Američané a Íránci se setkali v ženevské „zóně možné dohody“

V neděli se ukázalo, že i po letech vzájemné agresivní rétoriky je kompromis vlád USA a Íránu o íránském jaderném programu reálný.

Íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf (vlevo) a jeho americký protějšek John Kerry si podávají ruce během ženevského jednání Íránu a šesti mocností (stálí členové Rady bezpečnosti OSN a Německo). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf (vlevo) a jeho americký protějšek John Kerry si podávají ruce během ženevského jednání Íránu a šesti mocností (stálí členové Rady bezpečnosti OSN a Německo). | foto: © ReutersČeská pozice
Íránský ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf (vlevo) a jeho americký protějšek John Kerry si podávají ruce během ženevského jednání Íránu a šesti mocností (stálí členové Rady bezpečnosti OSN a Německo).

Američtí profesoři James K. Sebenius a Michael K. Singh napsali před rokem odborné pojednání, nakolik je reálná dohoda Washingtonu s Teheránem o íránském jaderném programu. Článek zveřejněný harvardským čtvrtletníkem International Security v zásadě vysvětloval, že pokud se obě vlády oprostí od ideologie a správně vyhodnotí pozice a eventuality přijatelné druhou stranou, mohou se setkat v takzvané „zóně možné dohody“.

V neděli se v Ženevě potvrdilo, že i po letech vzájemné agresivní rétoriky a nepřátelských činů je takový kompromis reálný. Írán kývl na mnohem intenzivnější inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), než mu nařizují dosavadní úmluvy. Zavázal se, že půl roku nebude nijak rozvíjet projekt rozestavěného těžkovodního reaktoru v Aráku. Dále nesmí instalovat nové centrifugy k obohacování uranu a ty současné, v závodech v Natanzu a ve Fordou, nebudou uranový polotovar obohacovat na více než pět procent.

Úmluvu však vydávají za svůj úspěch také Íránci. Nedočkali se sice výslovného uznání práva na obohacování uranu, na čemž dosud trvali, ale implicitně Západ takové právo Íránu přiznal, byť v omezeném rozsahu. Dále pak ženevský dokument předpokládá úlevy sankčního režimu, což má podlomené íránské ekonomice přinést (či, přesněji řečeno, vrátit) zhruba sedm miliard dolarů.

Kromě zpráv o průlomové dohodě se o víkendu objevily i jiné zajímavé informace. Blízkovýchodní server Al-Monitor a agentura AP potvrdily, že se nejednalo pouze na vícestranné úrovni, tedy Írán versus takzvaná mezinárodní skupina P 5+1.
V zákulisí už několik měsíců na dohodě pracovali emisaři USA a Íránu, a to za diskrétní zprostředkovatelské role Ománu. V neděli tato zpráva na Západě vyzněla jako velká mediální bomba, na Blízkém východě se o ní ale spekulovalo už delší dobu a ČESKÁ POZICE na ománský kanál upozornila s odvoláním na arabské zdroje už zkraje září.

Proč se Írán pohnul z místa

Když v červnu vyhrál íránské prezidentské volby liberální duchovní Hasan Rouhání, skeptici a kritici Íránu poukazovali na to, že nejvyšší autoritou není v Íránu prezident, ale rahbar, náboženský vůdce ajatolláh Alí Chámeneí.

Navždy se asi bude spekulovat, do jaké míry Íránce dotlačil k jednacímu stolu vliv mezinárodních sankcí na jejich ekonomiku

Ponechme stranou, že i tento klerik má v klíčových otázkách k ruce rozsáhlý aparát odborníků, že nejde o vousatého despotického kmeta, který rozhoduje svévolně podle svých momentálních nálad. I kdyby tomu tak ale bylo, víkendová dohoda z Ženevy dokládá, že i Chámeneí o nějaké východisko z krize se Západem stojí a kompromisnímu ujednání o jádru nebrání.

Navždy se asi bude spekulovat, do jaké míry Íránce dotlačil k jednacímu stolu vliv mezinárodních sankcí na jejich ekonomiku. Rostoucí ceny a nezaměstnanost, dramatický propad rijálu i třeba nedostatek dovážených léků pociťují především řadoví obyvatelé Islámské republiky, ačkoli vládnoucí režim dlouho jakékoli dopady sankcí popíral.

Rouhání se už během předvolební kampaně netajil názorem, že embargo je výsledkem neobratné a provokativní politiky jeho prostořekého předchůdce Mahmúda Ahmadínežáda a že by šikovní íránští politici dokázali jaderný program rozvíjet i při zachování přijatelných vztahů se Západem, stejně jako to před lety dělal liberální prezident Mohammad Chátamí.

Zrušení, či pro začátek alespoň omezení sankcí také bylo jedním z prvních plánů současného prezidenta Rouháního – a je jasné, že cestou k osekávání sankčního režimu mohou být pro západní politiky jedině íránské ústupky v nukleární oblasti.

Zároveň je ale také faktem, že právě Rouhání byl před deseti lety oním činitelem, který (ještě v čele zmíněné Nejvyšší rady národní bezpečnosti) s evropskými politiky dojednal moratorium na výstavbu centrifug v Natanzu, a dokonce kývl na připojení k Dodatečnému protokolu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, který umožňoval i přepadové kontroly íránských jaderných zařízení mezinárodními inspektory.

