Americká zahraniční politika nebude konzistentní

Spojenectví s USA i NATO a bezpečnostní záruky sice stále platí, ale nelze se spoléhat, že Amerika bude garantovat mezinárodní řád. Proto má zásadní význam posílit českou a evropskou obranu. A možná dvě procenta HDP na ni nemusejí stačit.

Roman Joch 13.8.2017
USA už nebudou světovým četníkem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy USA už nebudou světovým četníkem. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
USA už nebudou světovým četníkem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Otcové zakladatelé USA byli chytří, dokonce vychytralí. Anglicky mluvící osadníci v třinácti koloniích na východním pobřeží byli obklíčeni francouzskými osadníky od Kanady na severu přes povodí Mississippi na západě až po město Nový Orleans v jejím ústí na jihu.

Proto Británie v sedmileté válce (1756–1763), jež se odehrávala i v Evropě – Francie a Rakousko proti Británii a Prusku –, za cenu vysokých nákladů ovládla všechna francouzská území v Severní Americe. Americkým osadníkům nic nebránilo v expanzi na západ. Kvůli vysokým nákladům na válku Londýn uvalil na Američany, kteří z vítězství nejvíc profitovali, novou, podle dnešních měřítek mírnou daň. Američanům se to nelíbilo, a proto se vzbouřili.

George Washington

Střílet se začalo v roce 1775, Deklaraci nezávislosti přijali Američané o rok později – 4. července. A přesvědčili své bývalé nepřátele Francouze, aby jim proti Britům pomohli. Což Francouzi ochotně udělali, čímž si zruinovali rozpočet, v důsledku čehož byla Francouzská revoluce a král Ludvík XVI. přišel o hlavu.

První americký prezident George Washington v posledním projevu na rozloučenou v roce 1796 dal svým spoluobčanům radu: nevměšovat se do evropských záležitostí, nenechat se zatáhnout do evropských válek, nevytvářet s nikým permanentní aliance. A taková byla americká zahraniční politika vůči Evropě v příštích 120 letech.

Bez francouzské pomoci by se Američanům nepodařilo ve Válce za nezávislost zvítězit. Byl to jejich diplomatický „majstrštik“ – nejdřív s pomocí Britů ze Severní Ameriky vytlačili Francouze a pak s pomocí Francouzů ze svého území vyhnali Brity. „Idealistická“ republika provedla realismus par excellence.

První americký prezident George Washington v posledním projevu na rozloučenou v roce 1796 dal svým spoluobčanům radu: nevměšovat se do evropských záležitostí, nenechat se zatáhnout do evropských válek, nevytvářet s nikým permanentní aliance. A taková byla americká zahraniční politika vůči Evropě v příštích 120 letech.

Nejsilněji ji formuloval John Quincy Adams, syn druhého prezidenta, v mládí velvyslanec ve čtyřech evropských metropolích a v letech 1817 až 1825 ministr zahraničí a následně šestý prezident USA. V roce 1821 prohlásil: „Kdekoli prapor svobody a nezávislosti byl nebo bude rozvinut, tam budou i naše srdce a modlitby. Nevyhledáváme však ve světě příšery, abychom je ničili. Přejeme svobodu a nezávislost všem. Jsme však strážci pouze té své.“

Woodrow Wilson

Po americko-španělské válce za nezávislost Kuby v roce 1898 USA získaly od Španělska Portoriko a Filipíny a anektovaly Havajské ostrovy, čímž se stávaly globální mocností. Poprvé však začaly do evropských záležitostí zasahovat za první světové války a prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten byl původně odpůrcem vstupu do války, na jaře 1917 však změnil názor.

Woodrow Wilson byl první, nikoli však poslední americký státník, který učinil šíření liberálně-demokratické formy vlády cílem americké zahraniční politiky. Když mu Senát odmítl ratifikovat smlouvu o přistoupení USA ke Společnosti národů, zemřel jako zlomený muž.

