Americký sen se rozplynul

Korporace hromadí stále větší zisky, ekonomice země se daří, ale mezi obyčejnými lidmi je obrovské množství těch, kdo mají problém zaplatit nájem. Vítejte ve Spojených státech amerických.

Petr Kain 3.12.2016
Americká vlajka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americká vlajka. | foto: Shutterstock
Americká vlajka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ten zápach je jiný než kdekoliv na světě. Štiplavý pach potu a lidské špíny se v teplém jihokalifornském podnebí line několik ulic daleko. V pruhu města mezi finančním centrem Los Angeles plným mrakodrapů největších bank a rychle se rozrůstající mondénní uměleckou čtvrtí je ho spousta. Běloška ve středních letech velkým ručním smetákem energicky, ale pečlivě zametá ulici před svým rodinným stanem, který zabírá celý chodník. Mladý hispánský gentleman svlečený do půl těla močí na zeď skladiště, na kterém se v nadživotní velikosti skví poněkud lascivně vyobrazená Alenka v říši divů. Za rohem ve stínu sedící starý černoch se zase opírá o rozesmátou podobiznu kočky Šklíby a zdraví úsměvem a pokynutím kolemjdoucí.

Postel je důležitější než stíhací letadlo

U odpoledního latté nebo cortada za devět dolarů se rozčilují nad všudypřítomným sledováním, zabijáckými drony a hlavně apatií mlčící většiny.

Na zdi na rohu ulice stojí nápis „Postel je důležitější než stíhací letadlo“. Graffiti a muraly ukazují začátek čtvrti původně pojmenované Malé Tokio. Skladiště v něm se dnes mění na muzea designu, kavárny a pivnice, kde se servírují typické „pies“ plněné třeba makarony se sýrem nebo místní pivo plzeňského typu. Umělci a kreativci si pak v ničem nezadají s kolegy z Berlína či pražských Holešovic.

U odpoledního latté nebo cortada za devět dolarů se rozčilují nad všudypřítomným sledováním, zabijáckými drony a hlavně apatií mlčící většiny. „Aktivismus, člověče. Chápeš? Musíme něco dělat se světem!“ rozčiluje se mladík v kostkované košili nad nepříliš nadšenou reakcí na jeho letáček vyzývající k záchraně biodiverzity v Amazonii. Za rohem sídlí pobočka Greenpeace.

Proč měl Marx pravdu

Západní pobřeží Spojených států je domovem místního levicového hnutí. Nebo alespoň toho, co se zde za levici považuje. V megapoli Města andělů si rádi přivlastňují Charlese Bukowského. Pár set kilometrů po pobřežní dálnici na sever, v San Francisku, pak slavnou půlstoletí starou beatnickou kulturu zastupuje alespoň legendární knihkupectví City Lights Bookstore. Dnes je to hlavně atrakce pro turisty, ale v jeho edicích stále vycházejí knihy o tom, proč mělo hnutí Occupy Wall Street smysl a měly se naplnit jeho ideály; před tím, než na něj všichni zapomněli. V jeho policích se pak stále skví díla s názvy jako Proč měl Marx pravdu.

Jedno ale mají pohrobci hippies i nová moderna společné: pořád svorně nenávidí establishment. Ať už prezidentské volby vyhraje Hillary Clinton, nebo Donald Trump, bude to špatně. Rozdíl je snad jen v tom, čím zapijí žal.

Jedno ale mají pohrobci hippies i nová moderna společné: pořád svorně nenávidí establishment.

Na jih od města, v nekonečných předměstích Křemíkového údolí, sídlí největší světové korporace, které si už do svých polštářů v daňových rájích z celého světa nasyslily desítky miliard dolarů. Na autobusy svážející zaměstnance do Googleplexu lidé dokonce házejí kameny. I o tom se píšou knížky, samozřejmě patřící do výběru kdysi slavného hippie knihkupectví City Lights.

Americká idyla...

Usměvaví rodiče, kolem jejichž nohou pobíhá několik dětí. Vlastní dům na předměstí, v jehož garáži jsou zaparkovaná dvě auta. Alespoň jednou ročně dovolená. Taková je zažitá představa o americké střední třídě. Ona představa vznikla po druhé světové válce, kdy se vzestup střední třídy stal symbolem úspěchu americké ekonomiky. Zvýšit životní úroveň milionů Američanů se tehdy podařilo i díky jednomu zákonu, který prezident Roosevelt podepsal v červnu roku 1944.

Takzvaný G. I. Bill umožnil vojákům vracejícím se do vlasti získat nízko úročenou hypotéku, levný úvěr na nastartování byznysu, a dokonce jim bylo zaplaceno i školné na univerzitě. Miliony mladých mužů si poprvé v životě mohly dovolit vlastní dům a okamžitě toho využily. Jestliže se v roce 1944 v celých Spojených státech postavilo 114 tisíc domů, o šest let později už jich vzniklo 1,7 milionu. Federální vláda financovala vybudování mezistátního dálničního systému, díky čemuž bylo náhle snadné dojíždět za prací do měst i z větších vzdáleností. Mladé rodiny se tak začaly stěhovat do nově vznikajících předměstských čtvrtí. Střední příjem byl v 50. až 70. letech tak vysoký, že umožňoval, aby pětičlennou rodinu s vlastním domem a dvěma auty živil otec jen ze svého platu.

