Albert Camus: Žádná idea nemá vyšší cenu než lidský život

Díla francouzského spisovatele, který by letos oslavil 100. výročí svého narození, nejen nezestárla, ale časem naopak jejich hodnota stoupá.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: zdroj WikipediaČeská pozice

Poté, co 8. listopadu 1956 Maďarsko proradně napadly tanky sovětské Rudé armády, se maďarští spisovatelé obrátili prostřednictvím rozhlasu ke svým kolegům ve světě:

„Stojíme na barikádách a bojujeme za svobodu své vlasti, za svobodu Evropy, za lidskou důstojnost. Zahyneme. Ať naše oběť není zbytečná! V poslední hodině se jménem stiženého národa obracíme k vám…“

Kromě Andrého Malrauxe, Fran?oise Mauriaka, Karla Jasperse a dalších se jmenovitě obracejí také na Alberta Camuse. Ten se o výzvě maďarských spisovatelů zveřejněné 9. listopadu 1956 na stránkách listu Franc-Tireur a později Témoins dozvídá z mnichovského rádia. A 10. listopadu v novinách odpověděl:

„Včera vyšlo (…) provolání ke spisovatelům západního světa. Jelikož jsem v něm jmenovitě zmiňován a protože jsem dosud nikdy nepociťoval naši smutnou bezmocnost stejně silně jako nyní, v těchto temných dnech, mám za to, že je mou povinností rovněž osobně odpovědět (…)
Mají však pravdu, když se domnívají, že slova toho zmůžou pramálo a prázdný nářek nad Maďarskem na kříži je směšný. Pravdou je, že to samé mezinárodní společenství, které po mnohaletém otálení konečně sebralo síly k zásahu na Blízkém východě, zároveň nechá padnout Maďarsko.“

Camus se cítí zahanben, neboť proti tomuto masakru nemůže udělat nic jiného než vyzvat západní spisovatele ke sbírání podpisů:

„Maďarští povstalci nyní masově umírají… za Evropu. Aby jejich oběť nebyla zbytečná, pak musíme my, kterým se dosud dostává svobody slova, podat důkaz svojí věrnosti a víry.“

ČESKÁ POZICE se francouzskému spisovateli Albertu Camusovi již věnovala v článku:

Vliv Komunistické strany Francie

Levicový tisk prohlašoval, že dělnické rady vytvořili „dobrodruzi a lumpovské živly“ a vláda Jánose Kádára bojuje s podporou pracujícího lidu proti „fašistickým rebelům“. Francouzská komunistická strana nebrala nic na lehkou váhu. Každý, kdo zásah sovětských tanků zpochybnil, z ní byl okamžitě vyloučen.

Komunistická strana Francie intelektuály přitahovala, protože si šikovně přivlastnila protinacistický odboj, čímž si zajistila zářivou gloriolu

Západní inteligence si musela po druhé světové válce odpovědět na několik otázek. Jednou z nich bylo, jaký zaujme postoj k německé okupaci. Další pak, jak bude přistupovat k marxismu. To vše navíc ve Francii komplikoval vztah k tamní komunistické straně. Ta intelektuály přímo přitahovala, protože si šikovně přivlastnila protinacistický odboj, čímž si zajistila zářivou gloriolu.

V letech 1941 až 1956 se ve Francii uplatňovala ideologická vláda komunistické strany. Kritika současné společnosti, marxistické proroctví, domnělá zářivá budoucnost postavená na proletariátu a utopie beztřídní společnosti podle francouzského politického myslitele Raymonda Arona postavily marxistické dogma na roveň teologii.

Další nezanedbatelnou příčinou úspěchu marxismu je jev, který polský spisovatel Czesław Miłosz nazýval „iluzí úplného vědění“ – snaha francouzských intelektuálů o dosažení úplnosti a absolutna, provázená okouzlením slovy a diskurzem. Nová svatá trojice lidu, proletariátu a komunistické strany uhranuje literáty, kteří se chtějí podílet na utváření dějin.

V roce 1945 založil francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre časopis Les Temps Modernes, aby zřídil fórum, jež mělo tvořit ideologické zázemí pro marxizující, komunisticky laděnou politiku.

Člověk revoltující

V lednu 1948 zveřejnil Albert Camus v dalším novém časopise La Table Ronde, jenž kolem sebe sdružoval levicové spisovatele, esej Útlocitní vrazi. Ten tvoří jednu z kapitol Člověka revoltujícího zveřejněného v roce 1951. Mladý revolucionář Kaljajev chce spáchat atentát na velkovévodu Sergeje projíždějícího ulicemi Moskvy, jakmile však zjistí, že jsou v kočáře i děti, od svého záměru upustí. (Toto téma zpracovává Camus rovněž ve svém dramatu Spravedliví.)