Bezprecedentní pak bylo, jak vstup do války v projevu v Kongresu v dubnu 1917 odůvodnil: „Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii. Jeho mír musí být zasazen na prověřených základech politické svobody. Neusilujeme o žádné sobecké cíle. Netoužíme po žádném dobývání, po žádné nadvládě. Nepožadujeme žádnou náhradu pro sebe, žádnou materiální kompenzaci za oběti, jež svobodně přineseme...

Právo je vzácnější než mír a budeme bojovat za věci, jež byly vždy nejbližší našim srdcím – za demokracii, za právo ovládaných mít hlas ve své vládě, za práva a svobody malých národů, za univerzální vládu práva prostřednictvím společné shody svobodných zemí, jež přinese mír a bezpečnost všem národům a učiní i svět samotný konečně svobodným.“

Řečeno jinak, nahradil dosud panující americký zahraničně-politický realismus usilující o národní zájmy radikálním idealismem, jenž se snažil šířit ideologické cíle americké formy vlády liberální demokracie všude ve světě. Wilson byl první, nikoli však poslední americký státník, který učinil šíření liberálně-demokratické formy vlády cílem americké zahraniční politiky. Když mu Senát odmítl ratifikovat smlouvu o přistoupení USA ke Společnosti národů, zemřel jako zlomený muž.

Franklin Delano Roosevelt

Americké poučení z Velké války bylo – Wilson v zahraničí bojoval za demokracii, ale doma omezoval občanské svobody. Kritika války byla navzdory prvnímu dodatku ústavy trestným činem a političtí odpůrci kriminalizovaní, což po válce Američané nahlédli jako chybu a Wilsonův vstup do evropské války považovali za omyl. USA se vrátily k izolacionismu vůči Evropě, který trval celá dvacátá a třicátá léta 20. století.

Izolacionismus nezůstal americkou zahraničně-politickou doktrínou ze dvou důvodů – Pearl Harbor a Hitler. Prezident Franklin Delano Roosevelt nesnášel nacismus a snažil se Británii pomáhat, ale veřejné mínění v USA bylo proti vstupu do nové evropské války a Kongres ovládala izolacionistická většina.

Izolacionismus nezůstal americkou zahraničně-politickou doktrínou ze dvou důvodů – Pearl Harbor a Hitler. Prezident Franklin Delano Roosevelt nesnášel nacismus a snažil se Británii pomáhat, ale veřejné mínění v USA bylo proti vstupu do nové evropské války a Kongres ovládala izolacionistická většina. Roosevelt prosadil alespoň pronájem torpédoborců Britům.

Japonsko však 7. prosince 1941 zaútočilo na Pearl Harbor a čtyři dny poté Hitler vyhlásil USA válku, což nemusel, a zpečetil tím svůj osud. USA skoncovaly nejen s izolacionismem, ale staly se i nejsilnější světovou velmocí, „vůdkyní svobodného světa“. Roosevelt to v projevu o stavu Unie v lednu 1944 popsal následovně:

„Tato země se za poslední dva roky stala aktivním partnerem v největší válce světa proti lidskému otroctví... Jsme pevně rozhodnuti, že po této válce nebude následovat další mezidobí, jež by vedlo k nové katastrofě – nezopakujeme tragické omyly pštrosího izolacionismu...“

Harry Truman a John F. Kennedy

Jak byl Roosevelt prozíravý ohledně Hitlera, tak byl naivní ohledně Stalina. Nejenže mu bezmezně věřil a spojoval se s ním vůči mnohem realističtějšímu Churchillovi, kterého podrážel, ale navíc jeho vláda byla prošpikována sovětskými agenty. Jeho nástupce Harry Truman po Rooseveltovi zdědil nepořádek.

Sovětskou infiltraci americké vlády sice v tichosti odstranil, ale snažil se ji ututlat, což vyvolalo reakci mccarthismu. V zahraniční politice byl však realistou a uvědomil si sovětskou agresivitu. V projevu ke Kongresu v březnu 1947 řekl: „Jsem přesvědčen, že politikou USA má být podpora svobodným národům, které se brání pokusům o ujařmení ozbrojenými menšinami nebo vnějšími tlaky.“

John F. Kennedy na rozdíl od Woodrowa Wilsona nemluvil o šíření demokracie, nýbrž o přežití svobody – o tom, aby celý svět neovládl komunistický totalitarismus. To obsahovalo pomoc jak demokratickým, tak pravicovým autoritativním režimům. Válka ve Vietnamu tento americký poválečný studenoválečný konsensus zlomila.

