Americká politika nyní napětí na Blízkém východě spíš zvyšuje

Joost Hiltermann, nizozemský blízkovýchodní expert, v rozhovoru ukazuje kořeny současné nestability Blízkého východu především ve společenských změnách arabských států.

Kaddáfí padl. Kdo bude další?  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kaddáfí padl. Kdo bude další? | foto: Reuters
Kaddáfí padl. Kdo bude další?

Joost Hiltermann, nizozemský blízkovýchodní expert, v rozhovoru říká: „Arabové si uvědomují, že v době arabského jara snad poprvé v historii vzali věci do vlastních rukou. Vzepřeli se moci, dali najevo, co si přejí a nepřejí, což pro ně může být i do budoucna zásadním psychologickým přínosem.“

Joost Hiltermann, nizozemský blízkovýchodní expert.

ČESKÁ POZICE: Proč vidíme v poslední době na Blízkém východě tolik nestability, když byl tento region dlouhá desetiletí jedním z nejstabilnějších – říkali jsme nejvíce zkostnatělých – na světě?

HILTERMANN: Stručná odpověď zní, že arabské obyvatelstvo se najednou rozhodlo staré pořádky změnit. Tyto snahy ale mnohde nevyšly a vyústily ve zhroucení států a občanské války. Důležitá a složitá otázka je, proč tento pokus o změnu řádu nastal právě teď, po desítkách let jeho fungování.

Arabské obyvatelstvo se najednou rozhodlo staré pořádky změnit. Tyto snahy ale mnohde nevyšly a vyústily ve zhroucení států a občanské války. Důležitá a složitá otázka je, proč tento pokus o změnu řádu nastal právě teď, po desítkách let jeho fungování.

V mnoha zemích vypršela společenská smlouva mezi vedením státu a obyvatelstvem. Některé republiky například začaly nabírat rysy monarchií, když se prezidentský nebo vůdcovský úřad začal předávat z otce na syna. Kolem těchto vládnoucích rodinných klanů se pak začaly vytvářet neskutečně zkorumpované mocenské kliky.

U řadových obyvatel, kteří už tak neměli jednoduché životní podmínky, to vyvolávalo silný pocit nespravedlnosti. Pak už stačil jen dominový efekt spuštěný v prosinci 2010 událostmi v Tunisku a měli jsme takzvané arabské jaro.

ČESKÁ POZICE: Když monarchistické manýry v arabských republikách považujete za jeden ze spouštěčů revolty, proč se tato vlna v podstatě vyhnula monarchiím?

HILTERMANN: To jsou země, kde je obyvatelstvo vesměs srozuměno s tím, že se moc dynasticky dědí, proto tam protesty nebyly tak silné. Roli hraje i to, že klíčové monarchie mají obrovské příjmy z ropy, takže mohly své obyvatelstvo uplatit.

Saúdové si uvědomili, že pokud by se stejně jako republiky začaly hroutit i monarchie, i v jejich případě by mohl nastat dominový efekt a legitimita dědičných režimů by byla ta tam.

Nejbohatší je Saúdská Arábie, jež jako první v roce 2011 udělala to, že vyčlenila obrovské finanční injekce Jordánsku a Maroku, tedy dalším monarchiím, které však takové příjmy z ropy nemají. Saúdové si uvědomili, že pokud by se stejně jako republiky začaly hroutit i monarchie, i v jejich případě by mohl nastat dominový efekt a legitimita dědičných režimů by byla ta tam.

ČESKÁ POZICE: Vzhledem k neblahým dopadům arabského jara v řadě zemí se v západních médiích brzy ujal spíše pejorativní termín arabská zima. Souhlasíte s takovým souhrnně negativním hodnocením?

HILTERMANN: Velká část arabské společnosti je unavená, lidé jsou vyčerpaní ekonomicky i sociálně, v zemích, jako je Sýrie a Jemen, se k tomu přidávají vážné bezpečnostní těžkosti. Navzdory tomu bych byl velmi opatrný hodnotit tak zásadní historickou událost už dnes. Sami Arabové si uvědomují, že v době arabského jara snad poprvé v historii vzali věci do vlastních rukou. Vzepřeli se moci, dali najevo, co si přejí a nepřejí, což pro ně může být i do budoucna zásadním psychologickým přínosem.

