Americký plyn svobody

Ruská okupace ukrajinského Krymu vzbudila mezi širší veřejností zájem o rozsah naší závislosti na ruských energetických dodávkách. Náš návyk na zemní plyn z východu si pak mnozí dali pochopitelně do souvislosti s břidlicovou revolucí, která zaplavila USA levným plynem. Nemohl by americký zemní plyn snížit naši energetickou závislost na nevypočitatelném Kremlu? ptá se Jakub Kučera.

Jakub Kučera 22.4.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ruská okupace ukrajinského Krymu vzbudila mezi širší veřejností zájem o rozsah naší závislosti na ruských energetických dodávkách. Náš návyk na zemní plyn z východu si pak mnozí dali pochopitelně do souvislosti s „břidličnou revolucí“, která zaplavila USA levným plynem. Nemohl by americký zemní plyn snížit naši energetickou závislost na nevypočitatelném Kremlu?

Obří zásoby, nebo jen „marketing“?

Nejprve se podívejme za Atlantik, jestli jsou jakékoli americké dodávky do Evropy vůbec reálné. Analytická společnost ICF Resources uvedla při slyšení v americkém Kongresu, že USA mají neuvěřitelných 109 bilionů metrů krychlových technicky vytěžitelného zemního plynu. Z toho celá třetina má být ekonomicky vytěžitelná při ceně 5 USD/MBtu (milion britských termálních jednotek).

Dle společnosti ICF Resources mají USA neuvěřitelných 109 bilionů metrů krychlových technicky vytěžitelného zemního plynuV roce 2012 činila domácí spotřeba 725 miliard krychlových metrů, takže potenciál pro export je obrovský. A to i při růstu spotřeby na přibližně 900 miliard m3 v roce 2040, který předpokládá americká energetická agentura EIA. Tou dobou by Spojené státy totiž mohly těžit až 1050 miliard m3. Čistým vývozcem zemního plynu by se USA mohly stát už v roce 2018 (nyní se do Ameriky dováží kanadský plyn a v roce 2012 i něco málo zkapalněného plynu z Kataru a Trinidadu). Podle ICF Resources by do roku 2029 mohl vývoz plynu vzrůst na 100 miliard m3 a na této úrovni by se mohl držet až do roku 2040.

Toto jsou nicméně značně optimistické odhady (i když ICF Resources o těch svých mluví jako o „konzervativních“, protože těžební technologie se budou zlepšovat). Například britská společnost BP odhaduje prokázané rezervy zemního plynu v USA jen na 8,5 bilionu m3. To by stačilo na dvanáct let současné spotřeby oproti 155 rokům odhadovaných ICF Resources.

Na druhou stranu se odhad BP vztahuje na zásoby, které jsou vytěžitelné za současných ekonomických podmínek, tedy za velmi nízkých cen. Pesimisté upozorňují zejména na krátkou životnost vrtů s břidličným plynem, jejichž produkce rychle klesá a musejí se vrtat stále nové, což má zvyšovat těžební náklady. Někteří rovnou dodávají, že za celým „shale gas boomem“ je vlastně jen dobrý marketing Wall Streetu (viz například web Shale Bubble).

Odhadnout budoucnost není nikdy snadné a v případě břidlicových ložisek dvojnásob; technologie se mění a ne vždy jsou dostupné všechny informaceJe pravda, že ceny plynu na americkém trhu okolo 3 USD/MBtu činily řadu projektů ztrátovými, když rozumná cena se odhaduje na čtyři až pět dolarů. Za nízkými cenami plynu ale může být i skutečnost, že řada vrtů produkuje jak plyn, tak ropu, která je nyní velmi drahá. Levný zemní plyn je pak spíše vedlejším produktem.

Mezinárodní energetická agentura (IEA) se ve svém výhledu World Energy Outlook 2013 staví někam doprostřed – očekává sice nárůst americké těžby o 100 miliard m3 do roku 2020 (oproti roku 2011), ale současně i domácí spotřeby. V roce 2020 by na vývoz mělo zbývat pouhých 15 miliard m3, o patnáct let později 48 miliard m3. Odhadnout budoucnost není nikdy snadné a v případě břidlicových ložisek dvojnásob, protože technologie se mění a ne vždy jsou dostupné všechny informace. V roce 2012 vytěžily například USA okolo 100 milionů barelů „břidličné“ ropy. Jen o rok dříve počítaly jak americké ministerstvo pro energetiku, tak IEA a příslušné oddělení ruské akademie věd s těžbou ani ne poloviční.