To byla Trumanova doktrína, základ strategie zadržování, tedy bránění expanzi komunistické moci. Její součástí byla pomoc Řecku a Turecku, o nichž se Truman v projevu zmiňoval, systém obranných aliancí – NATO v Evropě, Central Treaty Organization (CENTO) na Blízkém východě a Southeast Asia Treaty Organization (SEATO) v jihovýchodní Asii –, i války, pokud se komunisté násilím pokoušeli zmocnit nekomunistických zemí, v Koreji a ve Vietnamu.

Tuto strategii zadržování hyperidealisticky vyjádřil prezident John F. Kennedy ve svém inauguračním projevu v lednu 1961: „Dejme každé zemi na vědomí, že zaplatíme jakoukoli cenu, poneseme jakékoli břemeno, budeme čelit jakýmkoli útrapám, podpoříme všechny přátele a postavíme se všem nepřátelům, abychom zajistili přežití a úspěch svobody...“

To byl nejradikálnější projev amerického internacionalismu, ale Kennedy na rozdíl od Wilsona nemluvil o šíření demokracie, nýbrž o přežití svobody – o tom, aby celý svět neovládl komunistický totalitarismus. To obsahovalo pomoc jak demokratickým, tak pravicovým autoritativním režimům. Válka ve Vietnamu tento americký poválečný studenoválečný konsensus zlomila.

Ronald Reagan

Americká Nová levice, která od počátku sedmdesátých let měla většinu v Demokratické straně, považovala za omyl nejen vietnamskou válku, ale i studenoválečnou politiku zadržování, způsobený vzájemným neporozuměním a podezřívavostí. Ta část pravice, jež měla většinu v Republikánské straně, považovala nadále Sovětský svaz za agresivní, imperialistické monstrum, a demokraté, kteří souhlasili s původní Trumanovou politikou a Kennedyho, postupně přešli na pravici pod názvem neokonzervativci a v roce 1980 společně s konzervativci volili Ronalda Reagana.

Ronald Reagan sehrál v dějinách studené války přelomovou roli, protože nechtěl sovětskou komunistickou expanzivitu pouze zadržovat, ale přešel do protiútoku podporou antikomunistických guerill na území komunistických států (Reaganova doktrína) i přímého tlaku na Sovětský svaz v podobě ekonomického embarga a závodů ve zbrojení.

Ten sehrál v dějinách studené války přelomovou roli, protože nechtěl sovětskou komunistickou expanzivitu pouze zadržovat, ale přešel do protiútoku podporou antikomunistických guerill na území komunistických států (Reaganova doktrína) i přímého tlaku na Sovětský svaz v podobě ekonomického embarga a závodů ve zbrojení, s nimiž socialistické, tudíž neefektivní hospodářství nemohlo udržet krok.

O tomto Reaganově cíli komunismus nejen zadržovat, ale coby formu vlády odstranit, svědčí jeho slova: „Západ odklidí komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme“ (1981). „Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie“ (projev v britském parlamentu, červen 1982).

„Buďme si vědomi, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě... Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem“ (1983).

Tři názory

Reaganova strategie se ukázala prozíravá a správná, neboť na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v jejím důsledku komunistické režimy zhroutily a Sovětský svaz rozpadl. Čímž se otevřela otázka: Jaká má být americká zahraniční politika po skončení studené války, když už vůči USA žádná monumentální zahraniční hrozba neexistuje? Na pravici se objevily tři názory.

