Advent na cestě: Z Dháky přes Teherán a Káhiru do Dubaje

Bangladéš, Írán, Egypt – tři islámy, tři světy, které nespojuje bůh, ale nový kult k nebesům obrácené selfie tyče. Co z abstraktního „islámu“ lze vidět z hlavních měst těchto zemí? Postřehy Jana Čuříka, jemuž nezbývalo než se vrátit do pobřežního emirátu Dubaj. Blížily se Vánoce.

Airbus 320 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Airbus 320 | foto: Planespotters, foto HectorPerestelo
Airbus 320

Cesta k Vánocům stráveným v důvěrně známých souřadnicích může vést obloukem – putováním muslimskými kraji. Rok 2015 pro mnoho lidí získal rysy stejné osudovosti, jakou v roce 1572 do svého obrazu Bitva u Lepanta vložil italský malíř Paolo Veronese. Svět křesťanství vstoupil do pomyslného konfliktu se světem islámu. Anebo alespoň tak se to může jevit, rozhodne-li se člověk uvěřit všudypřítomným věrozvěstům černé, bílé a blížícího se konce.

Co když ale černá i bílá poněkud zešedly a 21. století nás pomalu, ale jistě odsuzuje k životu v nestálých zónách, ve kterých jsou hranice, státu, autorit, moci, natolik rozostřené, že lidé o to intenzivněji stavějí barikády alespoň ve vlastních hlavách?

Není to s naším zobecňujícím pohledem na muslimy v obráceném gardu podobné jako s naším životem, který sice sami často vnímáme jako rozsypané střepy, ale při pohledu z venku se jeví ucelený a jednolitý?

Důraz na spojení „svět islámu“ či přímo „islám“ je prázdnou zkratkou, jeden z pokusů rekonstituovat svět do podoby původní černé a bílé. Je dobrovolnou rezignací na myšlenku, že pilířem náboženství je v první řadě člověk, který v každé společnosti hledá odpovědi na odlišné otázky.

Co z tohoto abstraktního „islámu“, o jehož existenci Evropané a Češi sami sebe každodenně přesvědčují, lze vidět z Dháky, Teheránu či z Káhiry? Není to s naším zobecňujícím pohledem na muslimy v obráceném gardu podobné jako s naším životem, který sice sami často vnímáme jako rozsypané střepy, ale při pohledu z venku se jeví ucelený a jednolitý?

Dháka

Hlavní město Bangladéše Dháka.

Hlavní město Bangladéše Dháka.

Francouzský spisovatel Albert Camus začíná svůj esej Smrt na duši vzpomínkou na první okamžiky v Praze v roce 1936: „Vyšel jsem z nádraží, prošel parkem a zničehonic se objevil přímo na Václavské třídě, která v tu hodinu vřela davem. Kolem mě milión bytostí, jež tu doteď žily a z jejichž dosavadních existencí ke mně neprosáklo zhola nic. Prostě žily.“

V bangladéšské Dháce je snadné propadnout stejnému pocitu. Navzdory tomu hlavní město čtvrté nelidnatější muslimské země poskytne téměř okamžitě kotvu. V roce 1978 odsud v kontejneru odešlo prvních deset tisíc triček nekontrahovaných francouzským klientem u společnosti Reaz Garments.

Nad Dhákou se v noci nese táhlé pískání nákladních vlaků odvážejících do přístavu Čittagong kontejnery plné oblečení

Tento bezmála 40 let starý příběh se může zdát omšelou historií, ale budovy bangladéšských oděvních závodů dodnes vracejí k životu i příběhy starší. Stejně jako v 19. století brávaly anglické ženy své děti do továren, doprovázejí bangladéšské ženy dnes. A to i 24. dubna 2013, kdy Dháku přikryl černý mrak zhroucené budovy Rana Plaza, osmipatrového obchodního komplexu používaného jako textilní závod, který ve svých sutinách a za těžko představitelné hrůzy pohřbil 1200 lidí.

V Evropě je samozřejmou zkratkou, že industrializovaná a exportně orientovaná země je bohatá. Bangladéš a jeho hlavní město Dháka však ztělesňují brutální chudobu. Nad Dhákou se v noci nese táhlé pískání nákladních vlaků odvážejících do přístavu Čittagong kontejnery plné oblečení.

