Američané ztratili svobodu smát se etnickým vtipům

Kniha amerického humoristy, satirika a novináře P. J. O’Rourkeho, která byla poprvé zveřejněna téměř před 30 lety, by v dnešních USA s jejich politickou korektností už asi vyjít nemohla.

Roman Joch 21.10.2015
P. J. O’Rourke, Holidays in Hell | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy P. J. O’Rourke, Holidays in Hell | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
P. J. O’Rourke, Holidays in Hell

P. J. O’Rourke je americký humorista – možná jeden z nejvtipnějších –, satirik a novinář. Z levicového hippie v sedmdesátých letech se stal pravicový libertarián, který nedůvěřuje státu a politikům, respektive konzervativní libertarián, jenž na rozdíl od stoupenců republikánského politika Rona Paula není dogmatickým izolacionistou, ani se nedomnívá, že za všechno zlo na světě může americká zahraniční politika.

V sedmdesátých letech byl P. J. O’Rourke redaktorem legendárního humoristického časopisu National Lampoon, v osmdesátých letech i později spolupracoval především s americkým čtrnáctideníkem Rolling Stone.

Nejslavnějšími knihami, bestsellery, P. J. O’Rourkeko jsou Parliament of Whores: A Lone Humorist Attempts to Explain the Entire U.S. Government (Parlament kurev. Osamocené humoristické pokusy vysvětlit celistvě americkou vládu) o americké politice a politicích a Give War a Chance: Eyewitness Accounts of Mankind’s Struggle Against Tyranny, Injustice and Alcohol-Free Beer (Dejte válce šanci. Očitý svědek uvažuje o boji lidstva proti tyranii, nespravedlnosti a nealkoholickému pivu) – postřehy „válečného zpravodaje“ z první války v Perském zálivu v roce 1991proti Iráku za Saddáma Husajna.

Ponaučení z cest

Stejně dobře napsaná jako zmíněné dvě, ale méně známá je P. J. O’Rourkeho kniha Holidays in Hell (Prázdniny v pekle), sbírka „reportáží“ z nebezpečných konfliktů, válek a nepokojů na Zemi v osmdesátých letech. Toto období bylo prvním desetiletím, které si celé pamatuji, a tudíž to, co P. J. O’Rourke popisuje, ve mně vyvolává vzpomínky na zprávy ze zahraničí z mého dětství a mládí.

P. J. O’Rourke vypráví o strašných věcech vtipně a humorně, přičemž jeho vyprávění neztrácí úroveň a dobrý vkus

Navíc se současný svět se stále více podobá osmdesátým letům – poslednímu desetiletí před nástupem relativně klidného období po studené válce –, jen s tím rozdílem, že mu chybí tehdejší americký prezident Ronald Reagan (1911–2004), který by jej v podstatě dal do pořádku. P. J. O’Rourke vypráví o strašných věcech vtipně a humorně, přičemž jeho vyprávění neztrácí úroveň a dobrý vkus. A v úvodu shrnuje své ponaučení z cest:

„Civilizace je ohromným zlepšením vůči jejímu nedostatku. Žádný rozumný člověk, který se podíval do (komunistického) východního bloku, nemůže souhlasit s barbarstvím levice. A každý student-anarchista by měl strávit hodinu v Bejrútu. Takzvaná západní civilizace praktikovaná v polovině Evropy, části Asie a na několika místech Severní Ameriky je lepší než cokoli dostupného.

Západní civilizace poskytuje nejen trochu života, doušek svobody a občasné hledání štěstí, ale je i jedinou, která se kdy o to pokusila. Naše civilizace je první v dějinách, jež ukázala alespoň nějaký zájem o průměrné, nevýznamné, nepříliš doporučeníhodné lidi, jako jsme my sami. Jsme blázni, když nebráníme svou civilizaci.

Staří Římané také mohli říct: ‚Ach, germánské kmeny mají oprávněné nacionalistické a kulturní požadavky. Stáhněme legie z Rýnu, předejme naše rozepře multilaterální mírové konferenci pod předsednictvím Parthské říše a založme Program vandalských studií na akademii v Aténách.‘

Naše civilizace je první v dějinách, jež ukázala alespoň nějaký zájem o průměrné, nevýznamné, nepříliš doporučeníhodné lidi, jako jsme my sami. Jsme blázni, když nebráníme svou civilizaci.