Americká střední třída v těchto dekádách vzkvétala. Byla pevným a stabilním základem, na němž byla vybudována poválečná ekonomická moc USA. Jenže nyní se tyto základy drolí a celá stavba se povážlivě naklání.

Frustraci mladých Američanů ze středních vrstev se nelze divit. Nejenže nebohatnou zdaleka tak rychle jako ti nejbohatší – oni dokonce chudnou.

Dnešním příslušníkům střední třídy musí připadat jako pohádka z dávných časů, že v 50. až 70. letech bohatli jejich předkové výrazně rychleji než nejmovitější Američané. Ještě v roce 1979 platilo, že chudí Američané společně s příslušníky střední třídy vydělávali 70 procent celkového příjmu občanů USA. To už dávno není pravda. Předloni se dokonce situace takřka zrcadlově obrátila: vyšší střední třída a bohatí získali 63 procent celkového příjmu, na chudé a střední třídu zbylo 37 procent. Zatímco úzká vrstva nejbohatších tak dál hromadí již tak obrovský majetek, běžní Američané strádají a lepší životní perspektiva je v nedohlednu.

Frustraci mladých Američanů ze středních vrstev se nelze divit. Nejenže nebohatnou zdaleka tak rychle jako ti nejbohatší – oni dokonce chudnou. Příjmy pětiny nejchudších Američanů klesly od roku 2000 o 17 procent. Druhé pětině těch nejchudších spadly o zhruba deset procent a dolů šli se svými příjmy i ti, kteří patří mezi střední pětinu obyvatel dle výše platů – o necelých sedm procent.

...a z ruky do úst

Nečekaně mnoho lidí v USA tak v současnosti žije doslova „z ruky do úst“. Z dva roky starého průzkumu finanční společnosti Bankrate vyplynulo, že jen 38 procent Američanů by bylo z úspor schopno zaplatit opravu auta v ceně 500 dolarů. Podle výzkumů neziskové organizace The Pew Charitable Trusts pak 55 procent amerických domácností nemá dost likvidních úspor, aby dokázaly pokrýt výpadek měsíčního příjmu. Plných 71 procent dotázaných se svěřilo, že mají obavy, zda dokážou pokrýt každodenní výdaje. V dalším průzkumu se univerzitní badatelé tázali Američanů, zda by dokázali během třiceti dní sehnat 2000 dolarů na nečekané výdaje. Více než čtvrtina dotázaných by to nesvedla a dalších 19 procent by muselo zastavit část svého majetku.

Při pohledu na tato data se vkrádá námitka, zda to vše není spíše problém likvidity. Jinak řečeno, skutečnost, že Američané nedokážou rychle sehnat hotovost, nemusí znamenat, že nemají relativně velký majetek. Oprávněná námitka, jenže neobstojí.

Typická domácnost disponovala ještě v roce 2003 čistým jměním (upraveným o inflaci) ve výši 87 992 dolarů. O deset let později její majetek splaskl na pouhých 54 500 dolarů.

Podle filantropické organizace Russell Sage Foundation majetek Američanů v posledních letech rychle klesá. Typická domácnost disponovala ještě v roce 2003 čistým jměním (upraveným o inflaci) ve výši 87 992 dolarů. O deset let později její majetek splaskl na pouhých 54 500 dolarů. Za jednu dekádu tak typický Američan přišel o 38 procent svého majetku. Samozřejmě na tom nese podíl i prasknutí hypoteční bubliny, které řadu Američanů připravilo o střechu nad hlavou a přivedlo doslova na mizinu. Jenže jak zjistil ekonom New York University Edward Wolff, těm nejchudším Američanům se jejich majetek začal snižovat dávno před hypoteční krizí – někdy v polovině 80. let.

Některé skupiny obyvatel, jako například Afroameričané, Hispánci či obecně lidé s nízkými příjmy, mají samozřejmě větší finanční potíže. Jejich úspory jsou malé nebo vůbec žádné. Zdaleka to ale neznamená, že ostatní Američané jsou bez potíží. Naopak. Ze zmíněného průzkumu společnosti Bankrate vyplynulo, že 500 dolarů na opravu auta nemá našetřeno takřka polovina absolventů vysokých škol. Zhruba čtvrtina domácností s vysoce nadprůměrným ročním příjmem 100 až 150 tisíc dolarů by pak za měsíc nesvedla sehnat 2000 dolarů na nečekané výdaje.

Kdo za to může?

Když mají ekonomové nalézt viníka současného stavu, často poukazují na robotizaci, která sebrala práci mnoha Američanům. Jak tvrdí například ekonom David Autor, díky technologickým inovacím byli zkrátka lidé v určitých pracovních pozicích nahrazeni počítači a stroji. Podle jiných ekonomů, například Thomase Lemieuxe, je viníkem outsourcing. Řada firem přesunula továrny do míst s levnější pracovní silou. Případně začaly platit zaměstnancům méně, aby zůstaly konkurenceschopnými. Došlo také k velké vlně fúzí a akvizic. Firmy totiž nedokázaly růst organicky, a tak svou snahu vzdaly a raději rostly tak, že spolkly svou konkurenci.

