzvaném Rudolfínském projevu v prosinci roku 1997, jakkoliv vyzněl pateticky a majestátně a našel téměř unikátního jednoviníka – Klause. Havel totiž vymyslel a národu podsunul jen pojem skličující, nemotivační, plebejský a flagelantský – „blbá nálada“. Nic víc.

Zlomit destruktivní vývoj do roku 1997 Havel nezvládl. Stát „uspořádala“ neřízená situace a posléze opoziční smlouva – dodnes fungující odejmutí státu občanům dohodami politických elit. Na Hradě pak zakořenilo nové „tatíčkovství“ převzaté prostě s funkcí. Dřívější „klasické české vůdcovské předpoklady“ – pobyt ve vězení, disidentství, odbojový exil či prostá emigrace – již přestaly být nezbytnou korunovační výbavou. Stačily styky, vztahy, mocenské a ekonomické zájmy domácí – a možná i zahraniční.

Politika dědičných náčelníků

Hlavní strany od roku 2002 nemohly, a asi ani nesměly, najít své nové vůdce velkého formátu, jen osoby neúplné, nehotové a nehodné. A notoricky „nedospělé“.

Celé desetiletí se ve vedení státu, krajů i municipalit smluvně obnovovali nikoliv vůdci, ale pouze dědiční náčelníci. V praktickém řízení státu, v samém jádru moci výkonné i v podivně nabujelých, velmi autonomních krajích došlo k patu typu „nejsou lidé“. Nejsou vůdci, nejsou věrohodné strany, není nikdo. Vraťte nám tedy stát – pociťuje lid a říkají noví nestraničtí a neformální vůdci.

Posledním výkřikem a zdánlivým východiskem pro zoufalou veřejnost byl manévr uskupení zánovních a starých politiků – TOP 09.

Posledním výkřikem a zdánlivým východiskem pro zoufalou veřejnost byl manévr uskupení zánovních a starých politiků – TOP 09. V naději na novou důstojnost si naběhl i autor těchto řádek (voličsky i jako publicista).

Garancí měl být odpovědný a dlouhou historii důstojně reprezentující vůdce – aristokrat. Pružné manévrování v ne vždy nekalných vodách mu měl zajistit vždy schopný Miroslav Kalousek. Krytí bederní zástěrkou notoricky zbabělý Petr Nečas a jeho do propadliště odcházející ODS.

Avšak dvakrát do stejné řeky nikdo nevstoupí. Karla Schwarzenberga uspokojilo mezinárodní dekorum, nekontrolovatelný vliv v ekonomice zase jeho místopředsedu. Skončilo to trapnými avantýrami formálního předsedy vlády. Aristokracie se ukázala být zárukou ničeho.

Ani „pražská kavárna“ nic negeneruje (ostatně jako vždycky). Jen si vegetuje v rozdaných obročích na věčné časy a v záborech rodinných klanů. Vysloužilci z „barikád na poslední chvíli“ jsou plynule obměňováni pokrevními i smluvními nástupci – a nic. Není to ani láska, ani pravda. A to v době tak analogické zvratům před sto lety. Jakýkoliv pokus o Huxleyho ostrov pro vybrané špičkové „alfy+“, které poněkud překážejí reálpolitickému vládnutí, se nekoná. Není jím ani Fórum 2000, ani akademie na Hanspaulce.

Evropa bez vůdců

Jenže inventura skutečných demokratických vůdců v dnešní Evropě je stejně žalostná. Nejsou zde Winston Churchill, Charles de Gaulle, Konrad Adenauer. Ani François Mitterrand, Helmut Kohl či Margaret Thatcherová.

V Česku je od první republiky zvykem autorit i formálních vůdců přirovnávat se k uznávaným světovým státníkům a českému T. G. Masarykovi. Ti však byli světoví, protože byli unikátní, sví a originální. Churchill nesypal encyklopedicky zapamatované cizí bonmoty, ale vlastní vtipné myšlenky řešící situaci, které se staly bonmoty pro jiné. Thatcherová nikdy nenosila dlažební kostky na barikádu jako tříletá – vyhrála však válku o Falklandské ostrovy i grandiózní střet se sovětským blokem.

John Fitzgerald Kennedy byl schopen vyřešit krizové situace srovnatelné s tou dnešní východoevropskou včas, pružně a bezpečně, na rozdíl od bývalých novolevicových aktivistů toho času ve vedení Evropské unie.

Franklin Delano Roosevelt dal na Johna Maynarda Keynese v aktuální situaci 30. let, dnes by možná bez pokání uznal, že je třeba jednat jinak, a nechal si radit třeba Warrenem Buffettem. John Fitzgerald Kennedy byl schopen vyřešit krizové situace srovnatelné s tou dnešní východoevropskou včas, pružně a bezpečně, na rozdíl od bývalých novolevicových aktivistů toho času ve vedení Evropské unie.

Výjimkou v Evropě bez vůdců se zdá být spolková kancléřka Angela Merkelová. A pak ještě jeden zjev.

