Aféra Hunt: Proč nevtipkovat o ženách aneb O bídě feminismu

Světoznámý biochemik Tim Hunt jako muž vtipkoval o ženách, a proto musel rezignovat na univerzitní post. Tuto jeho rezignaci lze považovat za výsledek současné situace, kdy postavení žen není rovné, ale stále prodchnuté liberálním feminismem.

Žena a muž - ilustrační fotka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Žena a muž - ilustrační fotka | foto: Shutterstock
Žena a muž - ilustrační fotka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V médiích se nedávno objevila informace, že anglický biochemik Richard Timothy Hunt, nositel Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství za rok 2001 společně s Paulem Nursem a Lelandem H. Hartwellem, rezignoval na post čestného profesora na College Univerzitě v Londýně kvůli dle něho ironicky míněnému sexistickému vtipu.

„Když jsou (ženy) v laboratoři, může dojít ke třem věcem: zamilujete se do nich, zamilují se do vás, a po kritice pláčou,“ prohlásil údajně Hunt 9. června v projevu na Světové konferenci vědeckých novinářů v jihokorejském Soulu. A ještě, než se vrátil do Velké Británie, kde žije, musel ze své univerzity odejít.

Podle mne jde o událost, která souvisí s nízkou kvalitou mužsko-ženského prostředí, v němž dosud nenastalo zrovnoprávnění a které současně silně ovlivňují feministické názory. Co ale představují tyto „feministické názory“?

Podpora hlavní myšlenky

Feministické směry myšlení ve filozofii a sociálních vědách pluralitu těchto oborů obohacují. S hlavní myšlenkou většiny z nich, že ženy by měly být rovné mužům, je třeba souhlasit a podporovat ji. Zároveň je však nutné se vymezit vůči odmítání feministických směrů myšlení například některými církvemi.

S hlavní myšlenkou většiny feministických směrů myšlení, že ženy by měly být rovné mužům, je třeba souhlasit a podporovat ji

Když nedávno Konference biskupů Slovenska katolické církve zveřejnila pastýřský list, ve kterém odmítla genderové teorie jako „kulturu smrti“, bylo třeba se proti tomuto postoji ohradit. Navzdory tomu si feministické směry myšlení kritiku zaslouží.

Katolická církev má sklon kritizovat „gender“ a „feminismus“ jako škodlivé ideologie, přičemž je spojená s určitým druhem feminismu a genderové teorie, který zastává mnoho jejích církevních představitelů a příslušníků – žena-matka je stejně hodnotná jako muž-manažer, je ale jiná než muž, nikoli horší. Otázkou pak je, zda by slovenští biskupové souhlasili, že stejně jako v případě všech genderových teorií jde o ideologii „kultury smrti“.

Přirozený řád pohlaví

Hlavním problémem konzervativního katolického feminismu je, že se snaží hájit rovnost muže a ženy odkazem na přirozenost, a ten pak používat k udržování utlačující patriarchální hierarchie. Pro ženu je přirozené být matkou, říká katolická církev, proto ani v 21. století například neumožňuje ženám přístup do své hierarchie, čímž zůstává částečně předmoderní institucí – jako by ulpívala ve středověku.

Proti takovému konzervativně-katolickému „feminismu diference“ vystupuje radikálně nejrozšířenější druh feminismu, takzvaný liberální či humanistický. Dle něj jsou odkazy na přirozenost zneužívané k podpoře utlačujících patriarchálních struktur. Například rakouská feministka, profesorka filozofie na Vídeňské univerzitě Herta Nagl-Docekalová, tvrdí, že „neexistuje přirozený řád pohlaví“, a proto jsou odkazy na biologii či přírodu „biologickým determinismem“ a musejí být odmítnuty.

Přirozený řád pohlaví neexistuje a představy o jeho existenci sloužily v historii k utlačování žen, což je dodnes vidět na katolické církvi

Nagl-Docekalová má dle mne pravdu. Přirozený řád pohlaví neexistuje a představy o jeho existenci sloužily v historii k utlačování žen, což je dodnes vidět na katolické církvi. Navzdory tomu je možné a nutné na biologii a přírodu odkazovat – už kvůli ochraně ženy. Ta je například v průměru fyzicky slabší než muž, a proto není přiměřené, aby v zaměstnání nosila pytle s cementem.

Stejně je možné poukazovat na biologické odlišnosti týkající se mateřství a dalších výlučně ženských záležitostí, což nelze považovat za biologický determinismus. Tím by bylo ztotožnění biologické a společenské odlišnosti.

Liberální feminismus

Filozofická antropologie, k níž se liberální feministky hlásí, se musí lépe vyrovnat s faktem, že žena a muž jsou biologicky, „přirozeně“, odlišní, což jejich teorie často skrytě odmítá. Ta sice nemusí otevřeně tvrdit, že žena je stejná jako muž, ale současně by měla zavrhnout tvrzení poukazující na jejich odlišnosti.

Problém liberálního feminismu spočívá v rozpuštění ženy v muži, čímž se ženě de facto nedoporučuje rodit děti

Žena je jiná než muž, žena je matka, říkají konzervativní feministé diference. Žena je stejná jako muž, může být manažerem nebo boxerem, oponují liberální feministé. Problém katolického konzervativního feminismu pak spočívá v záměně společenské nahodilosti za „přirozenost“, což z ženy dělá stroj na plození dětí.

