Americký myslitel vysvětluje, proč „černých labutí“ přibývá

Není to nedostatek, ale neurotická snaha udržet si blahobyt, co pohání sociální inženýrství, píše Nassim Nicholas Taleb.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Random HouseČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Amerického myslitele libanonského původu Nassima Nicholase Taleba proslavila jeho kniha Černá labuť. V ní již v roce 2007 předpověděl ekonomické otřesy v příštím roce. Taleb je navíc proslulý nejen prognostickou jasnozřivostí, ale i nechutí k ekonomům, univerzitním profesorům nebo novinářům.

Ti všichni se totiž dle něho snaží nabízet zoufale neumělé prognózy budoucnosti, jimž se společnost snaží svými velkolepými projekty zabránit. Tím se však stává zranitelnější vůči černým labutím – nepředvídatelným událostem –, jak je nazývá Taleb.

Ve své nové knize Antifragile: Things That Gain From Disorder (Antikřehkost. Věci, kterým prospívá nepořádek) – dle něho předmluvě ke knize Černá labuť – předkládá Taleb analýzu světa, jejž lze již nyní přejmenovat na přístav černých labutí. Dle něho je nárůst jejich počtu třeba přisoudit snaze sociálních inženýrů ovlivnit zákonitost hlavních prvků a procesů současného světa.

Tři skupiny

Dle Taleba je vše, co existuje, možné rozdělit do tří skupin.

  • Do první řadí věci a jevy křehké, s nimiž je třeba zacházet co nejpečlivěji a neopatrněji. Při transportu křehkého předmětu se jej snažíme zabalit tak, aby nebyl poškozen případnými otřesy – s krabicí označenou etiketou „křehké“ neházíme ani nešetrně nemanipulujeme. Podobné je to v případě křehkého člověka. Snažíme se ho ochránit před životními otřesy, aby se nezhroutil – z obavy, že každý takový otřes může být jeho posledním.
  • Opakem křehkosti je houževnatost. Takové předměty vydrží nešetrnou manipulaci. Houževnatý člověk je pak dostatečně odolný, aby snesl životní otřesy bez výraznější újmy na svém psychickém zdraví.
  • Do třetí skupiny patří dle Taleba jevy vyznačující se pozoruhodnou vlastností – otřes je neoslabí. A současně nezůstávají jako houževnaté předměty po otřesech nezměněné, ale naopak jim prospívají. Nejsou křehké, protože se po nich nerozpadnou jako sklenička, ale ani houževnaté jako kámen, neboť po otřesu mají více síly a energie než před ním.
    Tyto jevy označuje Taleb novotvarem antifragility, který lze přeložit – poněkud kostrbatě – jako antikřehkost. Při transportu antikřehkého předmětu by krabice s ním mohla být označena etiketou „Házejte, kopejte, ničte“, přičemž by byl doručen v lepším stavu než před transportem.

Co si pod těmito antikřehkými předměty, událostmi a lidmi představit?

Fatální oslabení

Dle Taleba je nejprve třeba si uvědomit, že současný člověk si dokáže jen obtížně představit konkrétní antikřehký jev. Pozoruhodná je přitom už jeho samotná nesamozřejmost, protože ve starověku byl považovaný za v podstatě běžný. Dokladem jsou antikřehké postavy, které často vystupují například v mytologii. A její součástí je již několik tisíc let moudrost, že nejsilnější a nejjistější není přecitlivělý nebo nezničitelně houževnatý, ale ten, kdo dokáže získat z otřesů, násilí a stresu.

Křehkost je sice spojená s vnímavostí a citlivostí, ale pro člověka není přínosem, pokud ho vnímané a procítěné fatálně oslabí

Nejznámějším antikřehkým příkladem je bájný pták Fénix, který po každém spálení povstane v nové síle z popela. Popřípadě Hydra, hadovitý tvor s několika hlavami, jíž po utnutí jedné hlavy místo ní naroste několik dalších.