Za posledních dvacet let se tak počet veřejně obchodovaných firem v USA snížil takřka na polovinu – ze 7300 na zhruba 3700. Zanikly tak desetitisíce pracovních míst, protože menší firmy, které by propuštěné lidi zaměstnaly, nevznikají. V krizových letech dokonce počet všech firem v USA klesal. Ve třech předkrizových dekádách přitom ve Spojených státech vznikalo ročně asi o 120 tisíc firem víc, než kolik jich zaniklo.

K bídě střední třídy přispěla jistě i šikovnost amerických společností při snižování nákladů na zaměstnance. Často se stává, že ti, kdo dříve pracovali na plný úvazek, se musejí spokojit s pozicí kontraktora.

K bídě střední třídy přispěla jistě i šikovnost amerických společností při snižování nákladů na zaměstnance. Často se stává, že ti, kdo dříve pracovali na plný úvazek, se musejí spokojit s pozicí kontraktora. Mají nižší plat a nevyplácejí se jim benefity. Podle některých ekonomů mají firmy usnadněnou úlohu i díky tomu, že síla odborů v zemi v porovnání s minulostí poklesla.

Jestliže po válce mohli mladí američtí veteráni pocházející ze sebenuznějších poměrů studovat na univerzitách zadarmo, dnes je vyšší vzdělání pro mnoho Američanů až příliš drahé. Podle ekonoma Marka Perryho z American Enterprise Institute vzrostly za poslední dvě dekády ceny vysokoškolského vzdělání a školních učebnic trojnásobně. Ti, kteří chtějí získat vstupenku do lepšího světa v podobě univerzitního diplomu, se tak musejí zadlužit. A mnozí z bažiny studentských dluhů nedokážou nikdy vyplavat: celkový objem studentských půjček činil v polovině tohoto roku astronomických 1,36 bilionu dolarů; zhruba čtvrtinu této sumy studenti nezvládají splácet.

A sen se rozplynul

Zatímco běžní Američané v posledních letech chudnou a mnozí třou bídu s nouzí, úzké vrstvě nejbohatších se daří lépe a lépe. Kořeny stavu musíme hledat v 70. a 80. letech. Šéfové a vrcholný management společností obchodovaných na burze tehdy vzali za svou mantru, že účelem firem je maximalizovat zisk akcionářů. Začali méně investovat do dlouhodobých plánů a soustředili se na osekávání nákladů, aby příští čtvrtletní výsledky vypadaly zase o něco lépe. Za svou snahu byli odměněni štědrými bonusy, které byly navíc v porovnání s platy méně zdaněny. Výsledkem je, že platy šéfů firem jsou dnes takřka třistakrát vyšší než platy běžných pracovníků. V roce 1989 byly přitom vyšší sotva šedesátkrát.

K narůstající nerovnosti přispěl i úpadek antimonopolních a antitrustových zákonů v 70. a 80. letech. Jako těžko uvěřitelná pohádka dnes působí rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž v roce 1966 zakázal fúzi dvou supermarketů v Los Angeles, protože by měly na lokálním trhu „ohromný“ podíl ve výši 7,5 procenta. Dnes málokoho zarazí, že 57 procent všech potravin v USA prodává Walmart. Výsledkem je, že na americkém trhu došlo k velké koncentraci majetku do rukou několika málo firem. Průmysl se následně soustředil jen v některých městech a ostatní měla smůlu. Poklesly v nich mzdy a zvedla se míra chudoby.

Američané ztrácejí víru v to, co se nazývá americkým snem. Stále méně z nich věří, že se budou mít lépe než jejich rodiče.

Vzestup úzké vrstvy nejbohatších velkou měrou podpořilo též snížení daní. V 50. až 70. letech byla horní sazba daně 70–91 procent. V takovém prostředí bylo takřka nemožné nabýt multimiliardového jmění. Nyní se nejvyšší sazba pohybuje kolem 40 procent.

Důsledkem rostoucí nerovnosti je frustrace. Američané ztrácejí víru v to, co se nazývá americkým snem. Stále méně z nich věří, že se budou mít lépe než jejich rodiče a že jejich vlastní děti na tom budou jednou lépe než oni sami. Deziluze se pak logicky projevuje v politice. Ne nadarmo mnozí považují vysokou podporu Donalda Trumpa za projev vzpoury Američanů, kteří dávno ztratili iluze o americkém snu. Američanů, jejichž životy připomínají spíše noční můru.

Francouzský spisovatel a politik z 19. století Alexis de Tocqueville v knize Demokracie v Americe zdůrazňoval, že široké střední vrstvy v Americe jsou základem demokracie, který znemožňuje elitám beztrestně ovládat společnost. Snad se nenaplní jeho slova, že v budoucnosti může ztrátu demokracie přinést právě mizení středních vrstev.