Budeme optimisté a v dalším textu budeme počítat s tím, že USA veškerý vytěžený plyn nespotřebují a něco vyvezou.

V čem je háček

Zemní plyn je v USA neuvěřitelně levný. Co tedy brání americkým firmám začít masově vyvážet? Americká legislativa, která vyžaduje, aby exporty zemního plynu schválilo ministerstvo energetiky. Zatímco u zemí, které mají s USA dohodu o zóně volného obchodu, je to rutinní záležitost, v případě dalších se musí vzít v potaz i „veřejný/národní zájem“, který není nikterak specifikován. Vývozy plynu tak nejsou jen čistě podnikatelským kalkulem, ale stává se z nich politikum. Celý schvalovací proces může trvat až dva roky a stát více než neuvěřitelných sto milionů dolarů.

Argumenty v debatě, zda jsou vývozy ve „veřejném zájmu“, dobře shrnuje zpráva Komise pro energetiku a obchod americké Sněmovny reprezentantů. Rovnou prozraďme, že se přiklání k jejich povolení. Nese ostatně název Prosperita doma a silnější spojenci v zahraničí – globální perspektiva vývozů zemního plynu.

Argumenty ve zprávě:

  • Vyšší ceny plynu v důsledku vývozů by neměly poškodit americkou ekonomiku, respektive případná negativa vyváží rozvoj těžebního sektoru (podpořeno řadou studií). V celkovém objemu těžby půjde o zanedbatelnou část, takže dopad na zásobování a ceny na americkém trhu nebude významný. Tímto argumentem straší zejména americký chemický průmysl, který plyn nevyužívá jen jako palivo, ale i výrobní surovinu. Doplňme, že z exportů by profitovala i státní pokladna.
  • Co se týče domácích cen, upozorňuje dokument na cenový strop, tedy kolik případní odběratelé budou ochotni za americký plyn zaplatit (sníženo o náklady na zkapalnění a dopravu).
  • Energetická revoluce už nyní vytvořila 1,7 milionu nových pracovních míst. Do roku 2020 by jich mohly být až tři miliony.
  • Břidličné revoluci nemusí dojít plyn brzo, zejména když se k ní postaví čelem federální vláda, která do značné míry blokuje těžbu na své půdě (oproti pozemkům v držení soukromníků nebo jednotlivých států).
  • Zpráva komise také upozorňuje na jisté pokrytectví Spojených států. Ty nyní blokují energetické vývozy do některých zemí, přitom samy například kritizovaly ropné embargo ze strany OPEC v roce 1973 nebo čínskou politiku omezování vývozů vzácných zemin.
  • Vývozy zemního plynu by pro USA znamenaly značné geopolitické přínosy. Řada zahraničněpolitický cílů „může být efektivněji sledována pomocí zvýšeného obchodu s energetickými surovinami než pomocí diplomacie nebo programů zahraniční pomoci“. Zvýšená americká aktivita na globálních energetických trzích může podpořit národní bezpečnost potlačením vlivu „problematických“ dodavatelů, kteří nyní těmto trhům dominují, totiž Íránu a Ruska. Zpráva cituje Anitu Orbánovou, maďarskou velvyslankyni pro energetiku, která se zúčastnila fóra komise s americkými spojenci. Upozornila, že už jen možnost, že by se na evropském trhu objevil LNG z Ameriky, posiluje vyjednávací pozici tamních odběratelů.
  • Komise upozorňuje, že okno příležitosti uchytit se na trzích se zkapalnělým plynem (LNG, liquefied natural gas) nebude otevřeno dlouho. Řada zemí nastavuje svou energetickou politiku právě nyní, a pokud se nebudou moci spolehnout na americké dovozy, budou hledat jiná řešení. Konkurence na trhu s LNG se také může do několika let přiostřit a vstoupit na něj bude těžší.

Komise pro energii a obchod proto vybízí ministerstvo energetiky, aby do konce roku 2014 povolilo veškeré doposud podané žádosti o exportní licence. Navíc Komise posoudí legislativní reformy, které by měly zjednodušit povolovací proces, aby lépe odpovídal současné energetické pozici USA. Legislativní změny mají mnoho zastánců v obou komorách amerického parlamentu, takže se situace snad brzy zlepší. Na stole je návrh zjednodušení procesu pro země NATO a Japonsko, případně dokonce všechny členy Světové obchodní organizace.