Problém liberálního feminismu pak spočívá v rozpuštění ženy v muži, čímž se ženě de facto nedoporučuje rodit děti. Přitom jejím ideálem má být současná patriarchální kultura, jež je však do značné míry založena na sobectví, bezohledném vlastním prosazení a ničení konkurence. Právě v této kultuře ale má být žena podle liberálního feminismu zrovnoprávněna, aby i ona mohla konkurovat a bezohledně expandovat.

Problém identit

Třetí druh feminismu – radikální postmoderní –, jehož představitelkou je například americká feministka Donna Harawayová, odmítá genderové dělení jako takové, přičemž jeho ideálem je „zmnožení polymorfních bytostí komplexní povahy a neurčitého pohlaví“. Radikální feministky nebojují za zrovnoprávnění genderových identit, ale za osvobození se od nich, s čímž lze podle mne v některých bodech souhlasit.

Od zatvrdlých a omezujících identit je třeba se osvobodit, z čehož však nevyplývá, že by se identity měly zrušit

Od zatvrdlých a omezujících identit je třeba se osvobodit, z čehož však nevyplývá, že by se identity měly zrušit. Ideu dekonstrukce, ze které postmoderní feministky často vycházejí, by neměly považovat za snahu zničit dekonstruované. Mnohem spíše by se měly snažit dekonstruovanou identitu „otevřít“, aby neutlačovala, učinit ji volnou, propustnou a tolerantní k odlišnostem. Řečeno jinak, dekonstrukce identit by měla usilovat o jejich posun tam, kde se v nich lidé cítí dobře, nikoli o jejich odstranění.

Vztah konstrukce a dekonstrukce není stejný jako konstrukce a destrukce, spíše jde o podobný posun jako od modernity k postmoderně – nikoli o odmítnutí modernity, ale o její radikalizaci a prohloubení, o posun do odlišného kontextu. Tím „dekonstrukce“ nedestruuje, ale spíše posunuje a otvírá. Svět „polymorfních bytostí neurčitého pohlaví“ však takovým otvírajícím posunem není, spíše destrukcí původních pohlavně dimorfních identit. Její uskutečnění by bylo stejné jako rozšíření psychické nemoci.

Vytváření nepříjemného prostředí

Prostředí, jež způsobilo Huntovu rezignaci, ovlivňuje zejména liberální feminismus. Ten se vedle rozpouštění ženy v muži a v patriarchální kultuře potýká se stejným problémem jako podle Karla Čapka komunismus. Čapek ve svém eseji „Proč nejsem komunistou“ komunismu vyčetl, že je založen na nenávisti – z člověka učiní „proletáře“ nebo „buržousta“, jehož je třeba nenávidět.

Mainstreamový feminismus také vytváří nepříjemné prostředí mezi mužem a ženou. Muž utlačuje a je vinen už proto, že je muž.

Mainstreamový feminismus také vytváří nepříjemné prostředí mezi mužem a ženou. Muž utlačuje a je vinen už proto, že je muž. Za toto obvinění si sice muži stejně jako „buržousti“ mohou částečně sami, ale nebylo by férovější je považovat za jednotlivce a neutlačovat je deterministickým paušalizováním? Liberální feministky by si měly dát pozor na biologický determinismus, jejž samy tvrdě kritizují.

To, co se stalo Timu Huntovi, lze považovat za výsledek současné situace, kdy postavení žen není rovné, ale stále silně prodchnuté liberálním feminismem včetně jeho neblahých důsledků. Triumfující liberální feminismus nedokázal převzít z konzervativního a postmoderního feminismu jejich pozitivní aspekt – že žena není muž a že každá žena i každý muž jsou individua, která by měla žít v dekonstruované identitě, v níž se cítí dobře. Namísto toho liberální feminismus v rámci současné kultury bezohlednosti zvyšuje napětí mezi mužem a ženou.

Zástupná oběť

Světoznámý biochemik Tim Hunt se dopustil neodpustitelného hříchu tím, že jako muž vtipkoval o ženách. Jeho hloupost ale nespočívá ve vtipkování, ale v tom, že nepochopil, že v dnešním prostředí je to nepřípustné.

Je-li Hunt muž, pak je vinen. Tím se z něho stává zástupná oběť – společnost ho lynčuje, aby si vyřídila účty s „obecným mužem“.

I kdyby měl ženy rád a vtipem pouze dokazoval, že „co se škádlívá, to se rádo mívá“, v prostředí, jemuž dominuje napětí, ho to nemůže zachránit, protože v něm platí pouze pokrytecká politická korektnost, která slouží k zakrytí nevraživosti mužů a žen. Pak stačí zavtipkovat… Důsledkem této nevraživosti je ale diskriminace na základě genderové identity.

Hlavní problém spočívá v tom, že Tim Hunt (nebo kdokoli jiný) není považován za Tima Hunta, ale za „muže“ – nikoli za jedince, ale za zástupce druhu, a jako takový je vinen. Tím se stává předmětem útlaku kvůli své genderové identitě, která je paušalizovaná a zneužitá. Je-li Hunt muž, pak je vinen. Tím se z něho stává zástupná oběť – společnost ho lynčuje, aby si vyřídila účty s „obecným mužem“.

Počet příspěvků: 3, poslední 25.6.2015 08:43 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.