Šířit civilizaci, dokonce i zbraněmi, není tou nejhorší věcí na světě. Války budou existovat stejně dlouho jako potravinový řetězec... Raději se učme vést války natolik slušně, jak je možné, a natolik mírně, jak je nezbytné. Potíže (na mnoha místech světa) mají být zastaveny vojenskou intervencí civilizovaných zemí, což je samozřejmě neodstraní.

Potíže jsou zábavné. Vždy bude zábavnější poflakovat se po horách se zbraní a spát s ideologií posedlými univerzitními studentkami než strávit život (prací s pluhem) za vodním buvolem či hnitím ve slumu.

Koneckonců všichni lidé jsou stejní. Neexistuje nic jako rasa a téměř ani nic jako etnická skupina... Lidé jsou stejní, jen okolnosti, v nichž žijí, se nesmírně liší. Potíže nepřicházejí od šikmookých žluťasů, židáků, negrů, ruďochů či bílých kapitalistických prasat, ale z lidského srdce.“

Libanon Jižní Korea, Panama a Polsko

P. J. O’Rourke postupně vede do Libanonu uprostřed občanské války všech proti všem, do Jižní Koreje na násilné demonstrace studentů proti policii po prvních demokratických volbách v roce 1987, v nichž zvítězil kandidát dosavadní vojenské pravicové diktatury, protože oba lídři demokratické opozice se nedohodli, kdo z nich má být kandidátem, tudíž kandidovali oba a demokratické hlasy rozštěpili. P. J. O’Rourke také popisuje korejské jídlo kimči, kyselé zelí s česnekem a čili, a jaký dech, krkání a pšouky vyvolává.

V kapitole o svém pobytu v komunistické Varšavě popisuje P. J. O’Rourke její nudu a šeď

Poté se věnuje Panamě za diktátora Manuela Noriegy, jenž po americké invazi v prosinci 1989 byl a dodnes zůstává klientem vězeňských cel v USA, Francii a v Panamě, a demonstracím proti němu. Obě strany patřily k pravici – proti diktátorovi demonstrovali bohatí, vzdělaní a movití a podporovala ho nižší střední třída, jež žádnou demokracii a lidská práva nechtěla, tedy střet pravice elitářské s populistickou.

Následuje esej, jak jezdit a řídit auto ve třetím světě – stručně řečeno, ať děláte cokoli, skončí to špatně. V kapitole o svém pobytu v komunistické Varšavě popisuje P. J. O’Rourke její nudu a šeď. A také uvádí několik polských vtipů o komunismu z této doby.

Dvě americká pekla

Reportáže P. J. O’Rourkeho jsou nejen ze zahraničí, ale i z USA. Nikoli nadarmo se kniha jmenuje Prázdniny v pekle. Prvním americkým peklem byl pro P. J. O’Rourkeho zábavní park, který vybudovali fundamentalističtí kazatelé pro své ovečky a jejž navštívil s přítelkyní. Pohled na kýče a lidi v něm vyvolal v P. J. O’Rourkem dojem, že manželský pár kazatelů musí pracovat „pro druhou stranu (Satana)“. Poté, co P. J. O’Rourke se svou přítelkyní park opustili, se natolik opili, že tři dny zůstali v posteli.

Filipíny po pádu diktátora Ferdinanda Marcose v roce 1986 nejsou podle P. J. O’Rourkeho ničím dramatickým. V Salvadoru vás pro změnu zabijí buď pravicové eskadry smrti, anebo levicové guerilly. Ty vraždí policisty a humanistické liberální lidumily, kteří pomáhají chudým, eskadry smrti zase „levičáky“, za něž považují každého od severokorejského komunistického vůdce Kim Ir-sena (1912–1994) až po ministry Reaganovy vlády.

Prvním americkým peklem byl pro P. J. O’Rourkeho zábavní park, který vybudovali fundamentalističtí kazatelé pro své ovečky a jejž navštívil s přítelkyní

Druhým peklem v USA po fundamentalistickém „zábavním“ parku je pro P. J. O’Rourkeho Harvardova univerzita, jež v důsledku svého snobismu nepozvala tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana k projevu na oslavě 350. výročí jejího založení v roce 1986, aby mu nemusela udělit čestný doktorát. (V roce 1936 při 300. výročí založení Harvardovy univerzity projev přednesl prezident Franklin D. Roosevelt a obdržel čestný doktorát a v roce 1886 při oslavě 250. výročí totéž prezident Grover Cleveland.)