Terminály naruby

Ač je proces povolování exportních terminálů pro americký zkapalnělý plyn podle některých komentátorů vpravdě „byzantinský“, některé společnosti již povolení obdržely. Dokonce už i několik terminálů stojí, protože americké energetické společnosti se dříve připravovaly na masivní dovoz plynu. Postavily proto importní terminály s celkovou kapacitou 193 miliard m3 ročně. Vzhledem k tomu, že v roce 2012 se dovezlo jen pět miliard m3 LNG, lze mluvit o značně špatné investici. Přeměnit dovozní v terminály v terminály vývozní je nicméně méně nákladné, než je stavět na zelené louce (například překládací a skladovací zařízení se přestavovat nemusí). I tak každý přijde asi na pět miliard dolarů.

Doposud dostalo zelenou sedm projektů a dalších 25 jich čeká na udělení povolení. Nejdále je projekt Sabine Pass v Louisianě, který by mohl zahájit provoz na konci roku 2015. S ostatními povolenými terminály lze počítat spíše až v roce 2018. (Tyto údaje v nedávném rozhovoru pro ČESKOU POZICI potvrdil americký ministr energetiky Ernest Moniz.) Kapacita oněch šesti povolených projektů je více než 60 miliard m3 ročně. U projektů, které jsou stále v řízení, se kapacita odhaduje na 250 až 350 miliard m3. Z těchto čísel je patrné, že některé projekty zůstanou na papíře, protože tolik plynu na vývoz nebude nikdy.

Terminály na LNG jsou podobně jako klasické plynovody vzhledem k značným nákladům na vybudování závislé na dlouhodobých kontraktechTerminály na LNG jsou podobně jako klasické plynovody vzhledem k značným nákladům na vybudování závislé na dlouhodobých kontraktech, z nichž některé jsou, opět často jako surovina z plynovodů, navázány na ropné ceny. V případě amerických projektů se ale jisté novum objevilo: exportní ceny budou odvozovány od ceny plynu na americkém trhu (benchmark Henry Hub), ke které se připočte poplatek za zkapalnění. A právě ten je stanoven v dlouhodobých kontraktech.

Na exporty by se nemělo vztahovat žádné geografické omezení, takže tankery s LNG budou moci vyplout tam, kde bude cena plynu nejvyšší. Anebo tam, kde plynárenské společnosti budou muset pokrýt své závazky. Z tohoto hlediska není pro Evropu ideální, že mezi společnostmi, které podepsaly dlouhodobé smlouvy s provozovateli schválených terminálů, převažují japonské, jihokorejské a indické firmy. Japonští úředníci počítají s dodávkami amerického LNG od roku 2017.

Co na to Evropa

Na starém kontinentu je o plyn z Nového světa zájem, o čemž svědčí i výzva zemí Visegrádské čtyřky, aby USA exporty povolily, nebo slova kancléřky Merkelové, že dodávky by byly velkou pomocí při diverzifikaci energetických importů do Evropy. Dokonce Evropané patrně disponují dostatkem terminálů, ve kterých by se americký LNG opět zplynoval a pustil do sítě. Na první pohled je volných kapacit skutku dostatek: země EU disponují celkovou importní kapacitou ve výši 190 miliard m3 ročně, přičemž v roce 2012 byla využita jen třetina. Problém je, že evropské země nejsou ještě dokonale propojeny plynovody, a třeba tanker plný amerického LNG u Gibraltaru slovenským spotřebitelům příliš nepomůže.

Země Evropské unie disponují celkovou importní kapacitou ve výši 190 miliard m3 ročně, přičemž v roce 2012 byla využita jen třetinaVezmeme-li v úvahu volné importní kapacity v zemích, které současně odebírají ruský plyn, zjistíme, že jen 17 miliard m3 ročně by mohlo být nahrazeno americkým LNG (objem ruského plynu odebraného v roce 2012, který nepřevyšuje volnou importní kapacitu v témže roce ve Francii, Řecku, Itálii a Nizozemsku). Vzhledem k tomu, že v minulém roce Gazprom dodal do Evropy 161,5 miliardy m3 (s možnými reexporty na Ukrajinu), se nejedná o žádné závratné číslo (i když ani byť jen desetina hlavního trhu není malá ztráta).