Křehkost je sice spojená s vnímavostí a citlivostí, ale pro člověka není přínosem, pokud ho vnímané a procítěné fatálně oslabí. Křehký člověk, který zná svou povahu, se spíše před světem skrývá, než aby své citlivosti dokázal využít. Problém však má i houževnatý člověk, jehož psychický stav hned tak něco neovlivní. Nedokáže se totiž přizpůsobovat měnícím se okolnostem, nemá životadárnou flexibilitu. Otřese-li jím někdo neočekávaně, navždy se zlomí.

Zničující programy

Dle Taleba je zřejmé, že z podobného pojetí lidí, předmětů i událostí vycházeli starověcí myslitelé. V jejich myšlení pak byl stěžejní poznatek, že nejhorší a nejnebezpečnější je vyhýbat se smrtelnému nebezpečí. Vše živé totiž potřebuje prospěšné či blahodárné otřesy, které křehkého člověka zocelují, přičemž by si však měl zachovat vnímavost, aby byl životaschopnější než houževnatý člověk. Právě díky tomuto antikřehkému pojetí člověka starověcí lékaři objevili vakcinaci.

Velkolepé sociální, ekonomické i zdravotní programy mají přerozdělováním peněz a „kouzlem“ dotací jednou pro vždy skoncovat s lidskou bídou

Tu sice používá i současná společnost, neuvědomuje si však, co z této vakcinace skutečně vyplývá. Toto neporozumění pak dokládá soustavná snaha dnešního člověka zajistit se proti jakémukoliv stresu, nedostatku a trápení. Proto vznikají velkolepé sociální, ekonomické i zdravotní programy, které mají přerozdělováním peněz a „kouzlem“ dotací jednou pro vždy skoncovat s lidskou bídou.

Takové programy jsou sice krátkodobě prospěšné, z dlouhodobého hlediska však zničující, protože způsobují návrat potlačeného – toho, co sociální inženýři buď vidět nechtěli, nebo vidět nemohli. Stmelí-li společnost – ať už národní či globální – jednou nějaký důmyslný sociální či ekonomický program, bývají dopady takového potlačení osudné.

Privilegovaní novodobí hrdinové

Dle Taleba je většina těchto dobře míněných programů naprosto zbytečná. Současná společnost je totiž nejbohatší, jaká kdy na Zemi žila. Není to proto nedostatek, ale přehnaná a často neodůvodněná úzkost, která způsobuje, že se sociálním inženýrstvím snažíme zajistit proti vybájené zítřejší katastrofě. Talebovo doporučení je jednoduché: dokud je něco alespoň trochu funkční, pak to neopravovat.

Nejde ale jen o neurotickou snahu udržet si blahobyt. Černé labutě vábí také současná společenská struktura, z níž profitují lidé, kteří nenesou žádné riziko. Politici, bankéři, ekonomové a vrcholní manažeři si užívají privilegovaného postavení novodobých hrdinů. Toto novodobé hrdinství – opak starověkého hrdinství – pak spočívá v tom, že si mohou bez jakéhokoliv rizika zkoušet antikřehkost například finančních trhů.

Vznikla nadnárodní elita hazardérů, kteří hrají své hry, čímž činí společnost stále křehčí, přičemž účty za černé labutě platí jiní lidé

Nemusejí se ničeho obávat, neboť vědí, že případné ztráty ponesou jiní. Vznikla nadnárodní elita hazardérů, kteří hrají své hry, čímž činí společnost stále křehčí, přičemž účty za černé labutě platí jiní lidé.

Otřesy, zvraty a stres jsou nutné pro každou práci, pro každou tvorbu a pro každou společnost. Přebytek energie vyvolaný příliš silnou reakcí na neočekávanou událost bývá nejcennějším a nejlepším pohonem. Rizika a jejich následky však musejí být spravedlivě rozdělené. V současnosti však jedna část společnosti riskuje bez rizika následků a druhé zůstává výhradně úzkost a křehkost.