Místo Reagana pak Harvardova univerzita pozvala k hlavnímu projevu britského prince Charlese. P. J. O’Rourke sarkasticky píše, že někoho, kdo „ztělesňuje demokratického ducha, intelektuální výtečnost a americký étos“. Charles byl na rozdíl od Harvardovy univerzity třída a prohlásil: „K takto početnému shromáždění jsem nemluvil od roku 1980, kdy jsem promluvil k 40 tisícům chovatelům buvolů v Gudžarátu v Indii.“

Nejzajímavější kapitola

Zřejmě nejzajímavější kapitolou je ta, v níž P. J. O’Rourke popisuje svou návštěvu Jihoafrické republiky několik let před koncem apartheidu v roce 1989. Mimo jiné v ní píše:

„Ať už jedete ve světě kamkoli, někdo znásilňuje ženy, vyhání etnické Číňany, zotročuje primitivní kmeny, střílí komunisty, perzekvuje Židy, unáší Američany, upaluje Sikhy, nepřijímá katolíky do prestižních klubů, loví sedláky z helikoptér automatickými zbraněmi. Svět je založen na té nejhroznější diskriminaci.

Zřejmě nejzajímavější kapitolou je ta, v níž P. J. O’Rourke popisuje svou návštěvu Jihoafrické republiky několik let před koncem apartheidu v roce 1989

Problém s (bílými) Jihoafričany spočívá v tom, že to přiznávají. Neříkají stejně jako Francouzi, že ‚Alžířané mají zákonné právo žít v šestnáctém arrondissementu, ale nemůžou si to dovolit‘. Neříkají stejně jako Izraelci, že ‚Arabové mají zákonné právo žít v Západním Jeruzalémě, ale obávají se‘. Neříkají stejně jako Američané, že ‚Indiáni mají zákonné právo žít ve státě Ohio, ale, ehm, všechny jsme je zabili‘.

Jihoafričané prostě řeknou: ,Polibte si.‘ Myslím, že je to dokonce napsáno v jejich ústavě: ‚Článek IV. Polibte si. Jsme bigotní.‘ Proto je nenávidíme. A pobouřeně budeme organizovat demonstrace a bojkoty, dokud se nenaučí chovat slušně a lhát jako běžní běloši.“

Jihoafrická republika

P. J. O’Rourke v Jihoafrické republice zjistil, že bílí Jihoafričané hodně – i na jeho poměry – pijí, přičemž většina z nich odmítá apartheid a přemýšlí, jak se jej zbavit. Proto navrhne, aby si pozvali na party svého černošského kolegu, byznysmena, s čímž nadšeně souhlasí. Party se zúčastní tři bělošské páry a jeden černošský a P. J. O’Rourke a vedou skvělou diskusi.

Ve druhé polovině osmdesátých let to v Jihoafrické republice vypadalo nadějně – zdálo se, že přechod od apartheidu může dopadnout dobře. Dnes víme, že se to úplně nestalo.

První polovina účastníků prosazuje všeobecné volební právo, druhá majetkový census bez ohledu na rasu, což je i názor černošského byznysmena. Běloši jsou nadšení a dva bělošské páry říkají, že musejí i u sebe doma pozvat na návštěvu své černošské kolegy ze střední třídy. P. J. O’Rourke si uvědomí, že to nikdy předtím neudělali, až nyní na jeho podnět.

Všichni běloši však nejsou stejně vstřícní. Na jedné párty stará bílá búrská žena – natolik ošklivá, že musela být ošklivá, už když byla mladá – nechápe, jak někteří bílí muži mohou spát s černoškami, protože jsou všechny ošklivé. A říká to ve chvíli, kdy drinky servíruje nádherné, dle P. J. O’Rourkeho neskutečně nádherné černošské děvče.

Ve druhé polovině osmdesátých let to v Jihoafrické republice vypadalo nadějně – zdálo se, že přechod od apartheidu může dopadnout dobře. Dnes víme, že se to úplně nestalo. P. J. O’Rourkeho reportáž je vhledem do doby, kdy tyto možnosti byly otevřené.