Pokud bychom ovšem připočetli nizozemské volné kapacity, které by mohly být využity k dovozu plynu pro německý trh, zvýší se potenciál pro vytlačení ruského plynu o osm miliard m3. Pokud stejným způsobem přistoupíme k volným kapacitám ve Francii, natož v Británii, získáme dalších devět, respektive 41 miliard m3. Při dostatečném propojení soustav by tedy neměl být problém nahradit alespoň část z 31 miliard m3 plynu, které Gazprom v roce 2012 prodal Německu.

Levnější než z Ruska

Budou Evropané schopni/ochotni nabídnout Američanům takové ceny, aby svůj plyn radši nevyvezli do Asie?Současné dovozní kapacity umožňují připravit Rusko o část evropského trhu. Otázkou zůstává, jestli budou Evropané schopni/ochotni nabídnout Američanům takové ceny, aby svůj plyn radši nevyvezli do Asie. Při tom nebudeme počítat s možností, že by evropské vlády americké „geopoliticky nezávadné“ dovozy nějakým způsobem dotovaly. IEA očekává, že spotřeba v evropských zemích OECD stoupne do roku 2018 jen o 12 miliard m3 na 525 miliard m3 (vlažný ekonomický růst, nižší využití plynu v elektrárenství). Zatím proto půjde hlavně o vytlačení některých současných dovozců a primárním „geopolitickým cílem“ je v tomto případě Rusko. Ceny amerického plynu by neměly převyšovat cenu plynu od Gazpromu.

Kolik by mohl v Evropě stát americký LNG? Cena zkapalnění, přepravy přes Atlantik a následné konverze do plynného skupenství se odhaduje na 5 USD/MBtu (někdy se uvádí pásmo 4 až 6 dolarů). Následující graf porovnává ceny plynu na německých hranicích, přičemž Spolková republika importuje 37 procent své spotřeby z Ruska, s cenami na americkém trhu zvýšenými o přepravní náklady ve výši 4, respektive 6 USD/MBtu. Vidíme, že v poslední době se prostor pro americký plyn otevřel, a to i kdyby náklady spojené s přepravou přes Atlantik činily celých 6 USD/MBtu.

Prostor by tu byl Pramen: EIA, BAFA

Tabulka níže dokládá, že v některých evropských zemích je prostor pro vytlačení ruského plynu americkým LNG ještě větší. Například podle ex ante odhadů deníku Izvěstija (bohužel jiné informace se najít nepodařilo) platilo v roce 2013 Polsko 10,9 dolaru za MBtu. Ve srovnání s průměrnou cenou amerického plynu to bylo o 7,1 dolaru více. Pokud by přeprava měla stát 4 až 6 USD/MBtu, americký plyn by ten ruský cenově porazil.

Kde má americký LNG zelenou
(Zeleně jsou vyznačeny země, kde rozdíl mezi americkou cenou zemního plynu a cenou za ruský plyn přesahuje 6 USD/MBtu; v USD/MBtu.)

 Cena za ruský plyn (průměr 1. pol. 2012)Rozdíl oproti ceně Henry Hub (2,3 USD v průměru za 1. pol. 2012)Cena za ruský plyn (průměr za 2013)*Rozdíl oproti ceně Henry Hub (3,7 USD v průměru za 2013)
Makedonie16,013,714,110,3
Řecko13,511,211,98,2
Rumunsko12,29,911,67,9
Bosna a H.14,612,311,57,8
Srbsko13,010,611,47,7
Slovensko12,29,811,27,5
Itálie12,510,111,17,4
Bulharsko14,211,911,17,3
Polsko14,912,610,97,1
Maďarsko11,18,710,87,1
Dánsko14,011,710,76,9
Turecko11,59,210,66,9
Slovinsko13,811,410,56,7
Francie11,28,810,36,5
Rakousko11,38,910,06,3
Nizozemsko10,58,210,06,3
Švýcarsko12,510,29,45,7
Finsko10,98,69,25,4
Německo10,78,49,05,3
Česko11,49,18,54,7
Velká Británie8,96,68,14,3

Poznámka: * Ceny po očekávaném snížení podle deníku Izvěstija ze začátku roku 2013.
Pramen: Izvěstija (1. února 2013), EIA

Gazprom může své ceny snížit a americkou konkurenci omezit. Avšak to se samozřejmě negativně odrazí na jeho hospodaření. Špatná zpráva pro Moskvu tak jako tak. Gazprom také může těžit z oslabení rublu, protože náklady vyjádřené v dolarech, respektive eurech pak klesnou a marže stoupne (současně ale stoupnou i některé náklady vyjádřené v rublech, případně se prodraží zahraniční akvizice).

