Alanova válka aneb Po stopách amerického vojáka

Na letošní 8. květen se francouzský výtvarník Emmanuel Guibert těšil 21 let. V roce 1994 náhodou potkal amerického veterána Alana Copea, jednoho z prvních vojáků osvoboditelů v květnové Plzni. Jeho příběh popsal v komiksové trilogii Alanova válka. Minulý týden přijel do Česka, aby zahájil svou výstavu v Plzni. A aby se vydal po Alanových stopách.

Emmanuel Guibert. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Emmanuel Guibert. | foto: Ladislav Němec, MAFRA
Emmanuel Guibert. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Toho rozhovoru jsem se obávala. Prý se bude mluvit o komiksu, o vojácích, a navíc ve francouzštině, s tlumočením. Když jsme se ale s francouzským výtvarníkem Emmanuelem Guibertem dali do řeči, brzy nám došlo, že tlumočení není potřeba. V angličtině mi vyprávěl, jak v 90. letech náhodou potkal amerického válečného veterána Alana Copea, který mu svěřil svůj životní příběh: jaké to bylo, když musel v osmnácti do armády, jak se vylodili v Normandii a co si pamatuje z prvních květnových dnů v Plzni v roce 1945.

Alan Cope v roce 1994, kdy se potkal s Emmanuelem Guibertem.

Alan Cope v roce 1994, kdy se potkal s Emmanuelem Guibertem.

Emmanuel Guibert v roce 1994, když se potkal s Alanem Copem.

Emmanuel Guibert v roce 1994, když se potkal s Alanem Copem.

„Bylo to mnohem zajímavější než všechny ty slavné, válečné příběhy. Hned jsem věděl, že tohle prostě musím nakreslit. Nakonec z toho vznikla komiksová trilogie Alanova válka. Předlohou mi bylo vyprávění, občas jsem hledal v archivu. Tenkrát jsem mohl jet do Čech, ale nějak mě to nelákalo. Prostě mi stačilo, co Alan řekl. Když o tom tak mluvíme, vlastně by mě docela zajímalo, jak ta Plzeň vypadá. A jestli jsem všechny ty reálie trefil,“ řekl mi v roce 2010 Guibert. A mě napadlo, že se to dá přeci snadno zjistit.

„Něco zajímavého“

Oslovila jsem tehdy Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu, který se specializuje na konec druhé světové války. Slovo dalo slovo a za pár hodin už jsme byli v archivu. Jakl listoval komiksem a nechápal, jak nějaký cizinec mohl tak dobře vystihnout všechny detaily z Plzně a Prahy.

Obrněné automobily Velichovské mise při návratu na Palackého ulici v Hradci Králové. Zcela vpředu „Baby Donna“. Alan Cope ve věži za kulometem má obličej zakryt patrně listem kartonu, který jej chránil před prouděním vzduchu.

Obrněné automobily Velichovské mise při návratu na Palackého ulici v Hradci Králové. Zcela vpředu „Baby Donna“. Alan Cope ve věži za kulometem má obličej zakryt patrně listem kartonu, který jej chránil před prouděním vzduchu.

Emmanuel Guibert si prohlížel fotografickou publikaci o květnové Plzni, na každou stránku se díval několik minut a já jen čekala, kdy uslyším: „Tady je Alan!“ Tenkrát se však žádný happy end nekonal, Emmanuel Guibert svého hrdinu nenašel. Měli jsme ale jednu důležitou indicii: prý ho poznáme podle toho, že na jeho obrněném vozidle je napsáno Alanovo jméno a jméno jeho snoubenky Patzi.

Po pár týdnech poslal Tomáš Jakl e-mail nadepsaný „Something interesting“ (Něco zajímavého). Ukrýval snímek vozidla a u něj komentář: „Podívej se pozorně na věž střelce, je tam napsáno Patzi / Alan. Jen ten tvůj Alan není vidět zepředu. Tak se vracím zpátky do archivu, však on se někdy otočí.“ Uplynulo několik dnů a od Tomáše přišel další e-mail, tentokrát objevil amatérský film z Plzně. Na jednom záběru byl nejen obrněný vůz, ale taky Alan, jak se dívá z věže. Fantom byl konečně nalezen a my jsme měli plán: pojedeme po jeho stopách!

Pár hodin s Alanem

Najednou mám pocit, že jsem snad prošla nějakou časovou smyčkou. Přede mnou vojáci s kvéry, džípy, sanitka. Konvoj dvaceti vojenských aut čeká na povel. „Támhle,“ vede nás kdosi a ukazuje na obrněné vozidlo. Na věži střelce je bílý nápis „Patzi / Alan“. To je přeci Alanův vůz! bleskne mi hlavou. Přesně takový nakreslil Emmanuel ve svém komiksu a teď ho vidí ve skutečnosti. Stojí vedle mě a nezmůže se na slovo.

