Americká náboženská scéna jako ZOO

Občas je třeba, aby někdo nesofistikovaný sdělil pravdu, kterou ti „chytří“ nevidí, nebo vidí, ale bojí se říct, že „král je nahý!“ Škoda, že Putnovu hezkou, poetickou a čtivou knihu v závěru poznamenala laciná a pohrdavá fobie vůči dvěma americkým náboženským skupinám – ortodoxním katolíkům a evangelikálům a „křesťanské pravici“.

Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké religiozity | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké religiozity | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Martin C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké religiozity | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Kniha českého literárního historika a kritika Martina Putny Obrazy z kulturních dějin americké religiozity mapuje americkou religiozitu a jednotlivé denominace či duchovní směry. Občas, zejména v jejím závěru, Putna zavítá do politiky, ale primárně jde o dílo religionistické a kunsthistorické.

Putna v úvodu uvádí, že americká společnost je religióznější než česká, a konstatuje: „Pro novodobou českou společnost je důležité porozumět tomu, co je v americké religiozitě hlubší a složitější.“ Tato věta mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl si knihu přečíst. Myslím si totiž totéž – pro Evropany je důležité pochopit americkou religiozitu, mají-li mít vůbec šanci pochopit Ameriku.

USA jsou na rozdíl od Evropy religióznější a existuje v nich i větší nedůvěra ke státním institucím. Nepochopí-li Evropané tyto skutečnosti a jejich příčiny, pak ani Ameriku. Byl jsem proto zvědavý, jak Putna vysvětlí českému čtenáři americkou religiozitu, aby mohli lépe pochopit Ameriku.

Možná jsem očekával, co nebylo Putnovým záměrem, každopádně toto mé očekávání nesplnil. Český čtenář, který o Americe informovaný není, ani ji „nechápe“, sice bude po přečtení knihy o USA informovanější, nikoli však moudřejší, pokud jde o jejich pochopení.

Velkorysost a empatie

Putna svou knihu založil na kulturních obrazech a pojednáních o náboženských skupinách, proudech a denominacích v americké historii i současnosti. Po úvodu následuje 18 obrazů – puritánů, anglicky mluvících katolíků, židů, kvakerů, čarodějnic, evangelikálů a protestantských fundamentalistů, španělsky mluvících katolíků, černošských náboženských proudů, episkopálních anglikánů, šejkrů, osvícenských zednářů, mormonů, unitářů, sekulárních obchodníků s „duchovnem“, indiánských náboženských představ, amerického katolicismu ve 20. století, buddhistů a beatniků a konečně takzvané křesťanská pravice.

Obrazy jsou kromě šestnáctého a osmnáctého napsané velkoryse, s nadhledem a empatií, nezřídka dokonce jímavě a poeticky

Závěr knihy tvoří úvaha o americké náboženské scéně v současnosti a hledání jejího středu. Obrazy jsou kromě šestnáctého a osmnáctého napsané velkoryse, s nadhledem a empatií, nezřídka dokonce jímavě a poeticky. Kromě těchto dvou obrazů se Putna snažil chápat a interpretovat jejich obsah pozitivně a jako obohacení Ameriky, což nechybně byly.

Obzvlášť jsem vděčný za obraz španělsky mluvících katolíků pronikajících na jihozápad dnešních USA z Mexika, o ostatních náboženských skupinách jsem věděl víceméně vše, co Putna uvádí. O tom, jak španělsky mluvící katoličtí misionáři pomáhali Indiánům, téměř nic. V čem tedy spočívá moje kritika?

Neochota hodnotit

Za prvé to je metodologie. Putna skládá mozaiku, aniž by hodnotil kvalitu jednotlivých oblázků. Všechny kapitoly jsou stejně dlouhé, čímž je deformovaná religiozita a vliv denominací či duchovních proudů na americký život. Putna věnuje episkopální církvi stejně jako čarodějnicím jednu kapitolu, což je absurdní. A marginálním šejkrům dává stejný prostor jako nemarginálním židům, čímž také deformuje realitu.