Americký plyn by na evropském trhu, zejména v některých zemích, mohl být konkurenceschopný. Nebude ale pro americké exportéry výhodnější nasměrovat své tankery do východní Asie? Situace v listopadu minulého roku tomuto scénáři nasvědčuje – viz mapa, která ukazuje odhadované ceny LNG v roce 2013 (po přistání a gazifikaci). Vyšší ceny než v západní Evropě panovaly nejen ve východní Asii, ale i v Indii a Latinské Americe.

Poklad leží v Asii (Ceny LNG po přistání a gasifikaci – landed prices; v US/MBtu.) Pramen: Waterborne Energy, Inc. (převzato ze zprávy Prosperity at Home and Strengthened Allies Abroad)

Je možné, že se evropské ceny s těmi východoasijskými v budoucnu alespoň vyrovnají? Na to bude mít vliv souhra několika faktorů. Uveďme si alespoň ty, jež jsou pro východoasijský trh nejdůležitější.

Faktory na straně poptávky:

  • Poptávka v Číně: v roce 2030 by měla říše středu podle World Energy Outlook 2013 (WEO 2013) z dílny IEA spotřebovat 470 miliard m3 oproti 132 miliardám m3 v roce 2011.
  • Poptávka v Japonsku: země vycházejícího slunce sice v roce 2012 dovezla 122 miliard m3, ale není jasné, bude-li dovoz stoupat. Původně se s navýšením počítalo kvůli plánovanému postupnému uzavření jaderných elektráren (heslo Fukušima). Vysoké účty za LNG ale japonskou vládu přesvědčily, aby vše ještě promyslela a jaderné elektrárny opět uvedla do provozu.
  • Ostatní spotřebitelé: významným dovozcem zůstane Korea (48 miliard m3 v roce 2012), ale ani zde se nepočítá s výrazným nárůstem poptávky. Novým velkým odběratelem se spíše stane Indie, jejíž import by mohl do roku 2030 narůst na 45 miliard m3.

Faktory na straně nabídky:

  • Čínská těžba: podle WEO 2013 disponuje Čína největšími netradičními ložisky zemního plynu na světě (břidlicový plyn, metan z uhelných ložisek a tight gas ze skalných ložisek). Těžba z těchto nalezišť se bude nicméně rozbíhat poměrně pomalu, neboť chybí potřebná technologie, infrastruktura a také zásoby vody nutné pro hydraulické štěpení horniny. Zatím se počítá jen s 6,5 miliardy m3 v roce 2015. I tak vychází WEO 2013 z těžby ve výši 266 miliard m3 v roce 2030, oproti 103 miliardám m3 v roce 2011. Ze srovnání těžby a spotřeby vyplývá, že Peking bude muset v roce 2020 dovézt 129 miliard m3 a o deset později 204 miliard m3 (pokud není uvedeno jinak, vážou se údaje k nejpravděpodobnějšímu scénáři WEO 2013, New Policies Scenario).
  • Další asijští dodavatelé: do východní Asie se hrnou i další asijští dodavatelé plynu. V případě Číny se jedná zejména o Turkmenistán, který v roce 2012 dodal 19 miliard m3, dále například Katar s 6,5 miliardy m3 v podobě LNG. V případě Japonska stojí za vypíchnutí asijští dodavatelé Malajsie, Brunej a opět Katar (dohromady 50 miliard m3). Katar také zásobuje Koreu (14 miliard m3). Někteří současní vývozci, například Indonésie, se v budoucnu budou pravděpodobně potýkat se stoupající domácí spotřebou, která jejich exporty omezí. Avšak stále se počítá s rostoucími exporty například z Kataru nebo Turkmenistánu, jehož těžba se do roku 2030 má takřka zdvojnásobit na 117 miliard m3.
  • Rusko: na východoasijském trhu se zemním plynem se snaží uchytit už dlouho. Nehledě na řadu jednání s Čínou, která se vlečou už deset let, se to zatím podařilo jen v omezeném měřítku. V roce 2012 vyvezla Moskva jen 15 miliard m3 do Japonska a Koreje a mizivou 0,5 miliardy m3 do Číny. Nicméně ruské naděje nezemřely definitivně a tužby tamních plynárníků se upínají k možné květnové dohodě s Pekingem, která by mohla zahrnovat plynovod s kapacitou až 80 miliard m3 ročně.
  • Austrálie a Kanada: na větší podíl na východoasijském trhu si brousí zuby také Australané. Zatímco v roce 2012 vyvezly „jen“ 24 miliard m3 do Japonska a šest miliard m3 do Číny a Koreje, práce pokračují na řadě nových projektů (včetně metanu z uhelných ložisek). Sice se potýkají se zpožděními a vyššími náklady, ale stejně se odhaduje, že australská těžba se do roku 2030 téměř ztrojnásobí na 139 miliard m3. Obdobně na pacifickém kanadském pobřeží vznikají nové terminály pro vývoz LNG. Již udělené vývozní licence přesahují 100 miliard m3 ročně.
  • Nové technologie: už byly zmíněny nekonvenční zásoby zemního plynu v Číně, s jejichž částečným využitím se již počítá. Zcela by situaci změnily hydráty metanu, o jejichž podmořské těžbě uvažuje Japonsko.