Ani z hlediska vědy a historie nelze tak rozsáhlou událost hodnotit pouhých sedm let poté, co se stala. Teprve s odstupem několika desetiletí budeme schopni analyzovat arabské jaro s potřebným nadhledem a v kontextu mnohasetletého vývoje arabského světa.

ČESKÁ POZICE: Mohli nějak zásadně ovlivnit vývoj arabského jara vnější hráči, světové mocnosti?

Ani z hlediska vědy a historie nelze tak rozsáhlou událost hodnotit pouhých sedm let poté, co se stala. Teprve s odstupem několika desetiletí budeme schopni analyzovat arabské jaro s potřebným nadhledem a v kontextu mnohasetletého vývoje arabského světa.

HILTERMANN: Na to existují různé názory, které se někdy vyvracejí, jindy zase doplňují. Rusko například trvá na tom, že arabské jaro podnítili Američané, podobně jako barevné revoluce ve východní Evropě. Saúdové netvrdí, že ho USA rozdmýchaly, ale že udělaly málo proti jeho šíření, aby pomohly svým dlouholetým spojencům v regionu, jako byl například egyptský prezident Husní Mubárak. A pak jsou lidé, kteří tvrdí, že USA měly rázně zasáhnout ve prospěch protestujících.

Já se nicméně domnívám, že vnější hráči vývoj příliš ovlivnit nemohli. Povstání se rychle po sobě šířila z jedné země do druhé a nebyl žádný vlivný světový stát, který by měl administrativní a organizační schopnost promptně a na tolika místech efektivně reagovat. Takže zůstaneme-li u USA, i kdyby něco zásadního udělat chtěly, neměly na to kapacity. Mocnosti vždy reagovaly až zpětně a v omezené míře.

ČESKÁ POZICE: Česko má zkušenost se Sovětským svazem, takže i dnešní počínání Ruska na světové scéně včetně Blízkého východu je vnímáno velmi polarizovaně. Jak hodnotíte ruskou blízkovýchodní politiku?

HILTERMANN: Chápu, že Češi mohou být v této věci emočně angažovaní. Jsem ale Nizozemec, navíc musím tyto věci posuzovat z odstupu z profesních důvodů. Netroufám si tedy přítomnost Rusů v regionu hodnotit negativně ani pozitivně. Zkrátka tam jsou a je třeba analyzovat všechny souvislosti, jež jejich přítomnost má.

Vnější hráči vývoj příliš ovlivnit nemohli. Povstání se rychle po sobě šířila z jedné země do druhé a nebyl žádný vlivný světový stát, který by měl administrativní a organizační schopnost promptně a na tolika místech efektivně reagovat.

Nemyslím si, že se Rusové vrátili na Blízký východ, aby tam škodili, ale aby chránili své zájmy. Což se nevylučuje s možností, že tamní situaci zhoršují, ale to jejich cílem není. Například v Sýrii je jejich evidentním a neskrývaným cílem zabránit změně režimu provedené Američany, protože z ruské perspektivy všechny změny režimů více či méně podněcované či schvalované Američany, události na Ukrajině, barevné revoluce a podobně, by teoreticky mohly skončit revolucí v Moskvě. A takový trend se ruské vedení snaží zastavit.

Rusové vnímají jako zradu události v Libyi, kde NATO Moskvě tvrdilo, že chrání civilisty, ale nakonec přispělo ke svržení Muammara Kaddáfího, a proto nechtějí, aby se něco podobného opakovalo v Sýrii nebo jinde. Rusko stálo po arabském jaru za Bašárem Asadem politicky od roku 2011, ale vojensky se začalo ve velkém angažovat až na podzim 2015, když se ukázalo, že režim v Damašku je ohrožen, že mu sice pomáhají Íránci, ale opozice podporovaná Západem, Tureckem a arabskými monarchiemi v Perském zálivu je příliš silná.