„Rovnostářství“ pro náboženské proudy či skupiny pramení z Putnovy neochoty vynášet kvalitativní či hodnotové soudy o jejich významu či absurditě

Nejvíce mě zklamala právě kapitola o židech – pouze jedna není adekvátní, katolíci i protestanti jich mají několik. Především mě zajímalo, jak Putna pojedná nejzajímavější otázky týkající se židů v USA: jak ve společnosti, v níž se americký stát na rozdíl od těch evropských nikdy perzekuce židů nedopustil, vnímají většinové křesťany? Představují pro ně ohrožení, jež může vést k netoleranci a perzekucím jako v evropských dějinách? Či jsou jejich nejlepší spojenci? A jak je tomu v rámci samotného judaismu? Tyto otázky si však Putna neklade.

Obávám se, že „rovnostářství“ pro náboženské proudy či skupiny – všem stejný prostor – pramení z Putnovy neochoty vynášet kvalitativní či hodnotové soudy o jejich významu či absurditě, což může být ošidné, ale bez nich není obraz americké náboženské scény vyvážený. A proto pro čtenáře, který o ní nic neví, a tato Putnova kniha je první, jež ho s ní seznamuje, značně zkreslený.

Teistická hypotéza

Putna americkou náboženskou scénu představuje jako ZOO s různými zajímavými zvířaty, přičemž přechází od jednoho k druhému, jež až na dvě zmíněné výjimky pohladí a řekne: „To je ale roztomilé zvířátko!“ Putnův zoologicko-taxonomický přístup snad potěší religionisty a kunsthistoriky, ale nevěřícího Evropana neposune k pochopení Ameriky a její religiozity ani o kousek. Především se vyhýbá otázkám o substanci náboženské pravdy – jednotlivá náboženství jsou zajímavými exoty, a proto si je popišme. Může ale ten, kdo tento popis čte, pochopit náboženskou motivaci věřícího a důvody k ní?

Základem pro pochopení větší religiozity v USA než v Evropě je vzít vážně teistickou hypotézu

Základem pro pochopení větší religiozity v USA než v Evropě je vzít vážně teistickou hypotézu. Ukázat, že je racionální a že člověk možná není jen materiálním, ale i materiálně-intelektuálním, a tudíž duchovním stvořením, a že jde o pravděpodobnější alternativu – posmrtná existence vědomí („duše“) je nejen možná, ale i racionální. A také ukázat oprávněnost teistické hypotézy, protože až poté ateistický či agnostický Evropan může začít chápat teistického Američana a porozumět Americe. To ale Putna nečiní, což je moje druhá kritika.

Tato teistická hypotéza má i společenské a politické důsledky. Víte-li (věříte-li), že život nekončí na tomto světě a jeho cíl je věčný, pak je role státu instrumentální, a nikoli nejdůležitější. Nejde tedy o to, aby stát v průběhu života zajistil člověku co nejvíce statků, aby si jich užil, pokud žije, neboť po smrti už nebude nic. Stát, byť instrumentální, ale za určitých okolností může a má činit rozhodnutí transcendentního dopadu a založená na transcendentních důvodech dobra a zla, které se vztahují k osudu člověka mimo tento svět, a nejen k jeho blahu pozemskému.

Katoličtí neokonzervativci

Tím se dostávám k třetímu bodu své kritiky. Zatímco v 16 z 18 obrazů Putna jako by říkal „to jsi ale roztomilé zvířátko!“ a pohladil ho po kožíšku, ve zbylých dvou ho tato velkorysost opouští a prohlašuje: „Fuj, ty jsi ale ošklivé, zlobivé zvíře!“ V 16. obrazu věnovaném katolickým reformátorům a „restaurátorům“ ve 20. století Putna sympatizuje s reformátory, jako je katolická sociální aktivistka Dorothy Dayová.

Putna není vstřícný ke katolickým neokonzervativcům, kteří prý usilovali o restauraci amerického katolicismu před Druhý vatikánský koncil

Ta zaslouží obdiv, ale stejně vstřícný Putna není k restaurátorům, kteří prý usilovali o restauraci amerického katolicismu před Druhý vatikánský koncil – například katoličtí neokonzervativci, jako je zesnulý Richard John Neuhaus, Michael Novak či George Weigel. Ti „za svého patrona pokládají Jana Pavla II… Když v roku 2005 kardinál Ratzinger, hlavní vatikánský hybatel antireformních opatření a umlčovatel proreformních teologů, nastoupil po Janu Pavlu II. do papežského úřadu, vnímali to restauračně-konzervativní autoři jako zpečetění svého vítězství“.