Běžný člověk na toto zúzkostlivění reaguje tím, že ze stresu a bolesti učiní svého úhlavního nepřítele a odebere se k psychiatrovi, který mu ochotně předepíše nejnovější recept na vzkvétajícím trhu s psychofarmaky. Přitom se opomíjí, že smutek a zoufalství jsou druhým nejpodstatnějším zdrojem lidské inteligence.

Antikřehkost versus křehkost

V Talebově knize se sice objevuje mnoho podnětných myšlenek, ale jejím hlavním problémem je forma. Taleb dává často najevo nechuť k akademickým filozofům, a proto chtěl napsat knihu, která nebude mít nic společného s akademicko-filozofickým dílem. To se mu podařilo. Cena je ale vysoká. Taleb své myšlenky nedomýšlí, místo toho uvádí historky, cituje starověké myslitele, případně nadává na neužitečné a nebezpečné politické a společenské elity.

Dle Taleba je vyrovnaný státní rozpočet prototypem antikřehkosti, zatímco zadluženost křehkosti, toto své tvrzení však nedokládá argumenty

Pro Taleba je klíčový pojem antikřehkost, což je pozitivní. Problém však nastává při jeho aplikaci na ekonomiku. Dle Taleba je vyrovnaný státní rozpočet prototypem antikřehkosti, zatímco zadluženost křehkosti, toto své tvrzení však nedokládá žádnými argumenty. Místo nich uráží amerického neokeynesiánského ekonoma Josepha Stiglitze.

Taleb o sobě tvrdí, že je konzervativec, přičemž jeho konzervatismus by bylo možné označit za archaický, protože vychází ze starověkých společností. Dle Taleba je třeba pít a jíst jen to, co prověřila alespoň dvě tisíciletí, a vyznává se: piji jen vodu a víno, žádný pomerančový džus. Pomeranče byly totiž ve starověku považované za cukrovinky – i průměrně sladký pomeranč byl pro starověkého člověka nezvyklého na cukr sladkostí. A ta činí člověka unaveného a křehkého. Taleb je mimořádně inteligentní a sečtělý a jeho historky zajímavé, ale kdoví, co chtěl říct tou o pomerančovém džusu.

Co tě nezabije, to tě posílí

Taleb bývá v nadsázce označován za Nietzscheho Wall Streetu, jehož výrok by mohl být mottem knihy: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Jde však o příliš jednostranný pohled. Co člověka nezabije, to ho sice v určitém smyslu posílí, ale v jiném učiní křehčím i unavenějším. Otázkou pak je, není-li v dnešní době oslavná óda na stres oním pověstným starověkým nošením sov do Atén neboli zbytečnou činností. V Talebově knize si však každý může najít, co mu vyhovuje.

Co člověka nezabije, to ho sice v určitém smyslu posílí, ale v jiném učiní křehčím i unavenějším

Milovník stresu může začít zocelovat svou psychiku, což mu navíc posvěcuje člověk považovaný některými lidmi za nejvlivnějšího současného myslitele. Co ale mají dělat ti, kteří po prodělání toho, co je nezabilo, pociťují spíše nekonečné vyčerpání než nový přísun energie? Ty by mohla Talebova kniha svým způsobem utěšit. Z jejich každodenního obrovského stresu přece musí jednou vzniknout něco velkého.

Antifragile: Things That Gain From Disorder
(Antikřehkost. Věci, kterým prospívá nepořádek)
AUTOR: Nassim Nicholas Taleb
VYDAL: Random House 2012
ROZSAH: 544 stran

mh70 Obsah vs Forma 9:06 5.4.2013
Samboush Co je dnes hlavním zdrojem stresu? 11:29 3.4.2013
Dadyn87 Dobra recenze 11:22 3.4.2013

Počet příspěvků: 3, poslední 5.4.2013 09:06 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.