Akademické tituly slouží k ozdobě jména a potvrzují hierarchii

Funkcí akademických titulů docent a profesor by mělo být oddělit zasloužilé a schopné pracovníky a svěřit jim obtížné a odpovědné posty. Jejich skutečná funkce však často spočívá v pouhém stvrzování hierarchie a povyšování se, navíc se vytváří korupční potenciál. Je proto třeba začít uvažovat o jejich zrušení.

Financování veřejných vysokých škol. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Financování veřejných vysokých škol. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Financování veřejných vysokých škol.

Akademická obec je plná titulů, jež mohou být pro nezasvěcené nesrozumitelné. V této titulové džungli se obtížně orientuje, ale v akademické obci hraje významnou roli. Titul umožňující vstup do ní – doktor (Ph.D. za jménem) – se liší od „malých doktorátů“, jako je MUDr., PhDr. či JUDr., uváděných před jménem a magistrů a inženýrů (Mgr., respektive Ing. před jménem), a vyžaduje po získání magisterského titulu či malého doktorátu čtyřleté studium spojené s vědeckou prací a výukou.

Doktorátem akademické tituly nekončí, ale začínají. Po splnění vědeckých a výukových povinností je doktorovi udělen titul „docent“ (Doc. před jménem), a pokud jde kariéra dobře, i titul profesor (Prof. před jménem). Ten není stejný jako středoškolský, který bývá z hlediska akademických titulů magistrem či inženýrem, a proto nemá žádnou vědeckou hodnost.

Latentní a manifestní funkce

Americký sociolog Robert King Merton (1910–2003) zavedl pojmy latentní a manifestní funkce, které ukazují, jak mohou fungovat tituly doktor, docent a profesor v akademické obci. Manifestní funkce daná instituce plní oficiálně, latentní se pak odehrávají „v zákulisí“, tajně či skrytě.

Manifestní funkce daná instituce plní oficiálně, latentní se pak odehrávají „v zákulisí“, tajně či skrytě. V neakademickém světě lze získat titul, jenž umožňuje vstup do příslušných pracovních postů.

Manifestní funkcí akademických titulů je oddělit zasloužilé a schopné pracovníky a svěřit jim obtížné a odpovědné posty. Například platí zvyk, podle kterého doktor nemůže garantovat úroveň výuky na univerzitě, k tomu je třeba minimálně docent. Doktor ani nemůže například předsedat komisi při závěrečné státní zkoušce. Pokud systém funguje, je třeba dosáhnout dobré vědecké úrovně k nabytí titulů docent či profesor. Je však existence těchto titulů nutná?

V neakademickém světě lze získat titul, jenž umožňuje vstup do příslušných pracovních postů. Například inženýr ekonomie může vstoupit do bankovnictví a stát se i ředitelem banky. Pro takový kariérní postup není třeba zvláštních titulů – na příslušný post se vypíše výběrové řízení, jež oddělí „zrno od plev“.

Navíc systém udělování docentur a profesur nefunguje vždy optimálně. Z českého prostředí je známý případ docenta Ševčíka, bývalého děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické, který neměl prakticky žádnou vědeckou činnost, a ani neuměl anglicky. Proč se stal docentem a nakolik kvalitní asi byly jeho vědecké studie, nemohl-li používat cizojazyčnou odbornou literaturu?

Individualizace vědy

Problém docentury je obecnější. Pokud jde někomu o kvalitu, a nejen o formu, bude ho v první řadě zajímat, jak akademik pracuje – například, zda svému oboru rozumí či kvalitně učí. Je otázkou, zda to zaručuje formální titul, nebo není-li lepší podívat se do životopisu.

V České republice mladému doktorovi nezbývá než „hrabat na vlastním písečku“, aby co nejrychleji získal docenturu, čímž se věda příliš individualizuje. Tam, kde by měla být spolupráce, je úporná snaha prosadit se individuálně.

V angloamerické akademické obci, která sice není ideální, ale v současnosti nejlepší, docenti a profesoři v našem smyslu neexistují. Nejvyšším akademickým titulem je doktor, jenž umožňuje vstup do vědy a na univerzity. Je-li někdo profesorem, pak nikoli proto, že má titul, ale protože získal příslušný pracovní post. Titul profesor není spojený s osobou, ale s postem na univerzitě. Stejně jako je bankéř bankéřem, jen když jako bankéř pracuje, profesor je profesorem, jen pokud má tento pracovní post.