Putna sice připouští, že „tito neokonzervativní intelektuálové nejsou žádní ignorantští ‚tmáři‘“, ale „znějí jásotem nad triumfem restaurační linie Jana Pavla II. a kardinála Ratzingera, nyní Benedikta XVI.“ Putnovým faulem však je jejich označení v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem za „restaurátory“.

Nepochopení

Restaurace je snaha o návrat, o nastolení původního stavu (například stoupenci bourbonské restaurace ve Francii po roce 1814 usilovali o návrat k politickému systému před rokem 1789). Jan Pavel II., Benedikt XVI., Neuhaus, Novak ani Weigel však nikdy neusilovali a neusilují o návrat před Druhý vatikánský koncil, protože nejsou lefébvristé.

Naopak, všichni byli či jsou stoupenci tohoto koncilu, ale zároveň trvají na katolické koherenci a ortodoxii. Jejich pozice je vlastně středová – dle ní existuje katolická ortodoxie, – její popírání není katolické, ale heterodoxní. Je však třeba si uvědomit, že se tato ortodoxie vztahuje jen na otázky víry a mravů.

„Reformní katolíci“ nechápou, že na politické, ekonomické či společenské otázky lze mít různé názory, aniž by byly nekatolické

Katolíci mohou mít různé, ba až opačné názory například na zahraniční či sociální politiku, a spousta režimů je s katolicismem kompatibilní – monarchie, demokracie, diktatura, vláda islámského krále v Jordánsku. Nekompatibilní s ním však jsou režimy totalitní, tedy komunistický, nacistický či islamistický.

Pokud jde o otázky víry a mravů, pak kladný postoj k potratům není „reformně katolický“, ale protikatolický. Nelze ani očekávat kladný názor na umělou antikoncepci či na homosexualitu – maximálně možné je mírnější hodnocení jejich závažnosti, nikdy však plná morální akceptace.

„Reformní katolíci“ však nechápou, že na praktické politické, ekonomické či společenské otázky lze mít různé názory, aniž by byly nekatolické, zatímco v případě mravoučných či věroučných odmítání katolické pozice není reformním katolicismem, nýbrž jejím opuštěním. Nechápe to ani Putna, jinak by stoupence ortodoxie jen proto, že jimi jsou, neoznačoval za „restaurátory“ katolicismu před Druhý vatikánský koncil.

Naivita

Pokud Putnu při pojednání o ortodoxních katolících po tomto koncilu opustila velkorysost, ke konzervativním evangelikálům a „křesťanské pravicí“ projevuje v 18. obrazu otevřenou nenávist. Vadí mu, že jsou proti homosexualitě, homosexuálním sňatkům i potratům a pro trest smrti.

Všechny tyto postoje však zastával i Tomáš G. Masaryk. Ten by se svými tehdejšími názory byl v dnešní Americe jednoznačně příslušníkem „křesťanské pravice“, z čehož vyplývá její přehnaná démonizace. Masaryk navíc svůj program shrnul do hesla „Ježíš, nikoli César“, což je brilantně stručná a výstižná definice „křesťanské pravice“, kterou mu její američtí představitelé, jako je Jerry Falwell či Pat Robertson, mohou jen závidět.

Evangelikálové a „křesťanská pravice“ bývají naivní a občas svou snahu vtělit moralismus do zákonů přehánějí, ale to neznamená, že nemívají pravdu

Putnovi je také u „křesťanské pravice“ odporná její obrana práva vlastnit zbraně, což se však děje i ve Švýcarsku. Navíc jí vytýká, že výrazně podporovala exprezidenta George W. Bushe a válku v Iráku: „Neboť válka s islámem je přece ‚svatá válka‘, válka Ameriky-křesťanstva se Satanem.“

Zřejmě si nevšiml, že Bush neustále opakoval, že „islám je náboženstvím míru“ a že nebojuje proti němu, ale „terorismu“. Řečeno jinak, Putna evangelikálům a „křesťanské pravici“ vytýká primitivismus a manicheismus – vnímání světa či politiky jako boje dobra a zla.

Evangelikálové a „křesťanská pravice“ bývají naivní a občas svou snahu vtělit moralismus do zákonů přehánějí – například prosazení prohibice byl omyl –, ale to neznamená, že nemívají pravdu. Evangelikálové William Wilberforce v Británii či Harriet Beecher Stowe v severní Americe si uvědomili nespravedlnost otrokářství a velmi se zasloužili o jeho zrušení.