Dnes si Rusové dobře uvědomují, že má-li se syrský režim udržet, musejí investovat do poválečné obnovy Sýrii a celkově ji stabilizovat – ne kvůli nějakým ideálům, ale protože je to v jejich strategickém zájmu. I proto se angažují také ve vyjednávání, jak tam omezit vojenskou přítomnost Íránu, o což je žádá Izrael.

ČESKÁ POZICE: Navzdory otřesům uvnitř arabských států v uplynulých letech je v arabském světě pořád slyšet hodně hlasité přesvědčení, že klíčovým problémem Blízkého východu je izraelsko-palestinský konflikt, vznik židovského státu na úkor arabské většiny v Palestině, osud palestinských uprchlíků a podobně. Opravdu hraje tato věc takovou stěžejní roli?

V Sýrii je evidentním a neskrývaným cílem Rusů zabránit změně režimu provedené Američany, protože z ruské perspektivy všechny změny režimů více či méně podněcované či schvalované Američany, události na Ukrajině, barevné revoluce a podobně, by teoreticky mohly skončit revolucí v Moskvě. A takový trend se ruské vedení snaží zastavit.

HILTERMANN: Myslím, že ji nelze posuzovat odděleně od dalších problematických bodů blízkovýchodní historie. Před sto lety Francie a Británie na troskách Osmanské říše uměle vytvořily několik nových států se spornou legitimitou, do nichž rozdělily arabské obyvatelstvo. Další fází rozdělování Arabů vnějšími silami pak bylo vytvoření Izraele v roce 1948, jež však nastalo na půdorysu Balfourovy deklarace už z roku 1917.

K nestabilitě Blízkého východu ale přispívají i další fenomény, jako je pnutí mezi šíity a sunnity. Navzdory tomu si myslím, že narativ o klíčové úloze izraelsko-palestinského konfliktu hned tak nevymizí, protože se dotýká jednak otázky legitimity arabských států, jednak vnějších zásahů do regionu.

Dnes třeba leckdo argumentuje, že se Saúdská Arábie sbližuje s Izraelem, protože čelí společnému rivalovi Íránu. Na to ale můžete slyšet námitku, že momentálně to je tak, že kvůli saúdsko-íránskému pnutí existuje jakási spojenecká vazba mezi Izraelem a Rijádem, ale je to krátkodobá, účelová záležitost, protože i pro Saúdy je hlavním a dlouhodobým problémem Izrael coby západní projekt sloužící k rozklížení arabského světa a Blízkého východu obecně.

ČESKÁ POZICE: Zmínil jste šíitsko-sunnitské třenice. Jak se staly součástí blízkovýchodní politiky?

K nestabilitě Blízkého východu přispívají i fenomény, jako je pnutí mezi šíity a sunnity. Navzdory tomu narativ o klíčové úloze izraelsko-palestinského konfliktu hned tak nevymizí, protože se dotýká jednak otázky legitimity arabských států, jednak vnějších zásahů do regionu.

HILTERMANN: Musíme se vrátit ke dvěma událostem roku 1979. Jednak k revoluci v Íránu, která svrhla prozápadní režim šáha Mohammada Rezy Pahlavího a vynesla do čela státu šíitské duchovní, jednak k poněkud opomíjené události z listopadu téhož roku, kdy Velkou mešitu v Mekce obsadili sunnitští radikálové a zajali stovky rukojmích, čímž vyvolali třítýdenní bezpečnostní krizi.

Nakonec sice byli vojensky rozdrceni, ale ve výsledku se i saúdskoarabský stát nábožensky zradikalizoval, aby takříkajíc vzal vítr z plachet dalším radikálům v zemi. Paralelně s tím se začaly postupně vyhrocovat vztahy mezi Saúdy, pasujícími se do role ochránce sunnitských zájmů, a šíitskou teokracií v Íránu.

Téma šíitsko-sunnitského sporu se od té doby postupně objevilo v řadě konfliktů. Současně ale můžeme vidět, jak se tato sektářská karta obyčejným lidem stále více zajídá. Nechtějí ji rozehrávat, protože rozbíjí provázané a smíšené komunity a společnosti, jichž byli dlouhá léta součástí.