My, Američané

V dubnu až květnu 1986, krátce poté, co Reagan nechal bombardovat Libyi, se P. J. O’Rourke snaží z Berlína (Západního), Paříže či Londýn odletět do této země, což se mu nepodaří. Místo toho se v těchto západoevropských metropolích setkává s orgiemi antiamerikanismu. Po poslední protiamerické tirádě to nevydrží a řekne:

„Film Johna Wayna. To jste chtěl říct? Že si myslíme, že život je film s Johnem Waynem – s dobrými a špatnými chlápky, že je to tak prosté. A víte co, pane? Máte pravdu. A já vím, řeknu, kdo jsou ti zlí chlápci. Jsme to my. MY BÝT ZLÍ.

Raději bych byl feťákem v newyorském městském vězení než králem, královnou a poskokem všech Evropanů

Jsme ti nejhorší z kurvy synové, kteří kdy joggovali v teniskách Reebok... Vezměte Německo, Francii, Španělsko, dejte je dohromady, a stále nebude dost místa na parkoviště pro naše auta. My jsme ti velcí hoši, ti největší nakopávači prdelí všech dob. Když šňupeme koks v Houstonu, lidem to (od našeho kýchnutí) odfoukne klobouky v Antibes...

Říkáte, že naše země nebyla nikdy napadena? Máš pravdu, kámo. Protože chtěl bych vidět ty cizince se špendlíkovými pinďoury, kteří by na to měli koule. Pijeme po ránu napalm, aby se nám srdce rozbušilo. Znásilnění a přepadení jsou našimi způsoby, jak říct ‚Ahoj!‘ Peklo nesnese smrad našich ponožek. Chodíme vzpřímeněji, mluvíme hlasitěji, pliveme dál, šoustáme déle a kupujeme více věcí, než vůbec znáte. Raději bych byl feťákem v newyorském městském vězení než králem, královnou a poskokem všech Evropanů. Malé země, jako je tato, požíráme k snídani a vysereme ještě před obědem...

Samozřejmě, že ten chlápek mi měl jednu vrazit, ale to je Evropa. Jen se nade mnou evropsky blahosklonně a shovívavě usmál. (Bože, to ti lidé nemají zubaře?)“

Mnoho se od té doby nezměnilo.

Humor

Následně navštívil P. J. O’Rourke nikaragujské hlavní město Managuu za vlády sandinistů, několik summitů Gorbačov-Reagan, mexicko-americkou hranici, Svatou zemi (kapitola má podtitul Boží opičinec), sjezd Demokratické strany v roce 1988 a nakonec provincii Ulster v Irsku, odkud jeho předkové v minulosti přijeli do Ameriky.

Pokud vám humor P. J. O’Rourkeho nevyhovuje, pak vám nevyhovuje. Pokud vám vyhovuje, pak vám vyhovuje.

Klíčovou frází v té době v Ulsteru byla „akceptovatelná míra násilí“ – někdy katolická Irská republikánská armáda (IRA) vyhodí do vzduchu britský transportér i s vojáky, jindy protestantská paramilitární skupina střílí ze samopalů do plné katolické hospody. Když P. J. O’Rourke říká policejnímu seržantovi, že to nemůže být důsledkem událostí před 300 lety, ten jen pokrčí rameny. Když se ho P. J. O’Rourke zeptá, kdy toto násilí skončí, seržant se na něho podívá nechápavě a odpoví: „Je to akceptovatelná míra násilí.“

Pokud vám humor P. J. O’Rourkeho nevyhovuje, pak vám nevyhovuje. Pokud vám vyhovuje, pak vám vyhovuje. Jedno je však jisté. Taková kniha by v dnešních USA s jejich politickou korektností už asi vyjít nemohla. Možná se téměř za 30 let od chvíle, kdy byla poprvé zveřejněna. v USA něco politicky a společensky zlepšilo, ale současně Američané jednu svobodu ztratili – smát se rasovým a etnickým vtipům a stereotypům. A tato ztráta je příliš velká.

Holidays in Hell

Prázdniny v pekle

AUTOR: P. J. O’Rourke

VYDAL: Atlantic Monthly Press 1988

ROZSAH: 257 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 21.10.2015 08:03 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.