Afrika soudí svého Pinocheta

Oběti 72letého čadského exprezidenta Hissèneho Habrého se domáhaly potrestání tohoto bývalého diktátora téměř 25 let. Ten však předstoupil před soudní tribunál v Senegalu, kam se uchýlil do exilu, teprve letos v červenci.

Někdejší čadský diktátor Habre stane před soudem v Senegalu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Někdejší čadský diktátor Habre stane před soudem v Senegalu. | foto: YoutubeReprofoto
Někdejší čadský diktátor Habre stane před soudem v Senegalu.

Jednašedesátiletému Husseinimu Robertu Gambierovi je třeba křičet do levého ucha, aby slyšel a rozuměl. V hlavě mu nepřetržitě hučí „motor, který nikdy nezastaví“, a také vidí jen na jedno oko. Takové jsou dopady mučení rozverně zvaného bageta. Jeho trýznitelé mu hlavu vložili mezi dvě dřeva, která postupně stahovali k sobě, až se oběti zdálo, že jí exploduje mozek. Gambiera trápili i desítkami jiných vynalézavých způsobů. Dodnes má na rukou jizvy, jak mu do nich ve vězení natloukli hřebíky.

Tak popisuje španělský deník El País případ muže, který nyní čeká, že se za pět let bezdůvodného věznění a ještě bezdůvodnějšího mučení v osmdesátých letech dočká morální satisfakce. Hlavní viník tohoto bezpráví totiž 20. července předstoupil v senegalském Dakaru před soud.

Už oslavil 72. narozeniny, jmenuje se Hissène Habré a v letech 1982 až 1990 byl prezidentem rozlehlého saharského státu Čad. Odhaduje se, že během jeho diktatury při etnických čistkách a svévolného zabíjení domnělých politických nepřátel zahynulo na 40 tisíc obyvatel tohoto chudého koutu Země. Dalších 200 tisíc bylo mučeno.

Varování všem tyranům

Tento případ není důležitý pouze pro Čad, nýbrž má dopady na celou Afriku. Je to poprvé, kdy hlava africké země je souzena v jiném africkém státu za zločiny proti lidskosti, kterých se dopustila v době, kdy třímala absolutní moc. Působí jako varování pro aktuální tyrany, že jim pošlapávání lidských práv nemusí projít, ani když se před odpovědností schovají do exilu.

V případě čadského exprezidenta Hissèna Habrého je poprvé hlava africké země je souzena v jiném africkém státu za zločiny proti lidskosti, kterých se dopustila v době, kdy třímala absolutní moc

Tím, že Habré panoval ve frankofonní zemi, není jeho příběh ve světě, kterému dominují anglicky psaná média, příliš známý. Ale pod Saharou má pověst jednoho z nejhorších diktátorů, kterého je možné postavit na roveň prototypu všech tamních krutovládců – ugandskému Idi Aminovi. Organizace Human Right Watch ho začala přezdívat „africký Pinochet“. Není to jen mediální zkratka do titulku – chilský lídr měl pro Habrého osud nesmírný význam.

Narodil se 13. srpna 1942 do chudé pastevecké rodiny etnika Tubu na severu Čadu, který byl tehdy francouzskou državou. Bystrý Habré měl štěstí, že se mu dařilo ve škole, a proto to dotáhl na nejnižší post v koloniální správě. Ale chtěl více, takže se ucházel o stipendium na studia ve Francii, kde připravovali domorodé kádry na práci v administrativě. Nadaný mladík si pobyt v Paříži prodloužil až do roku 1971, kdy dokončil studia politologie.

Pak se vrátil do vlasti, která mezi tím získala nezávislost a vedl ji křesťanský diktátor François Tombalbaye. A hned se zapojil proti němu do odboje. Habré přitáhl pozornost, když jeho skupina unesla tři Evropany kvůli výkupnému, které mu zajistilo finance na protivládní aktivity. Postupně v hnutí odporu nabýval na vážnosti a v roce 1978 byl při hledání kompromisu s dosavadním režimem na několik měsíců jmenován premiérem.

Se Západem proti Kaddáfímu

Naplno se Habré k moci dostal až v roce 1982, kdy svrhl svého konkurenta z povstání Goukouniho Oueddeieho. Kromě touhy po vládnutí ho k tomu motivovala snaha vymanit se z poručnictví libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, který jejich někdejší odboj financoval. Oueddei se příliš nesnažil vyhnat Libyjce ze stokilometrového pruhu území po celé hranici. Habré, který si úspěšným velením bojů proti Libyjcům získal popularitu, naopak hrál na nacionální strunu. Ale také na internacionální.