Už to někdo chytrý spočítal?

Odhadovat ceny komodit v dlouhodobém horizontu je trochu jako věštění z čajové sedliny. Přesto se lze setkat s různými odhady. Dejme prostor alespoň tomu (snad) nejfundovanějšímu od Mezinárodní energetické agentury. WEO 2013 počítá v roce 2035 s 6,8 USD/MBtu v Severní Americe, s 12,7 dolaru v Evropě a na východoasijských trzích by se plyn měl obchodovat za 14,9 dolaru (v cenách roku 2012). Ceny v Japonsku tak stále budou více než dvojnásobné než v USA, nicméně rozdíl oproti Evropě poklesne, a to zejména v nejbližších letech (viz následující graf).

Váhavé sblížení (Vývoj ceny plynu v Japonsku, Evropě a USA podle IEA.) Pramen: WEO 2013

Analytici IEA připravili ještě alternativní scénář, ve kterém by mělo dojít k ještě výraznějšímu sblížení regionálních cen (Gas Price Convergence Case). Zakládá na třech odlišnostech od základního scénáře:

  • Postupné více než dvojnásobené navýšení exportů z Ameriky, až k 100 miliardám m3 na konci dvacátých let.
  • Nové kontrakty se budou v Evropě uzavírat jen na základě cen na spotovém trhu. V Asii to bude alespoň jejich část a zcela bude opuštěna tradiční indexace k japonskému dovoznímu ropnému koktejlu.
  • Díky novým technologiím dojde ke snížení nákladů na zkapalnění a následnou regasifikaci.

Díky většímu objemu přepravovaného LNG budou ceny v Americe o něco vyšší a v Japonsku a Evropě naopak nižší. Pro nás je zajímavé, že podle tohoto scénáře se japonské a evropské ceny začnou výrazně přibližovat a okolo roku 2030 by se rozdíl mohl zmenšit až na 1 USD/MBtu. To je důležité, protože právě o jeden dolar může být doprava plynu dražší do Japonska než Evropy. Z amerického pohledu se ceny vyrovnají.

Rychlejší sblížení (Budoucí ceny plynu v Japonsku, Evropě a USA podle IEA.) Poznámka: Přerušovaně hlavní scénář New Policies Scenario, nepřerušovanou čarou pak scénář Gas Price Convergence Case. Pramen: WEO 2013

Co zvítězí?

V nejbližších letech žádný velký příliv amerického plynu do Evropy očekávat nelze, jedině že by geopolitické zájmy značně převážily nad komerčnímí. V dlouhodobém horizontu prostor asi bude existovat. Spojené státy, na které jsme se v tomto textu soustředili, nejsou ovšem jediným producentem plynu na světě a mohou se otevřít nové možnosti pro suroviny z jiných zemí. Například německý koncern E.ON se nedávno dohodl s kanadskou Pieridae Energy, že od roku 2020 bude odebírat 6,5 miliardy m3 LNG ročně (sedm procent německé roční spotřeby).

P. S.: Jak jinak oslabit energetické objetí ruského medvěda?

  • Globálně by se mohla vyjednávající pozice ruských plynárníků oslabit urychleným vývozem americké technologie pro těžbu břidlicového plynu.
  • USA disponují velkým množství levného uhlí, které již nyní zásobuje evropské elektrárny. Dovozy by šlo navýšit, ačkoli to zvýší evropské emise skleníkových plynů.