Zvláštní situaci v oboru vůdcovství vytvořil na mezinárodní scéně nově zvolený papež. Jen si představme situaci: troufl by si cizoložný katolický český premiér s katolickou manželkou, vysmívající se po straně starozákonnímu Desateru, před takovou osobnost předstoupit a pletichařit s majetkem? Bral by František takové církevně pokrytecké vyjednavače církevních restitucí?

Hic salta

Vraťme se však do prostoru, kde se aktuálně nejúspěšnějším politikem jeví Andrej Babiš, výrazný solitér. Vyznačuje se ďábelským pracovním tempem, zkušeností a nebojácností kombinovanými s rozvahou.

Prokázal to ostatně už při kontaktu s StB, kterážto spolupráce je mu předhazována. Sám přiznal, že jako manažer podniku zahraničního obchodu Petrimex s komunistickou tajnou policií jednal, a dodal jí dokonce materiál o dovozu fosfátů ze Sýrie a Maroka.

Někdy je však dobré zamyslet se, co se ve skutečnosti při konkrétní „spolupráci“ mezi StB a budoucím miliardářem vlastně stalo.

Babiš nedoporučoval dovoz těchto fosfátů. Přinesl cennou informaci, která nakonec vedla k uchránění nejen kousku tehdejšího československého hospodářství, ale i krajiny. Ty syrské fosfáty zkoušeli totiž cvičně (a neúspěšně) přepracovávat Italové a exhalacemi si nadlouho poničili velký kus své vlastní krajiny. Syřané je tehdy chtěli vnutit československým ekonomům a bankéřům jako splátky prošlých úvěrů.

Nejprve bylo třeba na mlat udusaný povrch české politiky rozrýt silou buldozeru. To zvládl Miloš Zeman, jakkoli na jeho osobu lze nahlížet nejednoznačně. Vykonal nezbytné dílo.

Ale k věci. Poslední parlamentní vláda starých časů, nominálně Nečasova, padla před více než rokem. Země vyhlíží jako po požáru. Nejprve bylo třeba na mlat udusaný povrch české politiky rozrýt silou buldozeru. To zvládl Miloš Zeman, jakkoli na jeho osobu lze nahlížet nejednoznačně. Vykonal nezbytné dílo – ukázal, že politická mapa se mění a dědiční nositelé klanových zásluh, spanilí anebo trapní řečňující politici, nemají nic jisté. Dávno nestačí teoretičtí, katedroví a seminářoví prezentanti dobových teorií a experimentů, svobodný mírový vývoj v zemi se musí „odmakat“. Slovo, s nímž se část rozumné veřejnosti ztotožňuje a část smiřuje, si vetkl do sloganu Babiš.

Je to ten vůdce? A jaké nároky máme na vůdce? Jistě to musí být někdo domácí, kdo prožil s ekonomikou i společností dobré i zlé. A hlavně, kdo na vlastní kůži něco vytvořil. Ne staré tváře, ti primátoři, hejtmani a ministři, kteří uměli „podnikat“ jen se svěřeným veřejným majetkem jako se stoprocentní investiční pákou. A ještě bez špetky vlastního rizika.

Přihlásil se „fenomén Babiš“. Co zatím předvedl? Že umí zasáhnout do podivných zákoutí české ekonomiky a politiky, do karuselových obchodů, elektrárenských utilit či letecké dopravy, odstřihuje penězovody. Nejsou to vždy jednoduché a bezchybné cesty, jako se ukázalo v případě vlastnicky a manažersky zabetonovaného hotelu Thermal. Sází na manažery s úspěšným životopisem a s prokázaným výsledkem. Do vítězícího hnutí a strany se mu však nabízí spousta dobrovolníků až po vybojované bitvě.

Japonsku se na profesní úspěšné manažery před časem vsadit vyplatilo. Vytvořilo pro řízení své ekonomiky vlastně jednu státní zájem ctící kapitalistickou firmu. Před několika desetiletími dalo vlastnímu japonskému ministerstvu obchodu a průmyslu rozsáhlé pravomoci pro celou ekonomiku (MITI), čímž vytvořilo jedno velké „The Japan Inc.“. A dobylo světovou ekonomiku. Pak se sice věci zvrtly také špatným řízením zvláště finanční sféry, bank. Tam ale ani zdaleka nejsme. Jsme u potřeby toho „Inc.“.

V Česku je již 20 let zabetonovaný establishment. Jestliže buldozer Zeman dokázal krustu již rozrýt, nová setba padla na Andreje Babiše. Doba si o něj řekla a on si řekl o tu šanci. Kýženým vůdcem být může, ale také nemusí. Ale rozhodně může pomoci najít osobnosti pro novou dobu. Nezbývá než říci: Hic Rhodos hic salta, pane Babiši, a opatrnou ruku při výběru manažerů.

Počet příspěvků: 31, poslední 5.10.2014 01:43 Zobrazuji posledních 31 příspěvků.