Prezidenti USA a Francie Ronald Reagan a François Mitterrand byli rádi, že se v hlavním městě N’Djameně dostal k moci schopný člověk, který se postaví libyjským pokusům o dominanci nad Saharou

Pro lídra západu USA a pro bývalého kolonialistu Francii představoval Kaddáfí hlavního světového teroristu, takže prezidenti obou velmocí Ronald Reagan i François Mitterrand byli rádi, že se v hlavním městě N’Djameně dostal k moci schopný člověk, který se postaví libyjským pokusům o dominanci nad Saharou. Nutno dodat, že se v této roli osvědčil výtečně.

Západ mu poskytoval peníze, výzbroj, výcvik ozbrojených složek a také tajné služby DSS, která si vysloužila děsivou pověst. Není možné, aby západní státy nevěděly, jak Habré terorizuje svou zemi a jaké metody používá, ale za studené války pro ně bylo důležité jen to, že Čad stojí proti Sovětskému svazu a jeho spojencům.

Šťastný život exdiktátora

Nikdo tehdy nevystupoval proti tomu, když Habrého seveřané masakrovali populaci jižních regionů. Nikdo na rozhodujících místech ani nekritizoval metody, kterými se prezident a jeho DSS vypořádávali s vnitřním nepřítelem, jímž se mohl stát kdokoliv. Odstavil ho až jeho spolupracovník Idriss Déby – s požehnáním Francie, které se krvelačný a k USA až příliš vstřícný tyran po skončení studené války přestal hodit. Ten Čadu autokraticky, ale bez sadistických výstřelků svého předchůdce, vládne až do současnosti.

Habré zmizel do exilu v západoafrickém Senegalu a na cestu si vzal miliony ze státní pokladny. V novém útočišti se zabydlel v luxusní čtvrti, vesele investoval, znovu se oženil a zplodil čtyři děti. Jenže šťastný život exdiktátora mu nebyl dopřán. Může za to Souleymane Guengueng.

Habré zmizel do exilu v západoafrickém Senegalu a na cestu si vzal miliony ze státní pokladny. Jenže šťastný život exdiktátora mu nebyl dopřán. Může za to Souleymane Guengueng.

Tento nyní 65letý muž se dostal jako obyčejný účetní z N’Djameny do vězení v roce 1988 kvůli obvinění z přípravy spiknutí, které podezřívavý prezident viděl za každým křoviskem v pustině Sahelu. Za mřížemi zůstal dva roky a čtyři měsíce. Byla to drsná zkušenost, protože je strávil v nejobávanější věznici, jíž se říkalo bazén, protože v minulosti sloužila jako plovárna.

„V jedné malé přeplněné cele nás drželi 120. Ti, co umřeli, ostatním sloužili jako polštáře,“ vyprávěl reportérovi El Paísu před zahájením procesu muž, o jehož osudu byl natočen v roce 2007 dokument Lovec diktátora. Byl svědkem řady dalších zvrhlých „vyšetřovacích metod“ pomocí rozžhavených objektů, stříkání spreje do očí, topení, znásilňování, amputací končetin, nebo dušení pomocí výfuku nastartovaného auta, který oběť musela držet mezi zuby.

Pátrání na vlastní pěst

Podle organizace Human Rights Data Analysis Group byla úmrtnost v čadských věznicích v té době stokrát vyšší, než bylo v tamní dospělé populaci běžné. Guengueng se ale držel a jednoho dne plného utrpení dal tento křesťan slib Bohu: „Jestliže mě necháš přežít toto utrpení, zasadím se, aby se celý svět o něm dozvěděl pravdu.“

Guengueng založil Asociaci obětí Hissèneho Habrého a pustil se do práce – obcházel bývalé vězně a pořizoval zápisy o jejich utrpení

Šanci dostal hned po úspěšném povstání Idrisse Débyho, po kterém byl propuštěn na svobodu. Nový autoritář se chtěl ukázat jako spravedlivý muž, který vyšetří zločiny předchozího režimu, a proto vyhlásil zřízení komise. Guengueng se přihlásil jako první svědek a založil Asociaci obětí Hissèneho Habrého. Pustil se do práce, obcházel bývalé vězně a pořizoval zápisy o jejich utrpení.

Mnozí však odmítali mluvit, protože je stále u moci příliš bývalých mocných. A to včetně samotného Débyho, který nestál o to, aby komise zkoumala jeho podíl na masivním porušování lidských práv. Například v roce 1984, kdy armáda masakrovala jižanská etnika, byl náčelníkem generálního štábu.