V roce 1956 vstoupil v Polsku a v Maďarsku na scénu Camusův „člověk revoltující“

Podle Kaljajeva a jeho druhů se vražda rovnala sebevraždě, považovali ji za nutnou, ale neodpustitelnou, a proto platili za život, který zmařili, životem vlastním. Ideu nenadřazovali lidskému životu. Revolucionáři, kteří přišli po nich, nedávali život za život. Politický cynismus 20. století produkuje své Šigalevy, jejichž východiskem je sice bezmezná svoboda, ale končí u bezmezné tyranie. Účel světí prostředky. V zájmu dosažení moci je dovoleno vše. („V krajních případech pomluva i vražda…“)

Není náhoda, že maďarští spisovatelé adresovali své zoufalé provolání právě Camusovi. V roce 1956 vstoupil v Polsku a v Maďarsku na scénu Camusův „člověk revoltující“. „Kdo je člověk revoltující? Člověk, který říká ne.“ Zároveň však provádí hodnotící soud.

Prohlašuje, že existuje určitá hranice, již poškodila nespravedlnost, čímž utrpěla nejdražší část jeho bytosti, které si cení víc než života. Proto také klidně přijímá smrt, „pokud se má vzdát jediné svátosti, kterou nazývá například svoboda. Potom je připraven raději zemřít než sražen na kolena žít.“

Vztah ke smrti

Albert Camus se narodil 7. listopadu 1913 v Mondovi. Jeho rodina přesídlila v roce 1871 z Francie do Alžírska. Otec padl již na samotném začátku první světové války. O letech prožitých v Alžírsku se dozvídáme z jeho Zápisníků, avšak o jeho rodině se více dočteme v románu První člověk, jehož několikrát přepracovaný rukopis byl nalezen v aktovce ležící v blátě na místě autonehody 4. ledna 1960. Dílo je věnováno autorově matce: „Tobě, která si tuto knihu už nikdy nepřečteš.“

Vztah ke smrti je jakýmsi Archimédovým bodem Camusova díla a snesl by srovnání snad jedině se vztahem Mannova Jákoba k Bohu

V rodině „se skoro nemluvilo, nečetlo a nepsalo“. Tento „hubený a čiperný rod s neutuchající energií“ mu však v prostředí bídy a žhnoucího slunce svou „prostou mlčenlivostí, zdrženlivostí, přirozenou a jednoduchou hrdostí“ dal lekci, která ho doprovázela až do konce života.

Za svůj věhlas vděčí Camus dílu Mýtus o Sisyfovi z roku 1942. Vztah ke smrti je jakýmsi Archimédovým bodem Camusova díla a snesl by srovnání snad jedině se vztahem Mannova Jákoba k Bohu. Smrt zaměstnávala Camusovu představivost přinejmenším stejně jako v případě jeho španělských předků z matčiny strany na protější straně Středozemního moře.

Mýtus o Sisyfovi

V té době se Camus dosud domníval, že jediným skutečným filozofickým problémem je sebevražda a uvážení toho, zda život stojí za to, abychom jej prožili. Ve svých skutečných hodnotách se náš život totiž dokáže zaskvět jen v bleskové záři smrti.

Kolik z nás poznalo při četbě Camuse sama sebe, svůj každodenní život:

„Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu.“

Sisyfos se znovu a znovu vrací ke svému nekonečnému utrpení. Za zříceným balvanem pomalu sestupuje z kopce a ví, že bude muset balvan znovu popadnout a odvalit jej až na vrchol hory, což je však zároveň jistým prozřením. Ví totiž také, že vše, co dělá a co se s ním děje, se stává jeho osudem.

Mýtu o Sisyfovi najdeme všechny typické rysy Camusova světa

Musíme si představit, že Sisyfos, tento hrdina navracející se z podsvětí, jenž si s takřka smyslovou radostí užívá pohledu na jiskřící moře, rozpálené kameny, slunce a rozesmátou zemi, je šťastný, neboť svůj osud přijímá. V Mýtu o Sisyfovi najdeme všechny typické rysy Camusova světa.

Cizinec

Román Cizinec mnozí považovali za ilustraci absurdního světa, nicméně je čímsi víc. Protagonista tohoto příběhu – napsaného objektivní metodou moderního amerického románu – Meursault by mohl být hrdinou naší doby. Postrádá cíle i touhy a jeho činy řídí okamžiky. Cit předpokládá kontinuitu.