Nejvlivnější byli konzervativní realisté, kteří chtěli, aby USA byly přítomny ve světě, podporovaly tradiční spojence, udržovaly mezinárodní řád a prosazovaly americké zájmy, například rozhodnutí George Bushe staršího k první válce v Perském zálivu, když tehdejší irácký prezident Saddám Husajn napadl a obsadil Kuvajt

Nejvlivnější byli konzervativní realisté, kteří chtěli, aby USA byly přítomny ve světě, podporovaly tradiční spojence, udržovaly mezinárodní řád a prosazovaly americké zájmy, například rozhodnutí George Bushe staršího k první válce v Perském zálivu, když tehdejší irácký prezident Saddám Husajn napadl a obsadil Kuvajt.

Druhý největší vliv měli neokonzervativci, kteří chtěli šířit demokracii ve světě, protože to odpovídá americkým hodnotám i zájmům – demokratické země budou přirozenými spojenci USA. A nakonec paleokonzervativci, kteří byli izolacionisty a chtěli se vrátit k zahraniční politice před rokem 1941, neboť svět nestojí za americkou pomoc a oběti.

Na levici se zformovaly dva postoje. Za prvé levicoví izolacionisté, kteří od vietnamské války byli a jsou přesvědčeni, že americké zásahy ve světě jsou špatné – na úkor legitimních aspirací chudých a barevných národů světa. A za druhé liberální internacionalisté, kteří se zbavili vietnamského syndromu a domnívali se, že americké intervence v zahraničí z důvodu nikoli vlastních, nýbrž humanitárních zájmů, tedy ochrany lidských práv, jsou dobré, například rozhodnutí Billa Clintona intervenovat v Kosovu.

George Bush mladší

Ještě větší transformací bylo 11. září 2001. Prezident George Bush mladší na ně zareagoval teorií, že příčinou politických patologií Blízkého východu, jako je terorismus, je nedostatek demokracie. Na jedné straně jsou zkorumpované diktátorské režimy, na druhé islamisté. Lékem bude demokracie.

Varováním Bushovi mladšímu měly být etnické konflikty na území bývalé Jugoslávie po smrti charismatického diktátora Tita. A skutečně, demokratizace arabského islámského světa se nepodařila.

Demokratizace se podařila nejen po druhé světové válce v Německu a Japonsku, ale od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let i v jižní Evropě, východní Asii a Latinské Americe (kromě Kuby). A na přelomu osmdesátých a devadesátých let v postkomunistické střední a východní Evropě. Tak proč ne také na Blízkém východě?

Varováním Bushovi mladšímu měly být etnické konflikty na území bývalé Jugoslávie po smrti charismatického diktátora Tita. A skutečně, demokratizace arabského islámského světa se nepodařila. Záměrně říkám arabského islámského, nikoli islámského, protože nejlidnatější islámská země světa Indonésie je demokracií. Vnitřní patologie Blízkého východu jsou větší, než George W. Bush tušil. Každopádně byl svou politikou šíření demokracie nejvíce wilsonovským prezidentem po Wilsonovi.

Barack H. Obama

Jeho nástupce Barack H. Obama byl antiBushem a sám se do této role situoval. V čem byl Bush vehementním internacionalistou, v tom byl Obama umírněným izolacionistou. Tam, kde Bush šířil ideály demokracie a lidských práv v zahraničí, Obama na šíření jakýchkoli ideálů rezignoval – kromě boje proti změnám klimatu a podpory LGBT.

Barack H. Obama byl antiBushem a sám se do této role situoval. V čem byl Bush vehementním internacionalistou, v tom byl Obama umírněným izolacionistou.

Tam, kde Bush aktivně používal americkou vojenskou sílu v zahraničí, Obama usiloval o co její nejmenší použití, protože patřil k levici, která se domnívá, že od Vietnamu americké použití síly přineslo více zla než dobra. A kde byl Bush loajální k tradičním spojencům, tam k nim byl Obama chladný, a naopak vlídný k tradičním protivníkům Íránu a Kubě.

