Americký volební systém zvýhodňuje bohaté

Smyslem limitů na finanční příspěvky kandidátům je zabránit bohatým lidem v přílišném vlivu na výběr a volbu kandidátů v USA. Omezení vlivu bohatých lidí v americké politice však poskytlo bohatým kandidátům, kteří si financují svou kampaň sami, výhodu před ostatními.

Roman Joch 27.4.2015
Volby USA. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Volby USA. | foto: Reuters
Volby USA.

Mnozí lidé si myslí, že by v politice, ve volebních kampaních, peníze měly hrát co nejmenší roli. A požadují, aby zákon stanovoval pro politické strany a kandidáty maximálně možné výdaje. Jde sice o dobrý úmysl, který však často má nezamýšlené nežádoucí účinky.

Především neplatí, že penězi lze koupit vítězství ve volbách. Tedy, že kandidát, který vydá nejvyšší finanční částku, má zvolení jisté. Nemá. Spíše platí, že v kampaních je mnohem důležitější nedostatek peněz – není-li jich dost, nemá kandidát šanci být zvolen. Pokud je pro dané volby získaná náležitá částka, jež je na kampaň vydaná, existuje sice možnost zvolení, ale je-li vyšší než optimální částka, nijak to tuto šanci nezvyšuje.

Stručně řečeno, na zvolení je třeba optimální částka, a kdo ji nemá, zvolen nebude. Ten, kdo vydá více než jeho protikandidát a současně i více, než je tato optimální částka, si tím zvolení nezajistí. To platí i pro současnou prezidentskou kampaň v USA. Žádnému kandidátovi nezajistí, že bude zvolen to, že na kampaň vydá nejvíc peněz.

Mateřské mléko politiky

Říká se, že peníze jsou mateřským mlékem americké politiky. To však platí nejen pro ni, ale pro demokratické systémy obecně. V zemi, kde nejsou demokratické volby, a vládne v ní například diktátor, není třeba na volební kampaně žádné peníze vydávat. Tam, kde jsou svobodné a demokratické volby, peníze na kampaně – na prezentaci a propagaci, sdělení názoru a postojů a také na pomluvení a očernění protikandidátů – je nutné vynaložit.

Říká se, že peníze jsou mateřským mlékem americké politiky. Ve volbách si však jimi vítězství koupit nelze.

V průběhu mého prvního pobytu v USA jsem se na školení dozvěděl příběh, jak byl v roce 1984 zvolen senátorem demokrat Jay Rockefeller. Ten měl spoustu peněz a skoupil téměř všechny billboardy, reklamní plochy a čas na reklamy v místních rozhlasových a televizních stanicích.

Jeho republikánského protikandidáta, který ani zdaleka tolik peněz neměl, to demoralizovalo, na kampaň rezignoval, a omezil se jen na sdělení: „Kup všechno, Jayi!“ Nakonec byl výsledek voleb velmi těsný. Rockefeller sice zvítězil, ale kdyby jeho protikandidát nerezignoval a nenechal se zastrašit vysokými Rockefellerovými finančními výdaji, měl by velkou šanci vyhrát. Penězi si nelze vítězství ve volbách koupit.

První dodatek Ústavy

Tím se dostáváme k americké odlišnosti. V USA neexistuje stejně vlivný veřejnoprávní rozhlas a televize jako u nás – veřejnoprávní televize PBS a rozhlas NPR jsou jen doplňkové. Všechny podstatné televizní a rozhlasové stanice jsou soukromé a kandidáti, kteří chtějí vést kampaň, si v nich musejí nakupovat vysílací čas.

První dodatek americké Ústavy mimo jiné říká: „Kongres nesmí schválit žádný zákon… omezující svobodu projevu nebo tisku.“ Tento dodatek je považován za záruku absolutní svobody politického projevu, přičemž spory se vedou o to, zda a do jaké míry zaručuje nepolitický, například obscénní či pornografický projev.

První dodatek Ústavy USA je považován za záruku absolutní svobody politického projevu, přičemž spory se vedou o to, zda a do jaké míry zaručuje nepolitický, například obscénní či pornografický projev

V roce 1974 schválil Kongres navzdory vetu tehdejšího prezidenta Geralda Forda zákon, který stanovoval limity na finanční prostředky na volební kampaně – kolik peněz kandidátům smí dát občan, kolik kandidáti a strany mohou vydat za reklamu a inzerci a kolik na kandidátech a stranách nezávislá sdružení smějí utratit v kampaních (pro či proti kandidátům). Navíc tento zákon zaváděl federální finanční příspěvky kandidátům a požadoval transparentnost příjmů i výdajů.

Zákon však byl zpochybněn, protože omezoval svobodu politického projevu, a tudíž byl neústavní. Jeho odpůrci tvrdili, že zákaz kupovat si v rádiu, televizi či novinách inzerci propagující stranu či kandidáta za vlastní, dobrovolně vydané peníze představuje politickou cenzuru.

Inzerce jako politický projev

V zásadním rozhodnutí ve sporu Buckley versus Valeo v roce 1976 se Nejvyšší soud USA k tomuto postoji částečně přiklonil. Zachoval sice limity na to, kolik peněz politickým stranám či kandidátům smí dávat občan, ale zrušil limity na to, kolik peněz by měl kandidát, strana či občanské sdružení v kampani za inzerci utratit. Tato inzerce je totiž politickým projevem, a proto tato inzerce nesmí mít žádný finanční limit. Nejvyšší soud však zachoval povinnost transparentnosti i možnost, aby kandidáti, kteří dobrovolně dodrží finanční limity na kampaň, dostali federální příspěvek.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1976 je inzerce politickým projevem, a proto nesmí mít žádný finanční limit

V roce 2002 byl schválen nadstranický zákon o reformě kampaní, který navrhli senátoři John McCain (republikán) a Russ Feingold (demokrat). Omezoval zájmová sdružení, spolky, odbory a korporace – tedy jiné právnické osoby, než jsou kandidáti a jejich oficiální kampaně – v ovlivňování výsledků voleb a zakazoval jim využívat čas v elektronických médiích 30 dnů před primárkami a po 60 dnů před prezidentskými volbami.