Sankce tehdy přitom byly teprve budoucností, takže podle všeho nešlo o výsledek nouze, ale o snahy tehdejšího prezidenta Chátamího (a jistě i vůdce Chámeneího) o onu pragmatickou politiku: jednat se Západem, ale v klíčových otázkách tiše pracovat na svém.

V Teheránu musel převládnout názor, že při hledání pojistek je výhodnější se Západem v nějaké míře spolupracovat než vyhrocovat vášněZápadní analytici oproštění emocí se dlouhodobě shodují, že ať už Írán usiluje o výrobu nukleární zbraně, nebo jen o poznání, jak bombu eventuálně v krátkém čase postavit, jde mu především o pojistku k přežití režimu, nikoli o nástroj k bezhlavému bombardování okolního světa.

Bylo by tedy pošetilé si myslet, že před deseti lety i dnes špičky íránského establishmentu prostě srazily podpatky před nátlakem Američanů a Izraele. V Teheránu musel převládnout názor, že při hledání oněch pojistek je výhodnější se Západem v nějaké míře spolupracovat než vyhrocovat vášně.

Rizika kolapsu zůstávají

Nelze však vůbec pominout variantu, že se Ženevská dohoda opět zhroutí kvůli ztrátě vzájemné důvěry, jako tomu bylo v roce 2005. Íránci mohou být přistižení při podvodu nebo dalším mlžení, a pro takový případ si západní vyjednávači vyhradili právo zpřísnit sankce, a tím od dohody de facto ustoupit.

V podobném duchu varoval také Teherán – pro případ, že by své závazky porušil Západ a například Spojené státy americké by místo omezení sankcí ještě další zavedly. V tomto smyslu ostatně nepřestávají v USA pracovat někteří kongresmani a proizraelské lobbistické skupiny.

Právě Izrael, jmenovitě premiér Benjamin Netanjahu, má totiž Írán už léta jako středobod své zahraniční politiky. Před čtyřmi lety, když mluvil ve Valném shromáždění OSN o Íránu, mával při tom kopiemi plánů osvětimského vyhlazovacího tábora. Dnes se o Ženevě mluví jako o nové Mnichovské dohodě. Přirovnávání Íránu k Hitlerovu Německu se stalo natolik časté, až se i v samotném Izraeli začalo ozývat, jestli náhodou tato rétorika, a zejména celá politika, není poněkud přehnaná a kontraproduktivní.

Faktem ovšem je, že se nyní Izrael ocitl v izolaci. Hrozbami, že vojensky napadne Írán, kombinovanými s maximalistickým požadavkem, aby Teherán zcela zastavil obohacování uranu, do něhož přitom Íránci investovali desetiletí práce a desítky miliard dolarů, se židovský stát vysunul z okruhu hráčů, kteří mohli dění zásadně ovlivnit.

Takže íránský vůdce Chámeneí si vpředvečer ženevského průlomu ještě kopl a Izrael označit za „vzteklého psa Blízkého východu“ – a západní delegace dohodu s Íránem stejně uzavřely. Řečeno terminologií harvardských profesorů Sebenia a Singha, Izrael se ocitl mimo zónu možné dohody; ostatně židovský stát ji otevřeně po celou dobu vyjednávání sabotoval právě proto, že zahrnuje kompromis.

Prozřetelné rozhodnutí, nebo gigantická chyba?

Zatímco Izraelci skřípou zuby, americký prezident Barack Obama si konečně může na Blízkém východě užít nějakého pocitu vítězství – když už se jeho Nobelova cena za mír z roku 2009 nestala katalyzátorem ani předzvěstí konečné dohody mezi židovskými a palestinskými nacionalisty ve Svaté zemi.

Stejně má důvody k úsměvům íránský prezident Rouhání – i když íránští vyjednávači své ženevské výsledky před domácím obecenstvem nadsazují, sankční úlevy by mohli Íránci opravdu pocítit a opoziční konzervativci protentokrát přišli o munici k výpadům proti Západu i proti liberálnímu táboru okolo prezidenta.

Teprve se ukáže, zda Ženevská dohoda byla prozřetelným rozhodnutím, nebo gigantickou chybou

Úplně jinak by se asi situace vyvíjela, kdyby se prosadil izraelský přístup a vyjednávači se rozjeli ze Ženevy do všech světových stran opět s prázdnýma rukama. Kdo zná hrdé a důsledné Peršany, těžko si může představit, že by složili ruce do klína a desetitisíce centrifug odvezli do sběrných surovin. To by je spíše ještě více roztočili, aby Obamovi ukázali, že si v Netanjahuovi vybral opravdu špatného rádce a partnera.

Vyhrocení krize by jistě vyhovovalo jestřábům v USA, v Izraeli i v Íránu. Právě to byl ale možná klíčový prvek, proč se pragmatičtí vyjednávači Západu a íránského režimu nakonec ve dvě ráno v Ženevě dohodli. Zda to bylo prozřetelné rozhodnutí, nebo gigantická chyba, se teprve ukáže.

Počet příspěvků: 3, poslední 27.11.2013 03:35 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.