Meursault žije v neustálé přítomnosti, prožívá jednotlivé momenty po sobě jdoucích přítomností, a proto není schopný citů. Stejně postrádá jakýkoliv morální postoj, proto se s lidmi nikdy nedostává do konfliktu. Citlivý je pouze na biologické impulzy – slanou mořskou vodě, hladkou ženskou kůži nebo paprsky žhnoucího slunce.

V absurdním světě sice není žádné peklo ani žádný onen svět, navzdory tomu se hrdina musí zodpovídat za své činy

Vražda, kterou spáchá, je v podstatě souhrou okolností – oslepuje ho slunce, potí se a přitom všem má v ruce zbraň. Jeho čin lze ovšem chápat také jako sebevraždu, neboť nesmyslnou vraždou odsuzuje sebe sama k smrti. Celou dobu nechápe, čím se provinil, a jeho smrt nemá větší smysl než jeho život. Svět ho netečně a cize přijme, načež ho stejně netečně a cize odvrhne.

Absurdní svět

Extrémní ztělesnění absurdního člověka představuje krvavý císař Caligula. Jeho svoboda znamená svobodu vraždit. Caligula se touží stát bohem, který má moc nad smrtí, ale právě v hodině své smrti přichází na to, že jeho svoboda není bezmezná. Absurdní hrdina nedokáže uniknout zákonům diktovaným morálním světem.

V absurdním světě sice není žádné peklo ani žádný onen svět, navzdory tomu se hrdina musí zodpovídat za své činy. V prázdném a lhostejném světě existuje jakýsi morální tribunál, který nevynáší osvobozující rozsudky. Za zločin je stejně jako u Dostojevského třeba pykat.

V románu Mor postihne město Oran epidemie. Levicová kritika omezila symboliku románu na pouhý nacismus, ačkoliv Camus propůjčuje svému dílu metafyzickou perspektivu. Na město udeří Zlo. Camuse však nezajímá pouze povaha iracionální pohromy, nýbrž chování lidí v mimořádné situaci. Zkoumá, jak člověk na zločin zareaguje.

Odcizení způsobené nemocí zbavuje obyvatele města lidského tepla, jež dává všemu zapomenout, epidemie je však naučí, že „existuje-li něco, po čem lze stále toužit a co lze dostat jen někdy, pak je to láska člověka“.

Otázky

Od roku 1943 směřovaly takřka všechny Camusovy politické komentáře a články k Člověku revoltujícímu. V tomto eseji si Camus vytkl ambiciózní filozofický plán – zmapovat teorie a formy revolty v průběhu dějin. Otázky, které si klade, znějí:

  • Jak se odehrává proměna revolty ve vraždu, Prométhea v cézara?
  • Jak mohou lidé jménem revolty, z níž se stala revoluce, přijímat kolektivní vraždění?
  • Jaká je cesta od revoltujícího člověka k profesionálnímu revolucionáři, jenž stvořil totalitní státy 20. století?

Od konce čtyřicátých let takzvaná pokroková inteligence nad realitou komunistického světa, jejíž součástí byl policejní stát, represe i koncentrační tábory, přivírala oči, aby nemusela zpochybnit Revoluci. V padesátých letech 20. století se už nikdo nemohl tvářit, že neví, co se děje za železnou oponou. Do Paříže se dostaly i zprávy o popravě Györgye Pálffyho a László Sólyoma či o procesu s László Rajkem. Komunisté uspořádali sjezd, na kterém se Jules Benda pokoušel hájit postup maďarských úřadů.

V padesátých letech 20. století se už nikdo nemohl tvářit, že neví, co se děje za železnou oponou

Francouzský publicista Dominique Desanti ve své knize Les Staliniens (Stalinisté) z roku 1976 vysvětlil, proč francouzští komunisté nevěřili, že jsou tyto procesy vykonstruované. Pokud by tomu totiž uvěřili, museli by nejen uznat, že jde o justiční omyl, ale i vzít v úvahu, že existuje „skutečně ďábelský plán“. Politický cynismus takových rozměrů prostě nepředpokládali: „Bylo to pro nás v pravém slova smyslu nepochopitelné, nepřijatelné, vyloučené.“