Vděčnost

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století většina sofistikovaných „vzdělanců“ tvrdila, že Sovětský svaz (SSSR) přetrvá mnoho desetiletí, a proto bychom se s ním měli smířit, a ty na východ od Železné opony odepsat. Obávali se totiž atomové války, a proto požadovali koexistenci a ústupky vůči SSSR. Američtí evangelikálové kromě jiných řekli, že politiku vůči říši zla nelze založit na strachu a že člověk musí dělat to, co je správné, bez ohledu na důsledky.

Tehdejší americký prezident Ronald Reagan sice nebyl evangelikál, ale zastával podobný názor, a proto ho evangelikálové volili, přičemž představovali třetinu jeho voličů. Bez nich by nikdy nebyl zvolen. Tudíž kdyby nebyli evangelikální voliči, nebyl by Reagan prezidentem. A pokud by jím nebyl, nepadl by Sovětský svaz. A kdyby nezkolaboval SSSR, neměli bychom svobodu.

Putna by si měl uvědomit, že za svou dnešní svobodu vděčí i americkým evangelikálním voličům, které odsuzuje

Putna by si měl uvědomit, že za svou dnešní svobodu vděčí i americkým evangelikálním voličům, které odsuzuje. Trochu vděčnosti a velkorysosti vůči nim, když už s nimi nesouhlasí, by bylo namístě.

Putna psal knihu na konci Bushova či na začátku Obamova prezidentování, kdy se zdálo, že Bushova politika na Blízkém východě byla katastrofa a její podpora evangelikály fanatismem. Po šesti letech však je zřejmé, že Bush zanechal Irák stabilizovaný – s americkou vojenskou přítomností, a nikoli nepřátelskou vládou.

Obama ve své „svaté“ válce proti všemu bushovskému neprozíravě, z ideologických důvodů a zaslepeně stáhl americké jednotky z Iráku předčasně, čímž vzniklo vakuum, jež vyplnil Islámský stát. Ten zotročuje ženy, dělá z nich sexuální otrokyně, vraždí jezídy a křesťany, pohřbívá za živa děti, kamenuje lidi, z vysokých věží shazuje homosexuály, zajatcům uřezává hlavy, polévá v kleci hořlavinou a upaluje za živa, přičemž vše natáčí a na internetu „sdílí“ s celým světem.

Evangelikálové vs. evropští profesoři

Kdo nyní vypadá jako odpovědný a vyzrálý a kdo jako ideologicky zaslepený, pokud jde o činnost, či nečinnost na Blízkém východě? Je stále názor americké evangelikální „křesťanské pravice“ na islamisty coby zlo naivní? Nebo jsou naivní tváří v tvář Islámskému státu a tomu, co páchá, ti, jako je Putna, kteří se tomuto názoru „křesťanské pravice“ vysmívali, přičemž se ukázal přesný, prorocký a prozíravý?

Pokud bych si měl vybrat mezi americkými evangelikály a evropskými profesory, spíše bych svůj osud spojil s těmi prvními

Občas je třeba, aby někdo nesofistikovaný sdělil pravdu, kterou „chytří“ nevidí, nebo vidí, ale bojí se říct, že „král je nahý!“ Stává se, že dítě má větší smysl pro spravedlnost než dospělý. A občas jednoduší američtí evangelikálové vidí mravní pravdu o zlu islamismu – stejně jako jejich předkové o zlu otrokářství a otcové o zlu komunismu – jasněji než nějaký cynický a světaznalý evropský profesor, který si z nich utahuje, vysmívá se jim, pohrdá jimi a nenávidí je.

Pokud bych si měl vybrat mezi americkými evangelikály a evropskými profesory, spíše bych svůj osud spojil s těmi prvními. Občas se mohou mýlit a ti druzí mít pravdu, ale vsadil bych se, že sub specie aeternitatis ti první budou mít vícekrát pravdu. Škoda, že Putnovu hezkou, poetickou a čtivou knihu v závěru poznamenala laciná a pohrdavá fobie vůči dvěma americkým náboženským skupinám.

Obrazy z kulturních dějin americké religiozity

AUTOR: Martin C. Putna

VYDAL: Vyšehrad 2010

ROZSAH: 336 stran