Tvář Bangladéše

V čem islám definuje tuto zemi na periferii muslimského světa? Nebo ji definuje toto pískání nákladních vlaků, které se sem v osmdesátých letech přesunulo z kolejí evropských? Dává Bangladéši tvář Korán a kultura súfijských mistrů – pírů nebo nedávná emigrace kapitalismu do východní a jihovýchodní Asie?

Dává Bangladéši tvář Korán a kultura súfijských mistrů – pírů nebo nedávná emigrace kapitalismu do východní a jihovýchodní Asie?

Bangladéš je muslimskou zemí s ministerskou předsedkyní Hasínou Vadžídovou a téměř neexistující kulturou endogamních sňatků – bengálská kultura oproštěná od mužské cti, kterou lidé severně od Alp považují u Arabů za něco cizího a odlišného. Přitom zapomínají, že i v samotné Evropě trvalo bezmála dvě stě let, než se tento komplex, skvěle podaný britským režisérem Ridley Scottem v jeho prvním filmu Soupeři, podařilo zlomit.

V letadle startujícím z ranveje dháckého letiště se pak vedle vás usadí mladá dvojice. Ustaraně se tvářící, sotva 20letá dívka jednou rukou křečovitě drží svého přítele a ve druhé svírá plastikovou kartičku s nápisem „povolení k emigraci“. Airbus 320 do jednoho z pobřežních emirátů se vznese do tropické noci a na obrazovce naskočí sestřih „toho nejlepšího“ ze soutěže Svět má talent.

Neuplynou ani tři minuty a na obrazovce se v dlouhé sekvenci objeví koulející oči Lucie Bílé a rozesmáté pražské obecenstvo v pozadí. Odmyslete si z jejich těl práci bangladéšských rukou a zůstanou polonazí.

Teherán

Hlavní město Íránu Teherán.

Hlavní město Íránu Teherán.

Z pobřežního emirátu o několik dní později stejné letadlo zamíří na sever. Stačí pouhá hodina a půl letu a zóna věčně svítícího slunce se promění v teheránské ulice lemované opadávajícími, zlatě zbarvenými platany zachycenými v koloběhu čtyř ročních období. Jakým způsobem se v jiné zeměpisné šířce promění islám?

Šía na rozdíl od sunny při pohledu na svět vychází z myšlenky, že je v první řadě nespravedlivý. Šíitská politická filozofie druhé poloviny 20. století tuto víru povýšila na jedno z hlavních dogmat, jehož ústředním příběhem je nekončící zápas mezi mostazafán, utlačovanými, „psanci této země“, a jejich utlačovateli. V oficiální íránské rétorice se tento zápas už několik desetiletí odehrává takřka výlučně na scéně mezinárodní politiky a jeho obětí je Írán vystavený „aroganci“ USA.

Nerovnosti se jako kaskáda mohou přelévat ze světové geopolitiky až do ulic Teheránu, který svým urbanismem a architekturou 20. století ničím nepřipomíná orientální město

Nespravedlnost má ale sklon chovat se jako matrjoška. Poté, co je rozložena ta největší, objeví se uvnitř podobný obraz, jen v menší velikosti. Ulice íránských měst jsou posety žlutomodrými schránkami, do kterých mohou lidé vhazovat drobné obnosy na charitu a pomoc chudým.

V zastrčených nočních ulicích současného Teheránu se však v jejich blízkosti občas může naskytnout také jiný pohled. V přítmí se mihnou stíny, které se z jejich útrob pokoušejí dřívky s nalepenou žvýkačkou vytáhnout bankovky – teheránský sociální underground. Nerovnosti se jako kaskáda mohou přelévat ze světové geopolitiky až do ulic Teheránu, který svým urbanismem a architekturou 20. století ničím nepřipomíná orientální město.

Írán a Evropa – vítejte nazpět

Francouzský demograf Emmanuel Todd se ve své studii francouzské společnosti po lednových útocích v Paříži pozastavil nad tím, proč se ze slovníku společnosti i elit zcela vytratilo jedno ze tří hesel francouzské revoluce – rovnost. A není přítomno ani symbolicky. Není to něco, co Írán a Evropu dnes bytostně spojuje? Pod deklarovanými ideály spravedlivosti a rovnosti realita počátku 21. století.

Pokud je nějaká blízkovýchodní společnost odrazem nás samých, pak právě Írán

Kde se v tom všem v Teheránu nachází Bůh? Spíše doma než na ulicích. Zbožnost se v Íránu postupně stává soukromou záležitostí, kdy se i někteří mladší íránští klerikové domnívají, že je vhodnější emancipovat, spasit náboženství před politikou, protože jedině tak si může udržet legitimitu i v budoucnu. Když náboženské normy splývají s politickými, stávají se terčem útoků a utváření šedých zón obě.