Výsledkem byl ústup USA ze světa, ztráta jejich vážnosti a pokles respektu k prezidentu Obamovi, který byl považován za „lehkou váhu“. Příkladem může být jeho pokus o „reset“ (obnovení vztahů) s Ruskem, který si Rusové vyhodnotili jako jeho slabost. Až ruská agrese vůči Ukrajině v roce 2014 přivedla Obamu k poznání, že jeho dosavadní politika vůči Rusku byla naivní, založená na iluzi, a v troskách. Jak Bush „zplodil“ Obamu, tak Obama „zplodil“ Trumpa. Jak byl Obama antiBushem, tak je Trump antiObamou.

Posun

Současný prezident USA Donald Trump zareagoval na ztrátu vlivu a prestiže USA ve světě tím, že navrhl dramatický navýšit rozpočet na americkou obranu, vojenskou sílu. Kde byl Obama chladný až nepřátelský k Izraeli (nejvíce protiizraelský prezident USA), tam je Trump ostentativně proizraelský.

V prezidentské kampani byl Donald Trump rétoricky především paleokonzervativcem a coby prezident se činy posunul na konzervativní realistickou pozici

Obama byl vstřícný ke Kubě a Iránu, Trump je přísnější vůči Kubě a velmi nepřátelský k Íránu – proto Trumpovo přátelství s největším regionálním soupeřem šíitského Íránu, sunnitskou Saúdskou Arábií. A Trump chce být mnohem tvrdší vůči Severní Koreji.

Zatímco Bush byl v zahraniční politice wilsonovský neokonzervativec, Obama kombinací formy levicového izolacionisty a cynického realisty – podpora demokratizace a lidských práv u tradičních protivníků je naivní a kontraproduktivní, lepší je s nimi spolupracovat. Trump je projevy a skutky kombinací paleokonzervativce a konzervativního realisty, přičemž v prezidentské kampani byl rétoricky především paleokonzervativcem a coby prezident se činy posunul na konzervativní realistickou pozici.

Donald Trump

V kampani Trump tvrdil, že USA se už dost staraly o svět a měly by se především starat o sebe. To je velmi paleokonzervativní myšlenka, stejně jako heslo „America First!“ – Amerika především. Podle Trumpa by už USA neměly pečovat o obranu evropských zemí – NATO je nadbytečná. Evropa i Jižní Korea jsou bohaté, a proto by se měly bránit samy. To je rovněž paleokonzervativní názor.

V kampani Trump tvrdil, že USA se už dost staraly o svět a měly by se především starat o sebe. Podle Trumpa by už USA neměly pečovat o obranu evropských zemí – NATO je nadbytečná. Evropa i Jižní Korea jsou bohaté, a proto by se měly bránit samy.

Dále Trump tvrdil, že by USA měly navázat strategické partnerství s Ruskem, což opět v uplynulých 25 letech říkali paleokonzervativci, protože Rusko už není komunistickým, ideologickým Sovětským svazem, nýbrž nacionalistickou mocností jako z 19. století. Dvě největší velmoci bílého severu – USA a Rusko – by se měly spojit proti tmavému jihu – nejen proti Číně, ale i islámskému světu.

A konečně, Trump kandidoval jako protekcionista – chtěl cla uvalit především na Čínu, Mexiko a Japonsko, ale i na Evropu, především Německo. Posledním protekcionistickým prezidentem USA byl Herbert Hoover v letech 1929 až 1933 – paleokonzervativci jsou protekcionisté.

Obrat o 180 stupňů

Jediným aspektem Trumpovy kampaně, který nebyl paleokonzervativní, byl slib posílit ozbrojené síly. To paleokonzervativci nechtějí, protože se obávají, že silná americká armáda by vedla k intervencionismu v zahraničí. Proto ji chtějí redukovat a ponechat jen odstrašující jaderný arzenál.

Posílení obrany a ozbrojených sil je však projevem konzervativního realismu, protože bez realistických prostředků nelze dělat realistickou politiku. Nejzajímavější a nejpřekvapivější pak je, že Trump po zvolení prezidentem mnohé své sliby porušil a otočil v několika případech až o 180 stupňů.

Existovala by „Fortress America“ – pevnost Amerika – a kdyby na ni někdo zaútočil, bude jaderně anihilován. Proto na ni nikdo nezaútočí. Pozemní vojsko, námořnictvo, letectvo, námořní pěchota nejsou příliš třeba. A co se děje ve světě, není náš problém. To je paleokonzervativní doktrína.