Tomáš Jakl a Emmanuel Guibert v Praze (8. května 2015).

Tomáš Jakl a Emmanuel Guibert v Praze (8. května 2015).

Než se rozkoukám, řidič Pavel Rogl rozhoduje: „Pojedete se mnou vepředu.“ Naivně si myslím, že mluví o džípu, jenže vzápětí ukáže na obrněné vozidlo – s nápisem Patzi / Alan. Marně hledám nějaký záchytný bod, o který bych se opřela a vlezla dovnitř. V botách, které jsou o několik čísel větší, a s helmou, která mi padá do čela, to jde těžko. „Nohu dejte sem a rukama se klidně chyťte toho děla,“ říká Pavel. Konečně jsem uvnitř; a za sebou vidím jen Emmanuelovy nohy. Stojí přesně tam, co před lety jeho Alan – je na pozici střelce a já budu pár hodin jeho radistou, který se jmenoval Kulick. Je 8. května 2015.

Pavel otočí volantem a za ohlušujícího hlomozu vyrážíme. Před námi jede první džíp s bílou vlajkou a za námi celý vojenský konvoj. Po pár minutách přijíždíme k plzeňskému letišti. Pavel hlásí do vysílačky: „Oficiálně zahajuju Misi Velichovky.“ Je 9:08 hodin a čeká nás čtyřhodinová cesta do Prahy. Stejná trasa, jakou v květnu 1945 absolvoval Alan se svou jednotkou. Vezli písemnou zprávu o kapitulaci Německa polnímu maršálovi Schörnerovi do Prahy, kde ho ale nezastihli, a tak museli pokračovat do Velichovek na Náchodsku.

Míjíme jednu vesnici za druhou. Většinou nikde nikdo, lidé si asi užívají slunečný den. Takový byl i v těch prvních májových dnech roku 1945. „Když mi Alan popisoval, jaké bylo tenkrát teplo, tak jsem si při kreslení představoval, že si asi vykasali rukávy. Podle toho jsem ho nakreslil, jak vykukuje z věže střelce, opřený o kapotu. Párkrát mi vyprávěl, jak trávili hodiny na dešti. A k tomu jen poznamenal: ,Když prší, tak prší, prostě si musíš zvyknout,‘“ vzpomíná Emmanuel.

Žvýkačky, nylonky i čokoláda

Povídáme si s Pavlem Roglem, který je vedoucím Klubu 16. obrněné divize, jejíž součástí byl před sedmdesáti lety právě Alan Cope. Jak se vlastně k tomuhle „bláznění“ dostal? „Nejdřív jsem chtěl džíp, pak dodge, to je něco jako pick-up, a pak jsem začal jezdit na srazy kluků, kteří sbírají vojenskou techniku. No a nakonec mám tenhle M8 Greyhound i několik dalších strojů. Všechno to parkuju u nás ve stodole,“ říká.

Emmanuel Guibert během mise (8. května 2015).

Emmanuel Guibert během mise (8. května 2015).

Je skoro jedenáct a kus cesty máme ještě před sebou. „Dáte si?“ nabízí mi stylově americkou chewing gum. „A máte i nylonky?“ směju se a Pavel odpovídá: „Jasně, i čokoládu,“ a ukazuje mi zpuchřelou krabičku na vnitřní straně vozidla. Hned vedle ní je baterka, čutora a pár dalších důmyslných úchytů. Všechno tady má svoje místo a není divu: ve voze se převážely spacáky, zásoby, ešusy a taky se v nich občas spalo.

„My se vždycky snažíme, aby to vypadalo přesně jako tenkrát. Třeba tuhle osmičku jsem dával dohromady několik měsíců. Je to ten samý typ, jakým jezdil Alan. Dohledával jsem k němu fotodokumentaci v archivech. Na kapotu si vojáci psali svoje jména i jména děvčat. Všechny nápisy jsem rozluštil, jen to „Patzi / Alan“ bylo špatně čitelné. Až když jsem si v roce 2010 přečetl Guibertův komiks, tak jsem zjistil, že to mám správně,“ vzpomíná Rogl, který přiznává, že do svého koníčku investuje statisícové částky.

Předjíždí nás džíp, jeden voják drží kameru a natáčí náš konvoj. Je vidět, že organizátoři to vzali opravdu z gruntu, protože i tenkrát s Alanem jel válečný zpravodaj a jen díky němu se dochovaly fotografie a záznamy o průběhu mise.

Komiks versus realita

„Když jsem četl ten komiks o Alanovi, tak jsem konečně pochopil, co ti kluci prožívali. Oni jeli přes celou Evropu, desítky hodin trávili v autech. Přes rozbombardované Německo se dostali až k nám, do Čech. V Plzni byla ještě spousta Němců, když vjeli na hlavní náměstí, tak se k Američanům sbíhali lidi, aby je přivítali, jenže pak se najednou ozvala střelba. To bylo vlastně poprvé, kdy se Alan dostal do takové přestřelky. Pan Guibert to v komiksu popsal dokonale. Jsem moc rád, že jede dneska s námi,“ říká Pavel Rogl.