Při rituálech na památku mučednické smrti imáma Husejna se tudíž dnes například stále více prolínají teoreticky oddělené světy mužů a žen – v jejich průběhu vedle sebe sedí partnerské páry, ženy po boku mužů. Přetrvávající tlak na zahalování hlavy mladé Íránky v ulicích měst okamžitě obracejí v přehlídku módních doplňků.

Do toho všeho se neodbytně vkrádá pocit, že pokud je nějaká blízkovýchodní společnost odrazem nás samých, pak právě Írán. Existenciální otázky, fascinace astronomií a krajina lemovaná do dálky se táhnoucími alejemi. Írán a Evropa – po více než 30 letech odloučení vítejte nazpět.

Káhira

Hlavní město Egypta Káhira.

Hlavní město Egypta Káhira.

Egyptská Káhira se oproti tomu nachází v průsečíku jiných pomyslných linií. Zatímco levantský zmar v logice historie východních břehů Středomoří postrádá jasný geografický středobod, přehlednost nilského údolí vinoucího se od Asuánské přehrady k jižním předměstím Káhiry gravitaci k centru a jednoznačné identitě posiluje. Navzdory tomu je po době pohyblivých písků mezi koncem ledna 2011 a časným podzimem 2013 třeba u Egypťanů utužit i tuto gravitaci.

Bylo by zajímavé se dozvědět, jak je v Káhiře rozloženo vlastnictví billboardů podél ulic a veřejných prostranství

Bylo by zajímavé se dozvědět, jak je v Káhiře rozloženo vlastnictví billboardů podél ulic a veřejných prostranství. Vedle tradičních reklam na spotřební zboží jsou na nich nyní také reklamy na „egyptský lid“ a jeho energii a vytrvalost, se kterou se zhostil úkolu „nové doby“ – rozšíření plavební dráhy Suezského průplavu.

Názvy institucí vyzvedávajících na reklamních plochách energii a hrdinství egyptského lidu potvrzují, že politická ekonomie země se oproti roku 2010 příliš nezměnila. Jak egyptskou skutečnost současných měsíců nazvat? Normalizací? V určitých ohledech ano.

První muž Egypta

V Heliopoli, káhirské čtvrti přiléhající k letišti, probouzí hotelového hosta po prvním ranním ázánu vojenská trubka, což připomíná, že severovýchod Káhiry zůstává vojenskou enklávou. Zdmi obehnané sídla posádek sousedí s vojenskými kluby, centry společenského života egyptských rodin, jejichž otcové spojili svůj život s armádou.

První muž Egypta – generál Sísí –, západní veřejností vnímaný a vítaný jako remake dnes postrádaných „sekulárních diktátorů“, se Egypťanům v linii svého předchůdce nadále prezentuje jako nejhlubší z hluboce věřících

Navzdory tomu se někde pod povrchem, v pokusech o opětovnou instalaci bezčasí do života egyptské městské společnosti, něco změnilo. Disent, přinejmenším v masovém smyslu, neexistuje – arabská ulice emigrovala buď do podzemí, anebo pokud to bylo možné, do Austrálie či Kanady.

Početné generaci dětí, které bylo v lednu 2011 patnáct let, bude už dvacet. A vykazuje pramalou ochotu hledat inspiraci v minulosti. Jen první muž Egypta – generál Sísí –, západní veřejností vnímaný a vítaný jako remake dnes postrádaných „sekulárních diktátorů“, se Egypťanům v linii svého předchůdce nadále prezentuje jako nejhlubší z hluboce věřících.

Dno nákupního vozíku

Dháka, Teherán, Káhira. Tři islámy, tři světy, které dnes nespojuje bůh, ale nový kult k nebesům obrácené selfie tyče. Nezbývá než se vrátit do města, pobřežního emirátu. Blíží se Vánoce.

Na dně nákupního vozíku zuří nová bitva o Lepanto

Mezi nákupními regály dubajského hypermarketu Spinneys prochází žena v černém nikábu a za ní další. Nad hlavami jim z reproduktoru zní Frank Sinatra a jeho romantická verze písně Santa Claus is Coming to Town. A na dně nákupního vozíku zatím zuří nová bitva o Lepanto.

Stará Dubaj.

Stará Dubaj.

Nová Dubaj.

Nová Dubaj.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.