Posílení obrany a ozbrojených sil je však projevem konzervativního realismu, protože bez realistických prostředků nelze dělat realistickou politiku. Nejzajímavější a nejpřekvapivější pak je, že Trump po zvolení prezidentem mnohé své sliby porušil a otočil v několika případech až o 180 stupňů – například nespěchá se zaváděním cel; koneckonců většina republikánů v Kongresu jsou stoupenci svobodného obchodu.

Postupná akceptace NATO

Více překvapilo, jak rychle se „spřátelil“ s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem; očekává od něho, že „zatlačí“ na Severní Koreu, čímž s ní vyřeší problém. To je málo pravděpodobné, protože odporný a nebezpečný severokorejský režim je v čínském zájmu – vedle něj se i ten čínský zdá humánní, a Čína získává páky na USA, Japonsko a Jižní Koreu tím, že může tvrdit: my ten režim krotíme a mírníme, bez našeho vlivu by byl nebezpečnější, proto si nás važte a příliš proti nám nevystupujte.

Dalším Trumpovým obratem byla jeho postupná akceptace NATO. Nejenže prohlásil, že NATO už není zbytečná, nýbrž naopak potřebná, ale ve svém projevu ve Varšavě počátkem července se jednoznačně přihlásil k článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Dalším Trumpovým obratem byla jeho postupná akceptace NATO. Nejenže prohlásil, že NATO už není zbytečná, nýbrž naopak potřebná, ale ve svém projevu ve Varšavě počátkem července se jednoznačně přihlásil k článku 5 Severoatlantické smlouvy. V podstatě plně podpořil americké bezpečnostní garance Evropě.

A rozhodnutím na začátku dubna zaútočit raketami na syrské letiště Bašára Asada zaskočil nejen Rusko, ale zklamal i paleokonzervativce, kteří jsou i proti jeho silné podpoře Izraele a tvrdé linii vůči Íránu. To všechno jsou projevy konzervativního realismu. Proč nastaly a kdo za ně „může“?

Stabilní, nebo chaotická?

Především jeho bezpečnostní tým. Ministr obrany generál Mattis a v pořadí druhý – poradce pro národní bezpečnost generál McMaster – jsou konzervativní realisté. Po vynuceném odchodu prvního bezpečnostního poradce, proruského paleokonzervativního generála Flynna po 25 dnech v postu, celý Trumpův bezpečnostní tým obsadili konzervativní realisté. Co lze čekat?

Nechá-li si Trump poradit od svých poradců a ministrů či od vedení republikánů v Kongresu, jeho zahraniční politika může být stabilní a úspěšná. Dá-li na své emoce a impulzy, bude chaotická.

Tvrdý postoj k Íránu, tedy podporu jak Saúdské Arábii a jejího angažmá v Jemenu, tak blokádě Kataru, protože tento sunnitský arabský emirát vede už delší dobu vstřícnou politiku ke geograficky velice blízkému, a tudíž pro něj nebezpečnému Íránu, za což se Saúdové rozhodli Katar potrestat. Také lze očekávat velice přátelský postoj k Izraeli, i když Trump zřejmě svůj slib přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma bude neustále odkládat – a nakonec asi nesplní.

Tato analýza však má jednu chybu – považuje Trumpa za racionálního, což není. Je mentálně nestabilní s temperamentem i sebeovládáním dítěte, impulsivní, zbrklý a především tweetováním poškozuje sám sebe. Způsob, jakým činí a oznamuje svá rozhodnutí, i ta dobrá, je nezodpovědně emocionální.

Předpokládat proto Trumpovu konzistentní zahraniční politiku není na místě. Může totiž, jako už několikrát učinil, opět otočit o 180 stupňů kdykoli a v jakékoli otázce. Nechá-li si poradit od svých poradců a ministrů, při jejichž výběru měl vcelku šťastnou ruku, či od vedení republikánů v Kongresu, jeho zahraniční politika může být stabilní a úspěšná. Dá-li na své emoce a impulzy, bude chaotická.