Šíitsko-sunnitský spor není náboženskou otázkou, ale politickým projektem, který používají politici k politickým cílům. Stačí se podívat, jak skvěle vycházel šíitský Írán s Egyptem, když mu po arabském jaru rok vládlo Muslimské bratrstvo. Íránským vůdcům nijak nevadilo, že je to sunnitská organizace.

Šíitsko-sunnitský spor totiž není náboženskou otázkou, ale politickým projektem, který používají politici k politickým cílům. Stačí se podívat, jak skvěle vycházel šíitský Írán s Egyptem, když mu po arabském jaru rok vládlo Muslimské bratrstvo. Íránským vůdcům nijak nevadilo, že je to sunnitská organizace – pro Teherán bylo důležité, že se hlásí k parlamentní demokracii, což je protipól arabských monarchií, které jsou navázané na USA a nyní koketují s Izraelem.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že mezi Íránem a Izraelem reálně hrozí otevřený konflikt?

HILTERMANN: Ano, musíme být velmi opatrní. Obě strany v uplynulých letech uskutečnily několik velmi provokativních akcí, ať už jde o bojiště v Sýrii, vraždy jaderných vědců v Íránu nebo průniky do izraelského vzdušného prostoru. Jakýkoli takový incident může být spouštěčem něčeho mnohem většího.

Naštěstí ale vidíme snahy situaci uklidnit, jak už jsem zmínil v případě Rusů. Například na libanonsko-izraelské hranici panoval od poslední války v roce 2006 klid založený na vzájemné odstrašující síle Izraele a Hizballáhu, za nímž stojí Írán. Otevřením syrské války se ale tato rovnováha změnila, protože dnes Hizballáh působí i na tomto území, takže i tady vidíme ruskou snahu nedopustit, aby se konflikt znovu rozhořel.

ČESKÁ POZICE: Zformulují USA nakonec nějakou jasnou blízkovýchodní politiku, která přispěje k uklidnění situace v regionu?

Íránci teď jen vyčkávají, jestli Trump zůstane prezidentem i další funkční období, anebo za dva roky z Bílého domu zase odejde. Íránci už mnohokrát prokázali velkou trpělivost a strategické uvažování a tím, že nyní stále bazírují na platnosti mezinárodní jaderné dohody a drží v této pozici i Rusy, Čínu a evropské mocnosti, znovu tento přístup prokazují. Vyčkávají a mezitím promýšlejí další kroky.

HILTERMANN: V tuto chvíli americká politika napětí spíš zvyšuje, ať už jde o květnové odstoupení od íránské jaderné dohody nebo některé výroky přicházející z týmu prezidenta Trumpa i od něho samotného. Mezi Trumpovými lidmi je ale mnoho dlouhodobě uvažujících diplomatů a expertů, kteří se zjevně s proměnlivým počínáním prezidenta neztotožňují.

Všechno toto dění bedlivě sledují i v Teheránu a Íránci teď jen vyčkávají, jestli Trump zůstane prezidentem i další funkční období, anebo za dva roky z Bílého domu zase odejde. Íránci už mnohokrát prokázali velkou trpělivost a strategické uvažování a tím, že nyní stále bazírují na platnosti mezinárodní jaderné dohody a drží v této pozici i Rusy, Čínu a evropské mocnosti, znovu tento přístup prokazují. Vyčkávají a mezitím promýšlejí další kroky.

Joost Hiltermann (61)

  • Nizozemský expert na Blízký východ.
  • Na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz získal doktorát ze sociologie (1988), na Johns Hopkins School vystudoval mezinárodní vztahy (1980).
  • Ředitel blízkovýchodního programu výzkumné organizace International Crisis Group sídlící v Bruselu, v letech 2013 až 2014 provozní ředitel celé organizace.
  • V dosavadní kariéře se soustřeďoval na Blízký východ, jen v letech 1994 až 2002 vedl zbrojní program lidskoprávní organizace Human Rights Watch.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.