V České republice mladému doktorovi nezbývá než „hrabat na vlastním písečku“, aby co nejrychleji získal docenturu, čímž se věda příliš individualizuje. Tam, kde by měla být spolupráce, je úporná snaha prosadit se individuálně. Navíc do hry vstupují jiné věci než věda, například akademická politika.

Podle vysokoškolského pedagoga Josefa Šlerky docentury a profesury „vytvářejí ideální podhoubí pro strukturu vzájemného kamarádství, ve které jsou si lidé zavázáni různými protislužbami a která postupně výrazně snižuje důvěryhodnost jejich stavu“. Má pravdu, což potvrzuje případ docenta Ševčíka.

Oslovení

Funkci akademických titulů docent a profesor – pokud neodděluje zasloužilé a schopné – ukazuje praxe. Používají se především jako ozdoby jmen a při oslovení. Podle akademického vtipu měl imaginární profesor Ludvík Drs na dveřích kanceláře jmenovku Prof. PhDr. Ing. L. Drs, CSc., Ph.D. Páv má pestrý ocas, akademici tituly. A vtírá se otázka, zda je ozdoba jména dostatečným důvodem pro tituly.

Vzájemnými osloveními akademici uznávají a potvrzují danou hierarchii. Oslovení „vážený kolego“ je blahosklonné, protože sice naznačuje rovnost, ale ve skutečnosti níže postavený nemůže odpovědět stejně.

Akademické tituly se používají i při oslovení. Vzájemnými osloveními akademici uznávají a potvrzují danou hierarchii. Správné oslovení například v dopise nebo v e-mailu zní: „vážený pane doktore“, „vážený pane docente“, popřípadě „vážený pane profesore“. Nejzajímavější je, když oslovený nemá žádný titul. Pak by odpověď měla možná začínat „ubohá nulo“. Tento problém se v praxi řeší blahosklonným „vážený kolego“, nebo nadřazeným „milý kolego“.

Oslovení „vážený kolego“ je blahosklonné, protože sice naznačuje rovnost, ale ve skutečnosti níže postavený nemůže odpovědět stejně. Jeden akademik s titulem docent se pohoršoval, že mu student na e-mailové oslovení „milý kolego“ odepsal rovněž „milý kolego“. „Jak si může dovolit takovou drzost?“

I když protějšek není „ubohá nula“, tedy „milý kolega“, jde o potvrzení hierarchie. Oslovení „vážený pane profesore“ a odpověď „vážený pane docente“ by mohlo nahradit „jste něčím více, pane profesore“ a „děkuji, ale vy jste jen docent“.

Povyšování se nad ostatní

Akademici někdy berou své tituly smrtelně vážně. Pokud níže postavený, dejme tomu magistr, napíše doktorovi, docentovi nebo profesorovi e-mail a osloví ho rovnostářsky „dobrý den“, může dostat ostrou odpověď „vážený pane magistře“, kterou lze přeložit: „uvědomte si laskavě, že proti mně jste nikdo, a příště mě oslovujte, jak se patří“.

Manifestní funkce akademických titulů oddělující zasloužilé a schopné nestačí, aby existovaly. Tam, kde upadá manifestní funkce, se stává nejdůležitější ta latentní – povyšování se nad ostatní.

To není přehnané. Na poradě jedné katedry na Univerzitě Karlově se pouhý magistr, tedy člověk bez vědecké hodnosti, názorově postavil docentovi. Protiargument (až v zákulisí) zhruba zněl: „názor nedostudovaného doktoranda nemůže převážit názor docenta“. Není to však vždy tak tristní. Část akademiků je nad tituly povznesena, a ani v běžné e-mailové korespondenci na něm netrvá – nezaslepuje je ozdoba jména. Navíc trendem je uvolněnost.

Zcela imunní akademik však zřejmě neexistuje. A tato trapná hry se týká i mne, vysokoškolského pedagoga. Navíc bych mohl podezříván, že jako akademik bez docentury útočím na akademickou hierarchii, protože jsem v ní nízko postavený. Svou hrdost na akademické tituly však považuji za trapnou a hierarchii kritizuji zejména proto, že při setkáních s titulovou nadřazeností se málokdy ubráním znechucení.

Manifestní funkce akademických titulů oddělující zasloužilé a schopné nestačí, aby existovaly.Jediným funkčním titulem je ten, který zajišťuje vstup do pracovního postu. Další tituly mají sklon k formalismu, mají korupční potenciál a slouží zejména k ozdobě jména a potvrzení hierarchie. Tam, kde upadá manifestní funkce, se stává nejdůležitější ta latentní – povyšování se nad ostatní.

Počet příspěvků: 2, poslední 24.3.2019 05:04 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.