Alžírsko

Po zveřejnění Člověka revoltujícího se Sartre ve shodě s francouzskou levicí pustil do zběsilého útoku. „Mým úkolem,“ odpověděl Camus, „není změnit svět, což ani není úkol člověka… Ale spíš sloužit na místě, jež mi bylo dáno, oněm několika hodnotám, bez nichž by ani jakýkoliv jiný svět nestál za to, abychom v něm žili.“

Camusův poslední hrdina, soudce z románu Pád, považuje za svůj úkol obracet pozornost lidí na jejich hříchy: „Každý člověk je svědkem hříchů všech ostatních lidí.“ Camusovým velkým hříchem dle levice bylo, že učinil rovnítko mezi oběma totalitními režimy 20. století – ať už se totiž jde o režim hnědý nebo rudý, oba jsou pro něho pouhými „hanebnými přisluhovači smrti“.

Útokům byl Camus vystaven i v době alžírské války za nezávislost, neboť ve svých novinových článcích odsuzoval krveprolití a distancoval se od teroristických metod Národní osvobozenecké fronty. On sám jako alžírský Francouz neměl na výběr a považoval v Alžírsku narozené Francouze za „domorodce“, stejně jako Araby. Byl přesvědčen, že požadavek alžírské národní nezávislosti je projevem arabského imperialismu podporovaného Sovětským svazem.

Nobelova cena za literarutu

Z karantény Camusovi nepomohla ani Nobelova cena za literaturu, která mu byla udělena v roce 1957. Poté, co Sartre vyjádřil pochyby o její filozofické povaze, našli se i tací, kteří zpochybňovali také to, zda je vůbec spisovatelem.

Z karantény Camusovi nepomohla ani Nobelova cena za literaturu, která mu byla udělena v roce 1957

Hrdina jedné z jeho tehdejších povídek, malíř Jonáš, se v důsledku znechucení povykem, jenž doprovází jeho slávu, zavře na půdě, aby tu stvořil své velké životní dílo, ohledně nějž již byli všichni skeptičtí. Když lidé po nějaké době vyrazí dveře, spatří plátno, na kterém stojí sotva znatelná slova: Jsem s vámi. Nebo snad: Jsem sám?

V další povídce se Daru, učitel na odlehlém venkově, vzepře rozkazu, podle nějž má odvést Araba, který zavraždil svého bratrance, na policii. Po dobu, kdy ho hlídá, se v něm probudí jakýsi „bratrský soucit“ a nechá ho utéct. Jakmile se vrátí do školy, najde na tabuli nápis: „Vydal jsi našeho bratra. Za to zaplatíš!“

Perspektiva naděje

Rivalita Camuse a Sartra je jedním z velkých sporů 20. století. Sartrovo mudrování, ideologické kotrmelce a zrady diktované vlastním zájmem patří k tehdejší době. Kdo ho však dnes jako beletristu čte?

Díla Alberta Camuse nejen nezestárla, ale postupem času naopak ještě stoupá jejich hodnota. Stejně jako každý opravdový spisovatel – například Solženicyn, se kterým se nemohl znát – zkoumal problémy existence, které vyzdvihl do metafyzické roviny, přičemž oslovoval svědomí.

I když máme pocit, že se nám život vymyká, cítíme, že je na světě jakási nejasná síla, která člověka s nevyčerpatelnou štědrostí pozvedá nad všední dny

Camusovým dílům nikdy nechybí perspektiva. Svět, kdysi skvoucí, později upadající města, ve kterých se lidé milovali nebo vraždili, kamenná pustina či rozpálená poušť jsou jako němí svědkové – lhostejně přihlížejí lidskému pachtění, lidskému úsilí. Ačkoliv se v člověku skrývá něco, určitá cenná část, jež stojí za to, aby byla zachovaná, a která ho podněcuje, aby v lhostejném světě ve jménu jakési věrnosti vyššího řádu následoval svůj osud – stejně jako Sisyfos znovu a znovu valil vzhůru balvan, jenž věčně padá dolů. „Samo snažení dostat se na vrchol stačí zaplnit lidské srdce.“

Nedokončený román První člověk končí stejnou nadějí. I když máme pocit, že se nám život vymyká z rukou, cítíme, že je na světě jakási nejasná síla, která člověka s nevyčerpatelnou štědrostí pozvedá nad všední dny. A právě to je také poselstvím Moru:

„Je spravedlivé, alespoň občas, aby radostí byli odměněni ti, jimž stačí člověk; jeho ubohá i krutá láska.“

Neexistuje žádná idea, která by měla vyšší cenu než lidský život.

Počet příspěvků: 4, poslední 30.12.2013 11:32 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.