Bývalý prezident George W. Bush byl přesvědčen o neústavnosti tohoto zákona, ale podepsal jej. Ten se dostal až k Nejvyššímu soudu USA, který jeho podstatné části v rozhodnutí Citizens United versus FEC v roce 2010 zrušil.

Fyzické i právnické osoby

Citizens United byla lobbistická skupina, která chtěl vysílat – kupovat si televizní a rozhlasovou – inzerci proti Hillary Clintonové, což jí bylo v dané časové lhůtě před volbami znemožněno. Tato skupina to považovala – a s ní mnoho dalších z levice i pravice – za omezení svého ústavního práva na svobodu politického projevu.

Právo na svobodný politický projev se vztahuje nejen na fyzické, ale i na právnické osoby, jež jsou vlastně také fyzickými osobami, jen sdruženými

Když se soudci Nejvyššího soudu USA zeptali obhájců zákona, zda by podle nich bylo v dané časové lhůtě před volbami možné zakázat i distribuci politického životopisu Clintonové či jakéhokoli jiného kandidáta v knižní podobě lobbistickou skupinou, ti tuto možnost připustili, což rozhodlo v jejich neprospěch.

Většina soudců (konzervativních) Nejvyššího soudu USA prohlásila tyto časové lhůty za neústavní a přiklonila se k názoru, že právnické osoby – sdružení, spolky, korporace, odbory – jsou také fyzické osoby, a tudíž jim ústava zaručuje právo na svobodu politického projevu, již nesmí zákon omezovat. Právo na svobodný politický projev se vztahuje nejen na fyzické, ale i na právnické osoby, jež jsou vlastně také fyzickými osobami, jen sdruženými.

Právo občana

Levicová část Nejvyššího soudu s tímto rozhodnutím nesouhlasí, protože považuje finanční limity na výdaje v kampaních za přípustné a pro demokracii zdravé, a velkým kritikem je i prezident Barack Obama. Dle nich je absurdní považovat spolky a korporace za fyzické osoby.

Občané mají právo vědět, kdo a nakolik konkrétního kandidáta či politickou stranu finančně podporoval

Domnívám se, že pokud někdo vlastní legálně nabyté finanční prostředky, pak je zákaz nákupu inzerce v médiích za ně nesprávný a jde o omezení svobody politického projevu. Problematický rovněž je finanční limit na to, kolik dát ze svého nějakému kandidátovi či politické straně na kampaň. Jsou to soukromé peníze, proč by tedy nemohl jejich vlastník dát, kolik chce?

Správný podle mne je důraz státu na transparentnost kampaní – zveřejňování, kdo kolik a od koho finančních prostředků dostane i kdo na co a kolik peněz utratí. Občané totiž mají právo vědět, kdo a nakolik konkrétního kandidáta či politickou stranu finančně podporoval. Transparentnost kampaní a financování je správná, vše ostatní by se mělo ponechat na svobodném rozhodnutí občanů a kandidátů.

Problém státních regulací

Smyslem limitů na finanční příspěvky kandidátům je zabránit bohatým lidem v přílišném vlivu na výběr a volbu kandidátů v USA. To je sice dobrý úmysl, ale má nezamýšlený důsledek. Na vlastní kandidaturu lze dát neomezené množství finančních prostředků, na kandidaturu někoho jiného ale jen jejich stanovenou výši. Z toho vyplývá, že bohatý člověk nemůže podporovat chudého kandidáta, jak by si přál. Důsledkem je obrovská výhoda kandidátů-multimilionářů, kteří si financují svou kampaň sami.

Regulace, jež měla omezit vliv bohatých lidí na americkou politiku, způsobila, že je v ní nyní víc bohatých politiků než před 50 lety. Jen oni si totiž mohou dovolit kandidovat, platit si kampaně ze svého a neztrácet čas stejně jako chudí kandidáti úmorným sháněním peněz po celých USA a získáváním malých částek od mnoha sympatizantů na kampaně. Dnešní americký politik, kongresman či senátor tím tráví většinu svého času.

Jako ve většině případů státních regulací svobodné lidské činnosti má dobrý úmysl nezamýšlené důsledky, jež se dříve, nebo později vymstí

Proto už nelze zopakovat to, co se stalo před 50 lety, kdy se dvěma úspěšným kalifornským podnikatelům Holmsi Tuttlovi a Henrymu Salvatorimu líbily politické názory bývalého herce Ronalda Reagana a to, jak je prezentoval. Proto mu v roce 1966 nabídli, že mu zaplatí kampaň na guvernéra Kalifornie. Za současného amerického zákonodárství by to nebylo možné a Reagan by zřejmě do politiky nevstoupil. Nemohl by si totiž dovolit financovat svou kampaň sám, protože na finanční příspěvky od bohatých dárců existují limity, a lze předpokládat, že by nechtěl plýtvat svým časem na shánění peněz.

Úmysl omezit vliv bohatých lidí v americké politice tedy neúmyslně následně dal bohatým kandidátům výhodu před ostatními. Jako ve většině případů státních regulací svobodné lidské činnosti má dobrý úmysl nezamýšlené důsledky, jež se dříve, nebo později vymstí.

Počet příspěvků: 1, poslední 29.4.2015 03:58 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.