Odvolání Jeffa Sessionse

Prubířské kameny v blízké budoucnosti jsou dva. Pokud z malicherných důvodů odvolá svého ministra spravedlnosti Jeffa Sessionse, znepřátelí si republikány v Senátu. Sessions byl první republikánský zvolený politik, který Trumpa v kampani podpořil a Trump mu vděčí za mnohé.

Pokud Trump Sessionse odvolá, nastane válka s republikány v Senátu, kteří mu nejspíš příštího kandidáta na ministra spravedlnosti neschválí. To je první test Trumpovy racionality, či naopak emocionality.

Sessions byl tehdy senátorem, svými kolegy respektován díky osobní integritě. Pokud Trump Sessionse odvolá, nastane válka s republikány v Senátu, kteří mu nejspíš příštího kandidáta na ministra spravedlnosti neschválí. To je první test Trumpovy racionality, či naopak emocionality.

Druhý test se týká zahraniční a bezpečností politiky. Kongres schválil nové, přísnější sankce vůči Rusku s dodatkem, že ani prezident je nemůže sám zrušit, a byly schváleny velkou většinou. Republikány proto, že jako konzervativní realisté považují Rusko za hlavního geostrategického protivníka USA, a demokraty proto, že ačkoli byli vůči Rusku spíše holubicemi, tedy umírnění, po kampani 2016 a porážce Hillary Clintonové si myslí, že Rusko volby ovlivnilo v její neprospěch a ve prospěch Trumpa, a tudíž jsou nyní jedněmi z největších protiruských jestřábů.

Trump se zachoval racionálně, když zákon podepsal. Pokud by jej totiž vetoval, ocitl by se ve válce s Kongresem. Navíc vzhledem k většině, jež sankce schválila, by pravděpodobně Kongres jeho veto dvoutřetinově přehlasoval. Trump by neměl v Kongresu spojence, Demokratická strana by vůči němu byla hystericky nepřátelská a republikáni by proti němu otevřeně vystupovali.

Schulz versus Kaczyński a Orbán

Co z toho vyplývá pro Čechy a Evropany? Totéž co už za Obamy. USA ustupují ze světa, ale spojenectví s nimi stále platí. NATO a jeho bezpečnostní garance existují, nelze se však spoléhat na to, že USAbudou světovým četníkem, garantem mezinárodního řádu. Svět se stává chaotičtější a nebezpečnější.

Největším problémem současné Evropy jsou lidé, jako je Martin Schulz s jeho názory a mentalitou, nikoli Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán. Ti si totiž navzdory všem svým chybám uvědomují, že svět se stává drsnějším a nebezpečnějším, a proto se snaží pro přežití svých zemí udělat to, co považují za nejprozíravější.

V tomto ohledu má zásadní význam posílit vlastní, tedy českou a evropskou obranu. Dvě procenta HDP na obranu může být dokonce málo. A je vrcholně nezodpovědné, když například lídr německých sociálních demokratů a kandidát na kancléře Martin Schulz říká, že Německo ani ta dvě procenta na obranu dávat nebude.

Největším problémem současné Evropy jsou lidé, jako je Martin Schulz s jeho názory a mentalitou, nikoli Jarosław Kaczyński či Viktor Orbán. Ti si totiž navzdory všem svým chybám uvědomují, že svět se stává drsnějším a nebezpečnějším, a proto se snaží pro přežití svých zemí udělat to, co považují za nejprozíravější.

Maďarsko je malé a slabé, proto Orbán lavíruje mezi Ruskem a Německem. Polsko je regionální mocností, a proto buduje armádu, jež bude schopná případný ruský avanturismus odstrašit. Kaczyński a Orbán berou nebezpečnost situace vážně, Schulz a jemu podobní si libují v naivitě a iluzích. Přikloní se Česká republika na stranu naivity a iluzí, nebo reality a realismu?



Počet příspěvků: 1, poslední 14.8.2017 01:45 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Autor

Roman Joch

Roman Joch | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články