Snímek z mise Velichovky. Alan Cope třetí zprava.

Snímek z mise Velichovky. Alan Cope třetí zprava.

Během povídání jsem ztratila přehled, kudy právě projíždíme. Od jednoho kolemjdoucího se dozvídám, že jsme v obci Žebrák. Můžu se zeptat česky, na rozdíl od Alana, který se tenkrát musel domlouvat rukama nohama. „Oni prostě jeli, kam jim velení řeklo. Také netušili, kde přesně jsou. Myslím, že v prvních chvílích ani nevěděl, že jsou v Plzni. Měli rozkazy, že mají jet dál, a neřešili, jak se ta místa jmenují. Dozvěděli se to vlastně náhodou. Když přijeli na hlavní plzeňské náměstí, tak jeden americký voják českého původu – Kubacek – slyšel, že lidé kolem něj mluví česky, a tak na ně spustil lámanou češtinou. Tak se dozvěděli, že jsou v Plzni,“ vysvětluje Emmanuel.

V půl dvanácté přijíždíme na okraj Prahy. U benzínky se houfují další lidé, fotí si nás jak o život. Zastavujeme nedaleko Zličína, volám Tomáše Jakla. Po pěti letech plánování se my tři zase uvidíme. Tedy pokud nás Tomáš včas najde, pár minut na odpočinek právě končí a organizátor akce Radek Syka hlásí odjezd. Konečně se Tomáš Jakl objevuje, jenže pro něj nemáme uniformu, a tak musí vzít zavděk místem v sanitce, kde ho nikdo neuvidí. V Praze si předáme štafetu. Já s Emmanuelem vystoupíme a Tomáš pokračuje dál, do Velichovek.

Vlajky z padáků

Naším cílem je Vítězné náměstí, „Kulaťák“. Já vím, kudy kam, ale Alan a jeho druzi tenkrát netušili. Přijížděli do Prahy 7. května o půlnoci. Zatočíme do ulice Dejvická. Nikde nikdo. Nejsme špatně?

Komiks Alanova válka od Emmanuela Guiberta (Meander).

Komiks Alanova válka od Emmanuela Guiberta (Meander).

Jen co zastavíme, odněkud se vyhrne parta dětí s šeříky. I když to zní jako kýč, tak si v tu chvíli říkám, že je chápu. Takovou atrakci chce vidět každé dítě. Rodiče je zvedají na džíp, fotografují se s vojáky. „Ještě!“ žadoní další a další, marně se je snažíme dostat zpátky na zem. Chceme vyfotit Tomáše Jakla a Emmanuela Guiberta na obrněném voze, na Alanovu počest. Najednou jsou z nich dva kluci, dva Američané, píše se rok 1945.

„Pro mě byl ten komiks jako zjevení. O Misi Velichovky jsme totiž měli jen záznamy v kronikách a vojenská hlášení. Teprve když jsem četl tohle přímé svědectví řadového vojáka, tak jsem se dozvěděl spoustu detailů, které jsem neznal. Třeba to, že rozstříhali padáky z plzeňského letiště a vyrobili si z nich bílé vlajky, a nebo to, jak prožívali první hodiny v Plzni,“ říká Tomáš Jakl.

V Paříži čeká další úkol

Pro Emmanuela Guiberta to byl den plný překvapení a když mluví o tom, jak viděl nápis Patzi / Alan, neubrání se slzám.

Alan Cope v roce 1943, když šel do armády.

Alan Cope v roce 1943, když šel do armády.

„Až včera mi naplno došlo, jak byl Alan hrozně zranitelný. V té věži byl úplně nechráněný, a kdyby někdo střílel, tak to ani neslyší. Taky jsem pochopil, jaké to je mít vedle sebe ve věži parťáka, kterému věříte. Jste blízko u sebe, možná tak budete stát celé hodiny, možná vás v jednu chvíli oba zastřelí. Alan o řidiči i radistovi mluvil jako o Kulikovi a Polskim, jedině ten jeho parťák ve věži byl pokaždé ,seržant Marker‘. Jeho tvář znám nazpaměť a vůbec spoustu dalších detailů. A když jsme včera jeli, tak jsem myslel na to, že v mém komiksu je možná spousta nepřesností... Ale – vlastně to celé, celý ten den, vypadalo přesně jako moje kresba,“ říká Emmanuel Guibert.

Už za pár hodin se vrátí zpátky do svého pařížského ateliéru. Čeká tam na něj další úkol – nová kniha o Alanovi.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.