Podle vzoru Pinochet

Nakonec musel z obavy o svou bezpečnost pátrání přerušit i Guengueng. Svoje zápisky si ale pečlivě uchoval. Přišly k užitku v roce 1998, kdy tisíce kilometrů od Čadu v Londýně policie zadržela chilského exdiktátora Augusta Pinocheta. Bylo to první využití pravidla takzvané univerzální jurisdikce, která umožňovala za obzvlášť závažné zločiny soudit jejich viníka i mimo stát, kde je spáchal.

Senegalská justice nejdříve odmítala Hissèna Habrého soudit. Proto si o něho řekla Belgie, kde ho žalovalo několik občanů čadského původu, ale ani tam nebyl vydán.

Kauzou jihoamerického autokrata, který se však nakonec po mnoha právnických peripetiích vězení vyhnul, se inspirovala lidskoprávní organizace Human Right Watch. Začala zkoumat, které další tyrany by mohla pomocí univerzální jurisdikce dostat za mříže. Když její pracovníci narazili při pátrání v N’Djameně na Guenguenga, bylo to jako vyhrát bingo – měl detailně zpracované svědectví 792 poškozených. To bylo v roce 2000 základem pro předložení žaloby přímo v Dakaru, kde si Habré užíval svého exilu.

Poté nastala dlouhá právní bitva, co s ním dělat. Senegalská justice, ovlivňovaná prezidentem Abdoulayem Wadem, ho nejdříve odmítala soudit. Proto si o něho řekla Belgie, kde Habrého žalovalo několik občanů čadského původu, ale ani tam nebyl vydán. Senegalský lídr zároveň kvůli svým mezinárodním závazkům nemohl nechat VIP exulanta být, protože na něho tlačila nejen Evropa, ale i politici Africké unie. Vše se však pohnulo, až Wade prohrál volby a na jeho místo nastoupil Macky Sall.

Výběrové potrestání viníků

Habré byl od Sallova nástupu držen v domácím vězení a Sall prosadil zřízení speciálního soudu, před který 20. července čadský exprezident předstoupil ve splývavém saharském hábitu a stejně sněhobílém turbanu. Muž, který byl při svém pobytu u moci známý tím, že navzdory budování kultu osobnosti veřejně vystupoval jen minimálně, sehrál divadlo. Aby ukázal, že nepovažuje tribunál za legitimní, vykřikoval: „Pryč s imperialisty! Pryč s neokolonialismem! Soud je fraška prohnilých senegalských politiků! Afrických zrádců! Lokajů USA!“

Každopádně mu to nepomůže. Při procesu, ke kterému se na straně obžaloby zařadily čtyři tisíce obětí režimu a jenž je kvůli historické důležitosti celý natáčen, ho v případě uznání viny čeká až doživotní trest. Nelze předpokládat, že by se dočkal opory u současných vládců. Svědčí o tom, že na zřízení soudu finančně přispěly vedle Evropské unie, Belgie, USA a Nizozemska také Africká unie a dokonce Čad.

Habrého případ skrývá dvě poselství. Pozitivní zní, že mezinárodní spravedlnost postupuje kupředu a chytá stále větší ryby. Negativní je, že tyto ryby v síti uvíznou, jen pokud je už nikdo vlivný nepotřebuje.

Habré měl smůlu, že v době své hrůzovlády byl příliš mladý, takže se dožil spravedlnosti. Navíc není důležitý pro současné držitele moci v Africe, kteří na něm jako na obětním beránkovi mohou demonstrovat, že dodržují lidská práva. V tomto konkrétním případě byl světadíl v otázce jeho stíhání jednotný, ale při žádostech Mezinárodního trestního soudu (ICC) odmítá spolupracovat – súdánský diktátor Umar al-Bašír si může cestovat po Africe, přestože je na něho vydaný zatykač kvůli obviněním z genocidy.

ICC, který se zabývá nejvážnějšími zločiny až od 1. července 2002, byl založen, aby se nemusely zřizovat speciální soudy, jako byl v Arushe pro zločince z doby rwandské genocidy nebo v Haagu pro liberijského tyrana Charlese Taylora. Afričtí politici jej však považují za rasistickou instituci, protože dosud byli obviněni jen představitelé Afriky. Na úrovni Africké unie se dokonce debatovalo o vypovězení smluv o ICC a zřízení vlastního tribunálu – s bizarním dodatkem, že současné hlavy států budou z jeho pravomoci vyčleněny.

Habrého případ skrývá dvě poselství. Pozitivní zní, že mezinárodní spravedlnost postupuje kupředu a chytá stále větší ryby. Negativní je, že tyto ryby v síti uvíznou, jen pokud je už nikdo vlivný nepotřebuje.

Počet příspěvků: 1, poslední 8.8.2015 04:19 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.